19.7.2019 | Svátek má Čeněk


PŘÍHODA: Nákup

1.6.2019

Vždyť to nebyl ani pořádný příběh; spíš taková malá příhoda. A přece jsem se k ní v duchu ještě dlouho vracel.

Jak se čas od času stává, ženu posedl běs obnovy a změny, a tak jsme se vypravili na nákupy do místního hangáru IKEA. Samozřejmě, že jsme měli doma spoustu ložního prádla a v přijatelném stavu, ale žena usoudila jinak. Jistě uhodnete, kde bylo v obchodě naše první zastavení. Žena vybrala několik sad skutečně pěkného a elegantního povlečení, já nenamítal, a tak hodila kořist do vozíčku, připravena k dalšímu vítěznému tažení.

Zatímco žena vybírala, já stál stranou a cítil se trochu nesvůj. Jako obvykle, za těchto okolností. Alespoň jsem pozoroval, jak někteří lidé si pořizují nové věci s gustíčkem a netajenou radostí, někteří až nějak sveřepě a dravě, jiní zas váhavě, opatrně, nerozhodně, až na třetí nebo pátý pokus.

Zaujal mě mladý pár, který si zřejmě také přišel pro nové ložní prádlo. Oba byli velice vysocí a až nápadně pohlední. Ona jako závodní koníček, on vousatý rozložitý chlap. Ona vybírala a dožadovala se schválení svého výběru, zatímco on stál stranou a víceméně mlčky odmítal svůj souhlas vydat. Jen stál, stranou, a v ruce třímal velkou dřevěnou vařečku z vedlejšího oddělení kuchyňských potřeb. Mlčky a nasupeně přihlížel dalšímu partnerčinu výběru, a mlčky jej odmítal. Siločáry hněvu kolem nich znatelně houstly a bouře byla na spadnutí.

Ale nás už volal hlas divočiny k dalším nákupům, tentokrát v oddělení kuchyňských potřeb. Téměř okamžitě mi padla do oka ta velká dřevěná vařečka. Chtěl jsem ji. Žena usoudila, že ji nepotřebujeme, a místo ní koupila jakýsi podivný kartáč. Prý na umývání sklenic, naprosto nezbytný.

Nevadilo mi to. Nerad to přiznávám, ale napadlo mě, že jsme tu disonanci vyřešili lépe, než ta krásná dvojice s ložním prádlem. A i když se stydím, měl jsem z toho na chvilku pocit převahy a uspokojení. Jenže bohové skromnosti se nemají provokovat.

Protože oba, žena i já, nakupujeme spíš spontánně. Což je taková laskavá cesta jak říct, že nakupujeme neplánovaně a neplánovitě. Méně vlídní lidé by řekli, že snad i chaoticky. Co se známe, takový náš soukromý intimní vtípek před nákupy byl „Však dones, co ti za kloboučkem uvízne!“ Vždycky jsme to tak dělali; asi nám to tak vyhovovalo. Jenže mělo to také své stinné stránky. Jednou jsme, například, museli pracně vracet do obchodu sedací soupravu, která se do našeho obýváku – ani nikam jinam v našem domě – prostě nevešla. Ale většinou ta cena za náš nedostatek rozvahy a plánování byla mírnější. Často jsme se jen museli na místa činu vracet, ačkoli bychom se jim rádi vyhnuli hned napoprvé.

Tentokrát žena usoudila, že by se také hodily nové polštáře na gauč. Ovšem ty polštáře také potřebovaly nové povlaky, které se prodávaly zvlášť, a odtud byl jen krůček k myšlence, že zakoupené sady ložního prádla mají jen jedno povlečení na polštář, zatímco žena má ráda polštáře dva. A tudíž je třeba najít a koupit jednotlivé povlaky, které by se shodovaly s již zakoupenými sadami… Zkrátka, opět jsme skončili v oddělení ložního prádla.

Ti krásní mladí lidé tam stále ještě byli. Ale teď už na sebe syčeli, že to bylo těžké přeslechnout. I když jsem skutečně chtěl.

„Všechno musí být vždycky po tvém!“ vztekala se ta víla na dlouhých nohou.
„Ale, ale,“ oponoval s nasíracím klidem její partner. „Vždyť já sem jít ani nechtěl.“
„Každou radost mi musíš zkazit! Pořád mě kritizuješ, nic nedělám dobře, nic ti není vhod!“
„A tohle snad nebylo kritizování?!“
„Já jen chtěla, aby se ti to také líbilo…“
„No vidíš, a já mám tu drzost, že nelíbí. To si troufám, viď?!“

A rozhostilo se ticho, které snad bylo ještě horší než ty jedůvky. Asi bych byl zůstal zticha a snažil se z toho dusna co nejrychleji vypadnout, kdyby mi ten muž najednou neposlal pohled raněné laně. Pohled, vyžadující mužskou solidaritu, dovolávající se uznání, jak moc si na tom světě nezaslouženě vytrpí. Ten oční kontakt byl snad jen vteřinový, ale co já s tím?! Na nic lepšího jsem se nevzmohl, než abych v rozpacích, ale zdánlivě ledabyle, prohodil: „Ale na tý vařečce jste se moc pěkně dohodli!“

Má žena reagovala nejrychleji. Blýskla po mně pohledem nikoli obdivným. Něco na způsob „Tak už zase…?!“

Ale do toho muže jako když uhodilo. Chvíli koukal nevěřícně na mně, chvíli na vařečku, kterou stále třímal v levici, pak zase na mně. Jako někdo, komu právě podtrhli koberec pod nohama, a on nechápal, co se přihodilo. A najednou se mu začal vkrádat na tvář úsměv. A ten kvapem narůstal, až se změnil v bohatýrský smích, jaký jsem už dlouho neslyšel. Řval nadšením a nemohl se uklidnit. Jeho partnerka na chvíli vypadala také dezorientovaná a nic nechápající, ale potom se k jeho smíchu s radostí přidala. „Hoď to sem,“ s námahou ze sebe dostal zakuckávající se muž mezi záchvaty smíchu, „a pojď už odsud vypadnout. Snad máme lepší věci na práci!“ Zdálo se mi, že v tom byl jen chatrně skrytý erotický náboj.

A má žena jen tak zamyšleně prohodila: „Hmmm, třeba jsi lepší psycholog, než jsem si myslela. Protože já si myslela, že nejspíš dostaneš přes hubu.“



Diskuse


J. Sinnreich
1:34
1.6.2019

M. Prokop
11:04
1.6.2019

J. Jurax
12:16
1.6.2019

počet příspěvků: 3, poslední 1.6.2019 12:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.