Měníme se, samozřejmě, i my, už před dávnými časy kdosi moudře a latinsky prohlásil, že časové se mění a my s nimi. Chcete-li, podívejte se do rodinného alba a najděte tam - sebe. Jaké to bylo pěkné dítě, tenkrát! Podívejte se na pozdější snímky a zkonstatujete, možná nejen sami o sobě - jaká to byla pěkná mladá žena, jaký to byl pohledný muž! Pokud jste ještě v létech, kdy takové konstatování o vás ještě platí a není je vzpomínkou a minulostí, buďte rádi. Přijde den, kdy si ráno stoupnete před zrcadlo a pronesete dnes už tak známou a nepříliš oblíbenou větu: "Nelíbíš se mi, ale umeju tě"...

Mění se také, někdy k lepšímu a jindy k horšímu, i prostředí, v němž žijeme. V našem nejbližším okolí se objevují noví lidé a nová zvířátka. Nelze si toho nevšimnout, i když změny probíhají zdánlivě pomalu; ale co je to pomalu? V družné a pochopitelně i dojemně zcela nezištné součinnosti developerů s místními úřady pokračuje likvidace zbylé městské zeleně. A tak se bývalí obyvatelé lesů, parků a luk, dostávají do měst, a dřívější zvířecí populaci odtud vytlačují. Kam? Těžko říci.

V zimě se mi často vrací vzpomínka z dětství, vzpomínka na to, jak moje maminka, i když jsme sami byli chudí a museli jsme šetřit, v chladných zimních dnech rozdrobila každé ráno pár housek, drobky nasypala na plech před vnější stranou okna, krátce a neuměle zahvízdala a zavřela okno. Za chvíli se ozval zvuk podobný tikání několika budíků, zvuk, který byl důsledkem pilného ptačího zobání na okenním plechu. Za pár minut byl okenní plech čistý, nezbyl na něm ani sebemenší drobeček.

Hlavními ptačími strávníky byli vrabečkové, nejpočetnější zástupci tehdejší ptačí populace. Teď už mnoho let mám dojem, že vrabci téměř vyhynuli: v sousední ulici jich pár žije v jedné zahradě, v tujích u plotu, kde jsou bezpečnější před kočkami a případnými dravci, a před několika léty jsem viděl vrabce polní u křovisek na jednom z méně zastavěných okrajů Prahy. Ta doba, kdy byli vrabčáci, jak se říkávalo, nejpočetnějšími ptáčky města i venkova, je už dávno pryč.

Zmínil jsem se, při rozhovoru se sousedkou, paní Novákovou, která přišla do našeho sousedství z Vršovic, o tom, jak se tito kdysi tak hojní obyvatelé vesnic i měst, téměř vytratili. Podívala se na mne zkoumavě, téměř nedůvěřivě a řekla: "Opravdu? Vždyť těch vrabců je několik druhů!" Namítal jsem, že ne, podle encyklopedie jsou jen dva druhy, vrabec domácí a nepatrně odlišný vrabec polní.

"Ale ne," namítala sousedka, "existuje ještě jeden vrabec," a když jsem dal zdvořile najevo nesouhlas a pochybnosti, pokračovala: "No nedivte se, já to vím lépe než encyklopedie! A u nás doma o tom také něco víme: můj starej (takto drsně označují některé dámy manžela) kolikrát i zaskřehotá - čim čim"... Nechtěl jsem vypadat před sousedkou jako nepoučený nevzdělanec, a tak jsem se raději na nic neptal, ani na její ornitologické znalosti ani na čiřikání jejího manžela, zdvořile jsem se odporoučel a cestou jsem se pokoušel vzpomínat, kdy to vlastně ta moje maminka pomáhala ptáčkům přežít zimu.

Bylo to asi dávno, hodně dávno. Vím, že mně v té době půjčil o pár let starší přítel složku šlágrů a písní s klavírním doprovodem, které tenkrát jako přílohu přinášel dávno zapomenutý týdeník. Většinu těch textů a melodií, s nimiž jsem se v té složce not setkal, dnes už nikdo nezná, mně ale utkvěla v hlavě jedna rozmarná píseň s textem - Mám rád, prosté lidi a děti, / nádobí, nebe a stůl, / domy, kde možno uviděti, / na všech zdech, lidský vzdech, kdo to čte je vůl /...

Dávno už se tohle nikde nepíše, já jen, kdybych mohl, udělal bych ten lidský vzdech povinným podtitulem všech bulvárních tiskovin, ale asi by to neprošlo parlamentem, který, ovlivněn majiteli bulvárních plátků, by to označil za nestandardní a možná i nedemokratické. Ostatně doba došla dál i na těch zdech. Vzácně se objevuje mnoho let známý a kdysi hojně zobrazovaný kosočtverec, zato nejen na všech zdích, ale i na dopravních značkách, na nových fasádách domů, na vnitřních stěnách vagonů metra a autobusů, jsou nechutné čmáranice sprejerských vandalů.

Prý by to měl být zárodek novodobého umění. Nesmysl, na prstech jedné ruky bych spočítal, kolik jsem za posledních deset let viděl mezi sprejerskými výtvory opravdových projevů talentu. A kupodivu vždy to bylo na tzv. povolených plochách, a vždy to za krátký čas přečmárali nějací primitivové.

Leč vraťme se k našim zvířecím příbuzným, čtyřnohým i dvounohým, k těm, kteří chodí po zemi i těm, kteří dovedou létat. Jaké máme s nimi zkušenosti a jaké mají oni s námi?

Spolu s několika sousedy chodíme do lesíka s našimi psy. Psů je nyní podstatně více, než bývalo před léty: něco dělá možná móda, hodně ale skutečnost, že pes je skoro nejspolehlivější druh alarmu. Jenže v době, kdy bylo psů podstatně méně, bývali v lesíku a na přilehlých stráních divocí králíci. Teď už tu nejsou. Kam se poděli? Nevím, a raději se neptám.

V lese bývala spousta veverek. Chodívaly do blízkých zahrad a po fasádách domů, také i u nás, lezly k oknům, kde skoro vždy našly něco dobrého k snědku. Dávali jsme jim za okno i ořechy. Veverka je hlodavec, a tak dokáže otevřít ořech jako by skořápku rozřízla pilkou. Viděl jsem to několikrát, velice zblízka; veverky se za okna vůbec nebály a bylo možné je pozorovat ze vzdálenosti několika decimetrů. To už teď nejde, veverek je méně, snad jen dva nebo tři páry v celém lesíčku, a po fasádě domu už nevylezou: zateplený dům má hladkou fasádu, veverka by se na ní neudržela.

Největší částí živočišné populace lesa i zahrad jsou ptáci. Vzpomínám si na jedno jaro, kdy na stromě před domem hnízdili drozdi. Přes den bývala v hnízdě většinou jenom mláďata, která ptačí rodiče přilétali nakrmit. Jedné neděle se spustil déšť, ani ne příliš vydatný, zato vytrvalý. Moknoucích ptáčat mně bylo strašně líto, kdyby to bylo v mých možnostech, byl bych nad nimi držel deštník, ale nešlo to: strom je od domu příliš daleko. Nevím jak kdo, já mám drozdy rád a moc se mi líbí. Líbí? Líbili. Už několik let není v našem okolí ani jediný. Kam se poděli? Nevím.

Nejčastějším návštěvníkem krmítka před naším oknem byly sýkorky. Teď se objevují jen zřídka. Vytlačili je divocí holubi a šedé balkánské hrdličky. Škoda. Moje nejhezčí vzpomínka na sýkorky ale není z domova, je z Františkových Lázní. Pokud to nevíte, tak to je to město, kde jsou v parku černé veverky, které vám klidně vylezou po šatech až ke kapsám, a v tom parku žila trojice velice krotkých sýkorek.

Dvě byly toho druhu, který se vyznačuje žlutou barvou, snad se správně jmenuje sýkorka koňadra, třetí byla mnohem menší modřinka. Pokřtil jsem si ty sýkorky, vycházeje možná z jejich "zpěvu", Cvrkina, Vrzina a Mrňule. Tyhle tři sýkorky se držely stále pohromadě a nežebraly: lidé jim rádi přispívali na stravu, a sýkorky, zvláště Mrňule, jednotlivě přilétaly na lidskou dlaň, jemně sezobly, co se nabízelo, většinou zacvrlikáním poděkovaly, a odlétly o pár kroků dál.

Svéráznými obyvateli lesíku a zahrad byli strakapoudi. Jsou hezcí, jako datlovití ptáci jsou užiteční, ale byla s nimi svízel: zateplování domů se dělalo vrstvou pěnového polystyrénu, jenže ten při poklepu zní podobně jako dutina stromu. A tak strakapoudi vyklovávali díry v nových fasádách. Vyklovat díru v pěnovém polystyrénu nebylo těžké, a pestrobarevní strakáči se činili. Teď už to nedělají, snad přišli na to, že ve vrchní vrstvě domů žádní červíci, kteří by byli pro strakapoudy chutnou stravou, nejsou.

Zato naší pestří ptáci prokázali smysl pro humor: začali klovat do talířů pro příjem satelitní televize. Dělali to nejspíše z legrace, možná ale to bylo jakési ptačí techno, co já vím? Letos to už nedělají a vůbec nedávají o sobě vědět. Třeba jim v našem okolí něco vadí, těžko říci.

Novými obyvateli kraje lesa a blízkých zahrad jsou sojky. Přilétnou občas na okno, vzácně ale přece, a jsou velice plaché. Objevily se také straky, prý se velmi přemnožily. Tím myslím černé ptáky toho jména, přemnožení lidských strak je bohužel všeobecně známé, a zdá se, že těm se nedaří špatně. Jejich zlodějskou činnost podporuje i zákon hranicí trestnosti pět tisíc korun. Neptám se, kdo tuhle hloupost nařídil a kdo ji odhlasoval. Určitě to byli výtečníci, kteří nevědí, že je u nás dost lidí, kteří za těch pět tisíc i méně musí žít celý měsíc, a jestli to vědí, je jim to jedno.

Myslím, že každý z nás někdy některému nebo některým našim zvířecím nebo ptačím příbuzným pomáhal. Sýkorka vám vletí do bytu a neví jak ven. Pokusíte se ji chytit, když se vám to povede, cítíte někdy i tlukot malého ptačího srdíčka, dojdete k otevřenému oknu a necháte sýkořičku odletět... Nejen doma, i venku nejsme lhostejní.

Na stromech parku sedí návštěvníci z Polska, havraní. Vedle parku bývával koloniál, kupoval jsem tu občas dvě veky, a havranům jsem je nalámal a rozdal. Myslím si, že jsem tuto charitu neprovozoval sám, možná právě proto havrani ve své zkrácené zimní pracovní době, přibližně od osmi do půl třetí, posedávali na stromech před obchodem.

Teď už by tu nejspíš nic nedostali, nejen pro zdražení pečiva, ale koloniál už není. Počátkem devadasátých let byl několikrát vykraden, pak jej převzala jedna obchodní společnost, do oken nechala vsadit mříže, a zdálo se, že bude všechno v pořádku. Není. Majitel domu, kde byl obchod, zřejmě požadoval zlodějské nájemné, jak je u nás zvykem, a tak obchod skončil...

Na dvě záchranné akce živého letectva si z minulých let pamatuji. Šel jsem se svou manželkou a velitelkou (to nejsou dvě dámy: je to jedna osoba, zastávající dvě funkce), pěšinou přes lesní paseku, a najednou jsme slyšeli divný zvuk, něco mezi pískotem a kvičením. Šli jsme za tím hláskem a našli jsme vedle pařezu netopýra.

Asi chudák havaroval a teď měl dvojí smůlu: ve dne nejspíše nevidí, a ze země nedovede odstartovat. Myší tělíčko, hubička plná ostrých zoubků, blanitá křídla, ne nepodobná plátnu deštníku. Paní chudáčka vzala a donesla ho k nejbližšímu stromu, kde se ve výšce asi jednaapůl metru ochotně, hlavičkou dolů, zavěsil. Okamžitě přestal pištět a nejspíše i usnul. S přáním "tak se tu měj dobře, radare!" jsme se s čertíkem rozloučili.

Havarovaného letce jsme také jednou našli na okraji lesa, kde jsme trhali ostružiny. Byl to rorýs. Normálně létá přímo bravurně, tak jako třeba vlaštovka, ale nevzlétne ze země. Zřejmě nebyl zraněn, jen nemohl nastartovat. Paní udělala pokus, který se podařil: vyzvedla rorýse nad hlavu, trochu s ním zatřásla, a rorýs se rozletěl.

Dobré skutky, kterými jsme pomohli našim němým bližním, utkvěly v paměti. Já si ale nejvíc ze všeho pamatuji záchranu, spojenou s vodou. Byl jsem v stavební buňce, umístěné blízko hostince, u rybníka, spojeného řadou potoků s Máchovým jezerem. Hostinský, s nímž jsem se znal, byl úspěšným rybářem. A jednou mi donesl kbelík s vodou a v ní kapra. Měl jsem se po týdnu služby v polních podmínkách vrátit domů, a tak kapr měl skončit na domácím stole.

Počkal jsem, až se trochu sešeří, aby mne pan hostinský nepovažoval za nevděčníka, došel jsem s kbelíkem na kraj rybníka a pak jsem kapra ponořil do vody. Když jsem začal uvolňovat sevření rukou, rybí tělo se zavlnilo a kapr odplul kamsi do hlubších vod. Nevím, jak bylo kaprovi. Mně bylo ale až neskutečně krásně. Jsou v životě setkání, na něž se nezapomíná. Co myslíte, je toto mé vyprávění jen o zvířátkách?

Milan Pavel

*************************************************************************************************

Nezapomeňte sledovat novinky na zkušebních stránkách nového Zvířetníku:))

**************************************************************************************************