"Vy jste tady všichni takoví odborníci", říkával když se vracel z nákupu v přilehlé vesnici. V houbařské sezóně totiž před krámkem, jediným to společenským srazištěm, posedávali domorodci a předpažováním a upažováním znázorňovali velikost "praváků" a rozměry bramborových košíků nasbíraných hub.

Příliš jsem se nenamáhala mu vysvětlovat že houby bývaly jídlo chudejch a proto jsme všichni většinou odborníci genetičtí. Zato Jossie mně vysvětlil, že v Americe se houby nesbírají ale loví. Skupiny dobrodruhů-specialistů (mushroom hunters) někde ve Skalistejch horách odvážně vybíhají do lesů a úlovek ještě ten den zasílají letecky na východ, kde je jiná skupina šílenců ve vybraných a zřejmě přísně střežených restauracích konzumuje s pocitem čehosi děsně hazardního. Něco jako ruská ruleta. Houby totiž nejsou "safe", protože si zločinně rostou kde a jak chtějí, nedají se tudíž kontrolovat a tak na rozdíl od ochočených žampionů nebudí důvěru.

Americký přítel houby, tedy ty přinesené v košíku, nejdříve pouze pozorně sledoval, postupně se ale přibližoval a pak některé i bral do ruky a pozorně očichal. Pak také pozorně sledoval nás, jestli to funění po zřejmě latentní dávce smaženice s topinkou není předsmrtný chropot. Pak podlehl. Mimo jiné i proto, protože je vegetarián a z nabídky místního konzumu byl schopen pozřít jen červený zelí a kysanou smetanu.

Vášeň propukla časně ráno. Jindy zdvořilý a ohleduplný Jossie mě vzbudil v jakousi nekřesťanskou hodinu, mával rukama a vzrušeně sípěl. Strašně jsem se vyděsila v domnění že buď hoří nebo se utopila koza. Posléze jsem pochopila že na dvoře vyrostly dva žampasy. Nábožně je vyoperoval z trávy a po zbytek dne je chodil obdivovat a ujišťovat se, že je skutečně budeme jíst.

Další fáze probíhala v lese. Každou, každičkou prašivku mně nadšeně přinášel k posouzení a když konečně uspěl, protože omylem narazil na klouzka, jeho štěstí bylo nezměrné. Nejvíc ho ale fascinovalo to "nebezpečí". "Berem, berem?" hulákal přinášeje něco nejedlého. "Ne." "Proč?, Je jedovatá?", ptal se nadějně. Konečně našel červenou mochomůrku. "No vidíš, tahle je." "Smrtelně?", třásl se blahem. "Ani ne, jen trochu." Sice mně coby specialistovi důvěřoval, ale zrovna tahle odpověď ho příliš nenadchla.

A tak jediný kdo po požití večerní smaženice potupně vrhl, byl on. Vzhledem k tomu že nikdo jiný včetně malých dětí podobné příznaky nejevil, vyhodnotil si to jako psychosomatické a vášni se oddal zcela. Během léta jsem ho několikrát přistihla u krámku, kde v houfu ostatních odborníků předpažoval a upažoval.

Vždycky se na mě blaženě zakřenil a pravil "What´s a beautiful country!"

(Ilustrační foto - Dede)