Najednou podvečerní ticho poruší hlasité zadunění, následované škrábavým pleskáním, dupáním a štracháním. Během vteřiny jsou psiska vzhůru a s hlavou i ušima vzrušeně vztyčenýma pátrají po původci podezřelého zvuku. Obracím hlavu příslušným směrem a po spatření hlomozícího cupitavce automaticky chytám papillonkám (rozhořčením klokotající) tlamky a nohama blokuju retrívry, aby se nestačili rozběhnout. Na plechové střeše domu, hned vedle komína, sedí rezavá veverka a předníma packama si upravuje v tlamce ořech.

Za okamžik se dává znovu do pohybu, po skosené plechové střeše klouže dolů směrem k okapu a ve chvíli, kdy už téměř dosáhne cíle, pod sebou konečně zaznamená skupinku nevítaných podnájemníků. Pokusí se zabrzdit, smykem se otočí a snaží se po kluzkém plechu vydrápat zpátky nahoru, tlapičky jí v panice neovladatelně podkluzují, udělá tedy další obrat a mohutným třímetrovým skokem přistane na vedle domu rostoucí borovici. Teprve tehdy, bezpečně ukrytá v neproniknutelné pichlavé zeleni, odkládá ořech a spustí triádu naštvaného prskání, dupání a rozhořčeného veveřího mumlání - temperamentní divoška Pinky, veveří "babička", které bude na jaře neuvěřitelných 7 let.

Zdá se vám to málo? Říkáte si, a co je na tom vlastně tak zvláštního? Pak si dovolím přetlumočit větu z knihy Miloše Anděry (jednoho z největších znalců české fauny) "Poznáváme naše savce", kde uvádí, že veverka žije v přírodě nanejvýš 5 až 6 let. I to je ovšem naprostá výjimka, protože 80 % veveřích mláďat se nedožívá jednoho roku života a v průměru žije veverka v přírodě roky dva. (Nepočítám v to tedy hřbitovní či lázeňské "povalečky", které mají oproti lesním "divoškám" živobytí podstatně snazší, o potravu u nich nebývá nouze a přirozené predátory většina z nich za celý život nikdy nepotká.)

Pinky ovšem není výjimečná jen vysokým věkem. Troufám si říci, že je vůbec jedinou veverkou v Čechách, která je ve volné přírodě po celou dobu podrobně sledována a o jejíchž strastech i radostech vím téměř vše. Pinky přivedla za svůj život na svět v 10 vrzích neuvěřitelných 52 mláďat a já nepřestávám děkovat osudu, že mi umožnil "být při tom".

Poznala jsem ji jako nezkušenou maminku prvních paterčat a sledovala rok po roce její proměnu v bravurní několikanásobnou matku. Vystopovala jsem ji podle otisků tlapek na sněhu při putování za posledním samcem v okolí a zažila jsem s ní radostné honičky při pravých veveřáckých námluvách, když přišel sameček za ní. Účastnila jsem se z povzdálí s dalekohledem na očích porodu, zažila kojení dosud přihlouplých rozčepýřených veverčat i to, jak napájí dehydrované mládě vlastními slinami, byla jsem u přenášení holých (pár gramů vážících) mrňat i u nesčetně převodů a transportů odrostlých, už téměř jako matka velkých "bagounů".

Trnula jsem hrůzou a v duchu i ve skutečnosti s ní běžela řadu závodů o život, kdy se jí za patami hnala hladová krahujčí samice a Pinky s tlukoucím srdcem hledala narychlo úkryt. S ručníkem roztočeným nad hlavou jsem plašila káňata i motáky, kteří hlídkovali poblíž hnízda se sotva lezoucími mrňaty. V noci jsem se ve spánku obracela v obavách, když se do Pinkiny lokality přistěhoval hranostaj, když lasička vyvedla pod hromadou dříví mladé, když se za hranicí kuláků na zimu ukrývala kuna. Bála jsem se o ní při bouchání silvestrovských rachejtlí, při krupobití i vichřicích, které lámaly stromy. Viděla jsem, jak se ukrývá před bouřkou, jak šplhá po obložení našeho domu, jak seskakuje z šestimetrové výšky z půdy.

S dalekohledem na očích jsem sledovala, jak splétá svá první nedokonalá hnízda i jak zocelená časem a zkušenostmi staví bytelné veveří ložničky a s pobavením jsem okukovala hnízdní vynález, na který přišla po pár letech a několika vrzích veverčat. (Pinky, kterou s přibývajícími roky zřejmě vrtění mrňat rušilo ve spánku, postavila uvnitř lískového keře 3 metry nad zemí bytelné hnízdo pro mrňata a pouhých 10 cm nad ním postavila další o trochu menší hnízdo jako ložničku pro sebe. Ze stropu "dětského pokoje" vedl východ směrem nahoru do jejího podkrovního apartmánu, takže chytrá chundelka jakýkoliv pohyb kojenců slyšela a byla schopná na něj ihned reagovat, zároveň ale měla od "otravných" potomků pokoj a mohla se v klidu vyspat.)

Některá hnízda dávno zmizela v propadlišti času, jiná jsou v provozu už celých 5 let. To, co by bylo pro náhodného kolemjdoucího jen shlukem klacků ve větvích, je pro mě podrobně popsanou veveří kronikou. Pamatuji se, když v nich bydlela Pinkina mláďata i jak poté, co si prcci šli hledat vlastní domov, zahřívala hnízdečko sama. V tomtéž hnízdě přespával legendární sameček Hnědák, jediné z mláďat, které našlo cestu zpátky domů a s nímž Pinky s přestávkami téměř dva roky žila, než se i on ze dne na den definitivně "ztratil". A nyní v těch samých hnízdech přespávají Pinkina vnoučata, která zřejmě podle po rodičích v paměti "zděděné mapky" našla cestu zpátky k nám.

Pro Pinky byl letošní rok vůbec prvním rokem, kdy se jí nepodařilo počít mláďata a zároveň se ale stal i první rokem, když se na její území začala vracet vnoučata. V srpnu přicestoval jako předvoj změny časů hnědý sameček Térák, v září pak párek tříměsíčních veverčat, rezavá slečna Paprika a hnědý nadobyčej rychlý sameček Pendolíno. Pinky byla po celý svůj život - tak jak to mají pravé divošky neodmyslitelně v krvi - agresivní samotářkou a jakéhokoliv vetřelce ze svého území nekompromisně vykazovala. Zmíněná trojice "u nás" však přes všechna negativní očekávání zatím zůstává a tak jsem sama zvědavá, jak se bude budoucnost Pinkina veverčího rodu dále odvíjet.

Na procházkách se psy po okolních lesích si pyšně strkám do kapes ohlodaná vřetena borových šišek a s radostí v srdci počítám veveří hnízda na místech, kde po nich ještě před pár lety nebylo ani stopy. A i když nemám k dispozici výsledky genetických testů, stejně někde v skrytu duše vím, že o tohle všechno se zasloužila Pinky, každodenní hrdinka, statečná pramáti všech zdejších veverek. Občas se mi při pozorování zrzavé chundelky zničehonic hrůzou sevře srdce a já se snažím zahnat myšlenku na to, co když ji právě nyní vidím naposled. V takové chvíli si donekonečna opakuji, že Pinky je pořád ještě ve výborné formě a že znám případ veveřího samečka, který se - sice už bez zubů a v zajetí - dožil 13 let věku.

A tak když padá noční oblohou hvězda, přeju si jediné. Však víte co - ať je tady s námi ještě dalších nejméně 6 let.

(Všechny příběhy najdete na na veveřáckých stránkách...)