Tyto rostliny (máme jich doma pět velikých květináčů) s námi sdílí domácnost už spoustu let. A ze všech orchidejí se nám právě tyto daří nejlépe udržovat a rozmnožovat. Žádná nám neuhynula a všechny každoročně kvetou. Dokonce máme jednu v "pěstounské" péči - patří mojí sestře, ale jí nekvetla a tak šla k nám domů na převýchovu. Podařilo se, kvete již druhým rokem moc krásně.

Rozhodně ani já, ani moje polovička (a ta je u nás doma víc kytkomilná a pravidelná péče o asi sto květníků v naší domácnosti je na něm) nejsme odborníci. Takže pokud tyto řádky bude číst nějaký specialista botanik, tak mu nechceme kecat do řemesla - je to jen popis toho, co nám bez potíží funguje.

Cymbidií je spousta původních druhů, v obchodech se však kupují hybridy vyšlechtěné pro velké květy a nenáročnou údržbu. Původní vlastí je Asie a nejedná se o teplomilné druhy. Běžné hybridy jsou vhodné pro chladnější zimní zahrady a nebo pro letní pobyt venku. Kvetou v zimě.

A jak to tedy děláme?

Když kupujeme novou rostlinu, nekupujeme jen s poupaty - jednak se nedá určit barva květů (cedulkám se věřit nedá - zcela mimo téma - můj zaručeně sytě červený rododendron na zahradě již dva roky stále tvrdohlavě kvete bíle) a jednak poupata často při přemístění opadají. Klidně si kupujeme rostlinu téměř po odkvětu s výraznou slevou, podmínkou jsou nové zelené výhony a pevné hlízy těsně nad zemí.

Pokud je rostlinkám (je to květena "trsovitá", kromě květních stvolů pravidelně vytváří mladé rostlinky) malý květník, tak je po odkvětu přesadíme do většího. Používáme substrát pro orchideje, který se dá koupit téměř v každém květinářství (a nepotřebují žádný speciální hrubokůrový). Trsy se dají i roztrhat na více květináčů, ale potom se jim nechce tolik kvést.

Po příchodu hezkého počasí bez nočních mrazíků (i když jim prý nevadí ani slabý mráz - ale to jsme nezkoušeli) jsou bez milosti vystěhovány ven do stínu višně. A v následujících asi pěti měsících mají takový tábornický režim. Zalévá je déšť, jenom když je velké sucho, tak je zalijeme z konve, nehnojíme je (jen sýkorky z budky na višni), necháme je trošku zarůst plevelem (zvlášť svlačec je rád obtáčí) a jen občas zkontrolujeme, jestli je nežere nějaký nenažraný plžík.

Když přijdou podzimní studená rána, nastává návrat zpod višně. Následuje odplevelení, vysbírání plžů i napadaného listí a také je nemine osprchování, které je zbaví prachu i ptačích dárků….

Doma je zaléváme pravidelně, občas je rosíme - to se jim moc líbí a občas hnojíme speciálním hnojivem na orchideje (zase běžně sehnatelné) No a už se čeká, který z nově rašících puků se promění v novou rostlinku a který v květný stvol. Čekání na květy je hrozně dlouhé, ale i květy nám potom vydrží dělat radost několik měsíců.

Letos se nechovají úplně standardně - sice kvetou všechny, ale na rozdíl od předchozích let nejsou časově sladěny. Jeden člunatec vykvetl již v listopadu, druhý se chystal zkrásnět nám vánoce (ale Betka mu poupata ukousla na oslavu svých půlročních narozenin), další kvetl na počátku ledna a ten největší květináč nám přichystal překvapení největší - sice si dával na čas, ale má pět velkých stvolů, každý se spoustou poupat - ale vykvetou až v březnu.

A radost mi udělala i ta rostlinka, které Betka nedovolila vykvést. Rozhodla se, že tomu blbýmu čoklovi ukáže a nasadila znovu na květ. Sice má málo poupat, ale za snahu si zaslouží velkou pochvalu.
Xerxová - i když má polovička se brání, že se chlubím jejím peřím