Byla to teta mého manžela Jirky a jak už jsem psala minule, seznámila jsem se s ní až na naší svatbě v roce 1978. Statečný Jirka si tehdy nebral jenom mne, ale i pětiletého Standu a tříletého Láďu. Po dvou letech se narodila Jitka a tím byla naše nejužší rodina kompletní. Prázdniny jsme většinou trávili v našem neustále opravovaném domku u Prahy a teta tam od narození Jitky jezdila pravidelně s námi. Dobře jsme si rozuměly a bylo nám hezky, i když jsme si spolu mlčely třeba nad loupáním brambor.

Teta byla vlídná, vtipná, pracovitá a energická, ale když ji něco zlobilo, taky pěkně jedovatá, vzteklá a tvrdohlavá. S těmito jejími vlastnostmi jsme se poprvé setkali, když jsme se spolu s dětmi věnovali výuce hry na zobcovou flétnu. Většina z nás se sice nedostala dál, než k "Běžela ovečka vzhůru do kopečka, šel za ní beránek žalovat na zámek", ale hra nás přesto těšila. Jednou jsme zase seděli na zahradě a pokoušeli se hrát. Fléten jsme měli dost. Standa, kterému bylo tehdy asi deset, se v Domě mladých techniků naučil vyrábět flétničku z navrtané novodurové trubky a tak se v této činnosti zdokonalil, že svůj um předváděl i v televizi.

Tetu Anču flétna samozřejmě také zaujala a pokoušela se o hru. Položili jsme jí správné prsty na správné dírky a teta začala foukat. Jako každý začátečník, vyluzovala zvuky spíše nelibé a na naše připomínky, že dost nezakrývá otvory ve flétně, vůbec nedbala. Děti vykřikovaly jeden přes druhého dobře míněné rady a prstíky jí přimačkávaly ke flétně. Jirka hovořil mírným hlasem a snažil se ji přesvědčit, aby zmáčkla více a hlavně lépe. Jako asi každý, teta dobré rady moc ráda neměla. Odložila flétnu s tím, že to nejde. "Ale jo, zkus to! Ono ti to tam ufukuje. To musíš líp zmáčknout." přemlouval ji Jirka. "Jdi ty prosim tě! Já to mačkám dobře, jenomže na flétně se ty vyšší tóny nějak přefukujou a to bych se musela teprve naučit. Dejte mi pokoj!" a odkráčela do kuchyně.

K její chvále budiž řečeno, že nám venku vařila převážně ona a vařila báječně. Sama měla obavu z nadváhy, protože její maminka, Jirkova babička, byla velice objemná. Pro sebe tedy teta většinou nevařila, zatímco když byla s námi, vařila ráda a hodně. Večer, když jsme po uložení dětí seděli nad lahvinkou, se dožadovala ještě i druhé večeře. A ono to bylo často potřeba. Tetiny "lahvinky" znamenaly většinou Hořčák nebo ovocné víno Jarynu a abychom večerní seanci ve zdraví přežili, bylo nutno doušky alespoň pořádně zajídat.

Podotýkám, že tetu ke koupi těchto skvostů mezi ovocnými víny rozhodně nevedla lakota. Byla jenom upřímně přesvědčená, že když jí chutná Hořčák, není třeba kupovat portské. Očička jí radostně svítila, když nám vyprávěla, že podobné pitivo vozila i do Krkonoš, kde měla chalupu rodina její tety, manželky významného plastického chirurga Buriana. Bavila se reakcemi lidí, kteří se sešli na rodinných oslavách a zrak jim padl na její Hořčák, tulící se k lahvím whisky, ginu a kvalitních vín. Podezírali jsme ji, že to dělala naschvál.

Pití ovocných vín dělalo tetě rozhodně menší problémy než nám. Žaludek měla přímo kachní a vydržela téměř vše. Jen jednou jsem ji zastihla v momentě, kdy jí bylo tak špatně, že jsem chtěla volat doktora. Teta mi strašně vynadala a ukázalo se, že snědla velkou hrst modrých bobulí z keře mahónie. Přiznala se, že nám pár kousků vždycky přidávala kvůli barvě do kompotu a chtěla zkusit, jak chutnají samotné. Pokus se sice moc nezdařil, ale to ji neodradilo od snahy ochutnat červené kuličky na keřích, které rostly v Dejvicích na Kulaťáku.

Jirka s ní šel od metra k nám a v konzumaci jí naštěstí zabránil. Dostal sice vynadáno, ale teta zůstala naživu. Jindy nám přinesla domů špalíček z kmene diefenbachie a chtěla, když jsme ti chemici, abychom jí udělali analýzu, jestli to není jedovaté. "To je materiálu, podívej! Z toho by šel přece udělat třeba salát. Proč by to pánbu dělal takhle masitý, kdyby nechtěl, aby se to jedlo?" a to již měla při těchto úvahách velké puchýře na jazyku, protože si zkoušela před tou analýzou alespoň líznout. Nechtěla ušetřit za okurku, jen jí připadalo, že se dost nevyužívá všechno, co nám příroda nabízí.

Určitá šetrnost jí ale byla vrozená. Protože nerada seděla jen tak s rukama v klíně, dožadovala se po mně většinou něčeho na zašívání. S jehlou to uměla znamenitě, během studií v Paříži se prý v podnájmu přiučila u bytné - vyšívačky. Perfektními drobnými stehy tak nejen zašila, co se dalo, ale sedíc na zahradě v lehátku, spíchla i šatičky na tehdy tříletou Jitku. Ošatila ale i mne. Ze starého, krásného brokátu mi vyrobila dlouhou sukni a kabátek do divadla. Všechno opět šila jen v ruce a stehů na šatech bylo požehnaně. Jsem asi o hlavu větší, než byla teta, a výchozím materiálem byly její rozpárané šaty. Sukně na mne tedy musela být nastavená, aby dosáhla potřebné délky. Nepředstavujte si však, že to naše švadlena vyřešila našitím volánu. Na toto nejjednodušší řešení nebylo dost látky, krom toho se teta nikdy nebála žádné výzvy.

Delikátní partie břicha a hýždí mi smyslně obepínal klasický "patchwork", přičemž jednotlivé kousky látky, ze kterých byl stvořen, byly roztodivné trojúhelníky, často se zahnutou špičkou. Původně snad byly součástí prsních záševků, jinak jsem si jejich tvar nedovedla vysvětlit. Jak z těchto kousků byla teta schopna ušít něco, co se nejen nekrabatilo, ale dokonce mi to i padlo, mi dodnes není jasné.

Dolní část sukně se mírně rozšiřovala a byla většinou vcelku. Výsledný efekt byl senzační, alespoň já jsem o tom byla přesvědčena. Patchwork z černozlatého brokátu nebyl bez bližšího ohledání zřetelný, krom toho mi část boků diskrétně zakrýval černý kabátek s brokátovým lemováním. Prostě skvost. Podolská by zbledla závistí, kdyby nás tenkrát potkala v Národním divadle, nebo by se snažila tetu angažovat do svého módního salónu.

Teta se prostě vždycky snažila svůj čas zaplnit nějakou užitečnou činností a strhávala k tomu pochopitelně i své okolí. Jedno léto, kdy s námi zase trávila prázdniny venku, mě v jednom dni vyprovokovala k přímo destruktivní činnosti.

Naše Jíťa měla do tří let na hlavě blonďaté prstýnky vlasů, které jí moc slušely. Horší už to bylo s česáním.Vlásky šly obtížně rozčesávat a Jíťa občas žalostně naříkala. Mluvilo se sice o tom, že budeme muset dcerušku ostříhat, ale stříhněte do té krásy! Jednou jsem ji zase po vyráchání v bazénku měla na klíně a nejprve prsty, pak opatrně hřebenem česala prosychající kudrny. Děťátko jen sykalo. "Pojď ji konečně ostříhat!" dorážela na mne teta. "Dneska?" hrozila jsem se. "Co by tomu řekl Jirka?"

Nějak jsem cítila, že tomuhle vážnému kroku musí předcházet rodinná porada a otec by měl mít rozhodující slovo. "A kdy teda? Někdy ji ostříhat musíš. Pojď! Na moji zodpovědnost." A odešla pro nůžky. Z úcty před jejími šedinami jsem se s ní nepřela, krom toho bylo jasné, že ke stříhání musí dříve nebo později stejně dojít. Jitušku jsme tedy obraly, byl z ní pěkný klučík a já jsem ještě několik týdnů poté poslouchala stížnosti v rodině i okolí, cože jsem to svému dítěti udělala.

Teta ale po zohavení praneteře vypadala velice spokojeně a zřejmě ještě neměla dost. "Když jsme v tom krácení, co kdybychom porazili meruňku?" Mnula si netrpělivě ruce a už měla nakročeno ke kůlně pro pilu. Já jsem se ještě zcela nevzpamatovala ze ztráty kudrnaté panenky a získání třetího kluka, tak jsem ji nebrala úplně vážně. "Stejně už dvě větve nerodí, ranila je mrtvice a na tom zbytku nám to sežerou ptáci a vosy" pokračovala moje svůdnice. Měla pochopitelně pravdu. Minulý rok jsme sklidili asi pytlík meruněk, které byly napůl zelené, protože jakmile začaly dozrávat celé, vrhli se na ně již zmínění škůdci.

No, Jirkovu nelibost vzbudím Jítiným ostříháním tak jako tak, proč to tedy nakonec nevzít při jednom? A tak jsme se, já trochu smutně, sedmasedmdesátiletá teta vyloženě v eufórii, daly do kácení stromu. Zbyl po nás pařez a úhledně srovnaná hromádka větví, abychom Jirku potěšily alespoň pečlivostí provedení. Nadšený z naší činnosti rozhodně nebyl a to ještě netušil, jak ho teta svým aktivním přístupem k problémům zničí za pár let.

V našem domku u lesa jsme moc prostoru neměli. Jeden pokoj, kde jsme spali my, byl naplněn pěti postelemi a skříní. Dál se tam nevešla už ani židle. Jirkova maminka měla sice k dispozici druhý pokoj, ale protože to byla osoba společenská, seděla většinou v kuchyni, která měla jedenáct metrů čtverečných a na stole měla rozložený svůj "úřad". To byly noviny, časopisy a knihy různého druhu a maminka v nich pečlivě podtrhávala vše, co se jí zdálo důležité. 

Někdy ji zřejmě oslovil i počet vydaných výtisků, protože občas jste na stránce marně hledali něco, čeho se její tužka nedotkla. Kapacita kuchyně touto její činností podstatně utrpěla a my jsme se snažili najít řešení, jak se do domečku o víkendech a prázdninách vejít. Tety Anči se náš problém dotýkal také, protože když se jelo bez maminky, spala teta v jejím pokoji. Když jsme ale byli v plném počtu, dostala se na tetu postel na půdě nebo v přístavku, podle toho, jak se domem přeléval stavební materiál a kde byl právě kousek místa na vytvoření koutku na spaní.

Většina domků v naší ulici je stavěna do L. Do ulice dva pokoje, do dvora kuchyň a předsíň. Kolmo na dům po hranici pozemku jsou různé přístavky. Ten náš začínal asi čtyři metry od zdi domu a v této mezeře byla na dvorku vybudovaná velice chatrná uhelna. Náš plán se zdál být jednoduchý. Zbourat uhelnu, zlikvidovat zeď kuchyně, která s ní sousedila a postavit zeď, která spojí přístavek s hlavním domem. Tím bychom získali místnost, která by byla asi o šestnáct metrů větší, než původní kuchyň a dalo by se v ní žít, aniž bychom si šlapali na nohy. Potud bylo všechno jasné. Problém byl ale v našem rozdílném přístupu ke stavění. Nebylo to způsobeno jen tím, že zatímco Jirka byl při svých aktivitách hlavně venku, já jsem se protahovala okolo babiččiny židle v kuchyni a snažila se vařit, takže mi malý prostor vadil víc.

Jirka dává věcem víc "duševního sádla", jak říká. Čímž naznačuje, že já se nad problémy nezamýšlím. Opak je ale pravdou. Já jsem asi byla v minulém životě zedníkem, protože mě budování a plánování staveb všeho druhu velice těší. Představuji si do posledních detailů, jak to bude vypadat, až bude všechno hotové a snažím se k tomu všemi silami směřovat. Jirka ví, že je to asi potřeba, dělá co může, ale od srdce mu to nejde. Krom toho se těžko smiřuje s jakýmkoliv bouráním a kácením.

Naše diskuse v létě 1989 byly jedna jako druhá. Já jsem chtěla začít bourat uhelnu, Jirka se bránil a ptal se, proč zrovna dneska. "Chceme přece zvětšit ten pokoj, ne?" útočila jsem na něj zase jednoho dne snad už po desáté. Léto ubíhalo a pokud bychom chtěli naši stavbu dostat do zimy pod střechu, byl nejvyšší čas začít. "No, ano…" odvětil Jirka neochotně a tvářil se, jako kdybych mu ubližovala. Teta s námi seděla v kuchyni a evidentně se bavila scénkou, jejíž scénář znala dopředu a mohla ho převyprávět sama.

"Když teda chceme stavět, tak musíme nejdřív zbourat uhelnu, ne?" Postupovala jsem v logickém sledu a doufala, že Jirka tentokrát uzná, že když se řekne A, musí dojít i na B. "Když ty jsi taková hrc frc, to se musí pořádně rozmyslet," oponoval Jirka jako obvykle a já jsem před něj kladla důkazy, že už máme dávno rozmyšleno, jako už mnohokrát před tím. Tetu naše dohadování asi přestalo bavit, protože se sebrala a šla ven za dětmi. My jsme seděli dál, dohadovali se a za okny lelkovali Standa s Láďou před uhelnou a se zájmem si ji prohlíželi. Teta stála opřená o pumpu, kouřila jednu ze svých dvou cigaret denního přídělu a něco s nimi probírala.

Vrátila jsem se pohledem k Jirkovi, jestli na něm neuvidím nějakou změnu a v duchu jsem si zoufala. Představa pohodlného pokoje s krbem a kuchyňským koutem se pomalu ztrácela do neurčita. Najednou jsem koutkem oka zaregistrovala zvýšenou aktivitu za oknem. Kluci vysadili vrátka uhelny a začali radostně páčit futro ze zdi. Děti destrukční činnost přímo milují a naši chlapečci nebyli výjimkou. Zděšeně jsme na ně zírali a vzápětí se řítili na dvůr.

"Co to tu proboha děláte?" zařval na ně jinak mírný Jirka. "No, přece bouráme kůlnu, ne? Vždyť jste říkali, že musí přijít pryč," rozjásaně odpovídali kluci. "A kdo vám to sakra dovolil?" sípal Jirka a vypadal na infarkt.

"Já jsem jim řekla, aby začali," vložila se do toho teta. "Bavíte se tady o tom kolik týdnů, tak je na čase, aby se už něco dělo." Hlavu mírně zakloněnou, oči mhouřila před kouřem z cigarety. Vzniklou situaci si vyloženě užívala. Mne po prvotním šoku popadlo taky bourací nadšení, ale Jirka se z toho dlouho nemohl vzpamatovat. Brblal, i když kluci při bourání vzorně rozdělili stavební rum na hromádky podle druhu a pomáhali nejen při bourání, ale i při stavbě. Teta nám přitom dělala jako obvykle kuchařku a ještě s námi ochotně sedala na zemi před budoucím krbem, když jsme zkoušeli, kolik zadečků se vejde na stupínek u krbu. Nevěřila, že se hotového díla dožije, ale ještě ten rok jsme tam u hořícího ohýnku slavili první vánoce.

Teta byla rozhodně osobnost, na kterou nelze zapomenout. My máme svoje osobní vzpomínky a připomínají nám ji věci v našem domě a místa, která jsme spolu navštívili. Dodnes se nás na ni lidé ptají, když slyší naše jméno, a vzpomínají na její pořady i na ni osobně. Neurochirurg, paní pokladní v divadle, paní ve stavebninách - ti všichni si z jejích pořadů něco odnesli a to něco, co je při vzpomínkách nutí k zamyšlení a úsměvu, jim vydrželo dodnes. A to je to nejkrásnější, co se tetě mohlo podařit. Díky za to!

Fotografie: obr. 1 - Nad loupáním brambor, 1983, obr. 2 - Jitka s kudrnami a po ostříhání, 1983, obr. 3 - V Jabkenicích cestou ze Smetanovy myslivny, 1983, obr. 4 - Želivský klášter, 1986

Předchozí díl najdete zde