24.6.2019 | Svátek má Jan


PŘÍBĚH: Síla Osudu

12.1.2010

aneb 'Antická' tragédie, humoru vstup zakázán

Ten příběh se skutečně stal – skorosousedům mého bratránka, začátkem 90.let, na sídlišti Lesná v Brně. Narozdíl od strohého popisu tiskové zprávy, která o něm vyšla, znají na Lesné všechny jeho detaily. Vzpoměl jsem si na něj v souvislosti s úvahou o tom, zda i ten nejvíc šibeniční humor je stále ještě humorem anebo už jen známkou lidské degradace a cynismu. Kde jsou meze, za kterými už pro vtip není místa? Zůstává humor humorem, pokud nejde ruku v ruce s morálkou – tedy se vžitými společenskými pravidly 'správného' chování? Může se humor snoubit i se smrtí? S tragickou smrtí? Tak tragickou, že smát se něčemu na ní by bylo diskvalifikací z lidskosti?

Byla dcerou úplně normálních rodičů, normálně prožila své dětství, normálně prošla gymplem a normálně dostudovala vysokou. Scházelo jen normálně se provdat, povít děti a žít normální život. Místo toho se však – pohledem své rodiny, především otce – zcela nenormálně zamilovala do vietnamského přistěhovalce, o celou hlavu menšího, než byla ona. Normální tehdy v naší společnosti bylo to, že se na jakékoli 'cizáky' dívala skrz prsty – což ostatně svým způsobem platí stále. Ale lidé jiné barvy pleti, než bílé, to měli úplně nejvíc nahnuté: spousta lidí se jich dokonce štítila. Přesně to byl i případ jejích normálních rodičů.

Když malého Vietnamečka přivedla domů představit, zamkl se otec na truc v pokoji, prohlásiv „jen přes mou mrtvolu!“ a matka jej odmítla pustit dál, než do předsíně, kde jemu i své dceři vysvětlila, že jejich lásce není a nebude přáno. Už jen těch nemocí, co by mohl do baráku přitáhnout! Zkrátka rasismus ve své nejhloupější podobě.

Dcera se však svého přítele nevzdala a přestěhovala se za ním na ubytovnu. Otec s matkou s ní přestali mluvit. Rok na to proběhla svatba – bez požehnání rodičů, zato s vyděděním a úplným zatracením. V tomtéž roce Vietnamec uspěl se svým podnikatelským talentem na trhu s cestovními agenturami, stal se jedním z podílníků a z ubytovny se novomanželé záhy stěhovali do bytu na Lesné. Oni dva a jejich vzácná bytová kočka, co nejraději jen ležela. Bratránek popisoval, jak ji měli naučenou chodit na balkónek, kde měla svůj venčící koutek.

Ani když se jim po dalším roce narodilo děťátko, to na vztazích v rodině nic nezměnilo, naopak. Když prý telefonovala domů, její otec ji proklel. Řekl jí, že už není jeho dcera, když se tahá s takovou špínou, a že narozením toho malého se stala 'prokletou'. Ubožák bez hranic. Ale Brnem se začaly šířit zvěsti o začínajícím Vietnamcově úspěchu. Byl nesmírně pracovitý, dřel od rána do večera a po nějaké době to začalo nést své ovoce. Rodinka započala se stavbou rodinného domku kdesi za městem. Zatímco mladá maminka pečovala o své batole, manžel se vracel z práce tak pozdě v noci, že většinou už spala. Přišel, ztrhaný z náročného dne, praštil sebou do peřin a byl hned v Pánu. Kočka byla zvyklá stočit se do klubíčka na jeho nohách – potřebovala cítit lidské teplo. Bratránek se vždycky smál, když vyprávěl, jak sousedka popisuje jejich nocování s ní. Když se chtěl manžel otočit na druhý bok, jen zalomil nohama, aby kočka seběhla... někdy však neodhadl intenzitu toho 'výkopu' a kočka pak obloučkem plachtila vzduchem, aby vždy spolehlivě dopadla na všechny čtyři a odebrala se do svého pelechu.

Blížily se Vánoce, čas naděje a odpuštění. Stará matka začala pociťovat potřebu svou dceru znovu vidět, poznat svého vnoučka... ale otec - despota jí to striktně zakázal: „Jen přes mou mrtvolu!“. Přesto se matka odhodlala tajně nakoupit nějaké dárky a chystala se, že svou dceru, vnuka a zetě na Vánoce krátce navštíví.

Osud byl rychlejší. Jednoho večera přišel Vietnamec domů o něco dřív, malý ještě nespal a žena byla ráda, že s chotěm může probrat pár věcí ohledně svátků a všeho. Muž byl ale spráskaný jak pes, plácl sebou do peřin. Tak šla za ním, i s miminkem a zatímco ho na posteli přebalovala, svěřovala se manželovi se svými plány. Odskočila si jen vedle, pro novou plenku... manžel, v polospánku, prakticky v bezvědomí, zalomil nohama, na nichž bylo dítě položené... Náraz do hlavičky o radiátor byl smrtelný. Když to žena uviděla, nejspíš okamžitě zešílela. V afektu svého spícího muže přetáhla po hlavě vázou, která se celé věky tvářila jako skleněná; byl to však olověný křišťál, prakticky nerozbitný. Vietnamec prý zemřel na následky fraktury lebky prakticky vzápětí.

Den na to je přišla navštívit matka. Když se nemohla dozvonit, rozhodla se nechat dárky u dveří – toho si všimla sousedka, správcová domu. Dobře znala jejich rodinnou historii, a tak jí nadšeně přivítala, ujistila ji, že dcera bude mít obrovskou radost, ale že nechávat dárky na chodbě je stejné, jako je vyhodit do koše, a tak jí náhradními klíči odemkla, aby je mohla položit alespoň do chodbičky.

Pootevřenými dveřmi do koupelny se matce nabídl ten nejhorší myslitelný pohled: její dcera ležela ve vaně plné krve: podřezala si žíly. Z té hrůzy dostala infarkt; přivolaná záchranka už jen konstatovala smrt.

Policie ohledala místo tragédie, aby nakonec na balkóně našla umrzlou kočku, kterou neměl kdo pustit zpátky dovnitř...

Despotický otec zemřel teprve předloni, strávila ho rakovina. Byl sám, opuštěný, odkázaný na pomoc druhých. V hospicu u Rajhradu o něj do posledních dnů pečovala dvacetiletá míšenka česko – vietnamských rodičů. Nic o něm nevěděla...

O tomto příběhu se právě natáčí dokument – žádný scénárista by něco podobného snad ani nebyl schopný vymyslet. Pečovatelka z Rajhradu ve své výpovědi mimo jiné vzpomíná, jak jí „ten nemocný starý pán“ nikdy nezapoměl pohladit po ruce, když mu dávala injekci proti bolesti nebo jej jinak opečovávala. „Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl zavrhnout své dítě proto, že se zamilovala do muže jiné barvy pleti...“ říká. „Mí rodiče se poznali krátce po revoluci...“ a během toho vzpomínání – a je to na kameře zachyceno – dojde neuvěřitelnou oklikou k poznání, že její rodiče se s tím nešťastně zemřelým párem nejen znali, ale že oba muži – Vietnamec i její otec – přišli do Čech spolu. Byli bratranci!

Kruh se uzavřel.

Ptáte se, kde že je ten humor? Zemřelo dítě, 'rukou' otce, otec rukou matky, matka rukou vlastní. Matce matky selhalo z toho všeho srdce a jediný, kdo je o více než 15 let všechny přežil, byl starý nerudný pán, který nikdy nikomu nepřiznal nic ze svého osudu, s nikým se nepodělil o tíhu svého svědomí... co je na tom vtipného?!

V prvním plánu jistě nic... ale když se zamyslíme nad tím, jak se celý ten příběh odehrál a pokusíme se oprostit od pohledu na smrt jako na zlo, musíme přiznat Osudu, že důvtip mu rozhodně není cizí. Možná, že jen tragédie takových rozměrů mohla v tom starém pánovi s něčím pohnout – a soudě dle výpovědi jeho ošetřovatelky pohnula. Z nadhledu tak velkého, že se lidské hemžení jeví být titěrnějším, než smysluplné hemžení v mraveništi, z nadhledu natolik nadneseného, že v něm lidská smrt leží hluboko pod prahem vnímání, jelikož vše je jen koloběh zrození, života a smrti, přičemž jedno bez druhého nemůže být, z tohoto nadhledu, prostého jakéhokoli lpění na čemkoli, i na životě, je možné uvidět komičnost i tam, kde skrze lidskou bolest, zkušenost a ego postřehnutelná není. Jako když Bohové na Olympu postrkují své figurky na šachovnici života sobě pro pobavení, nespatřujíc v lidském trápení nic, co by stálo za povšimnutí.

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.



Diskuse


Liška
18:39
12.1.2010

Omar
18:08
12.1.2010

Ludva
15:21
12.1.2010

lucinapes
13:55
12.1.2010

Jarda
20:42
12.1.2010

lucinapes
13:50
12.1.2010

chápu
9:44
12.1.2010

Informace
9:36
12.1.2010

Hlava v dlaních
7:45
12.1.2010

534
11:24
12.1.2010

Informace
12:04
12.1.2010

NevericiTomas
3:21
12.1.2010

DJing cheb pako
2:28
12.1.2010

počet příspěvků: 15, poslední 12.1.2010 08:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.