17.6.2019 | Svátek má Adolf


PŘÍBĚH: Peníze nebo život!

29.7.2010

Před časem jsem začal mít mírné zdravotní problémy. Šel jsem tedy na vyšetření, protože mé podezření padalo na jedno z x klíšťat, která jsem kdy měl – skoro jsem si byl jistý, že mám boreliózu, všechno tomu nasvědčovalo. Bohužel, borelióza to nebyla.

Seděl jsem v té čekárně a čekal na výsledky už druhého odběru krve a modlil se, jenom ať tu borélii nemám. Čerstvě po odoperovaných mandlích jsem si neuměl moc dobře představit, že bych si na nemocniční prostředí měl zvykat více.

Sestra mě vyzvala ke vstupu do ordinace s nevídaným úsměvem a naprosto přesně v domluvený čas . V duchu jsem si liboval, jak to dobře začíná. I doktor se se mnou pozdravil velmi srdečně, usadil mě naproti sobě, vytáhl složku s lejstry, otevřel ji a jakoby ji viděl poprvé se na své otáčivé židli začal houpat, listuje lejstry tam a zpět.

Další vyšetření už probíhalo na onkologii a tamtéž následně i léčba. Nechci zde psát o diagnóze ani o stavech po chemoterapiích, nýbrž o lidech a jejich proměnách, které umí způsobit snad jedině zlá nemoc.

Vždy jsem si říkal, jaké to asi musí být, když sedíte v té ordinaci a snese se na Vás hrozivá diagnóza. Ještě před minutou byste se zapřísahali, jenom ať nemáte boreliózu; a najednou byste dali všechno, co máte, aby to borelióza byla. Zpětně mi došlo, kolikrát dřív už jsem se cítil divně, že kdybych byl vůči sobě víc pozorný, jistě bych si něčeho musel všimnout dřív. A první výčitky na sebe nenechají dlouho čekat.

Proč jsem já vůl kouřil, proč jsem se nedokopal ke zdravému stravování, proč žiju ve městě a ne někde na venkově, proč jsem k doktorovi nepřišel dřív… protože doktoři rádi poznamenají, že kdyby se za nimi přišlo dřív, mohlo to být všechno snazší.

Pak vám dojde, že to vlastně ještě nikdo neví, že s tím musíte seznámit nejbližší, rodiče, příbuzné, přátele… řeknu vám, sdělovat svou diagnózu mamince, to je hodně velký sousto. Nikdo nevidí rád svou mámu zdrcenou, smutnou, vyděšenou, ale hlavně totálně bezradnou. Tohle už nejsou příušnice, horečka, angína… ani milion maminčiných zábalů a čajů a léčivých doteků vám nepomůže, i když úlevu jistě přinesou….

Ale nemáte příliš času zabývat se sami sebou, protože ihned záhy se rozběhne kolečko vyšetření, podvyšetření, dovyšetření a nastoupí se léčba. Ta je sama o sobě snad ještě děsivější, než nemoc, kterou zatím prostě necítíte natolik,abyste ji byli schopni rozlišit od obyčejné mírné nevolnosti, spojené s bolestmi v krku. Ani nevíte, že jste je měli někde v paměti uložené, každopádně vám z ní začnou vyskakovat neuvěřitelně detailní scénky z různých filmů, v nichž se rakovina objevuje. Přesto ani v nejmenším netušíte, co vás skutečně čeká, ale je vám to upřímně celkem jedno, protože další a další vyšetření potvrzují tu nejhorší možnou variantu: přišel jste, milý člověče, příliš pozdě, ale zkusíme, co se dá dělat.

To dostanete skutečně strach. Takový ten paralyzující… takový ten strach, co vám nedovolí myslet na nic jiného. Strach o sebe. A ten se může projevit všelijak, třeba tím, že se začnete od ostatních vzdalovat… že si kolem sebe vytvoříte hradbu, ve které – aniž byste si to uvědomovali – je vaším cílem uměle se izolovat od lidí, kteří vám přitom chtějí pomoci a rozvinete sebelítost do netušených tvarů. Přitom za to, že se litujete, se zpravidla i nenávidíte. A než se nadějete, máte z toho v hlavě s prominutím „nasráno“. Mozek začne panikařit. Předhazuje vám jednu myšlenku za druhou, je plný falešných ohledů – nechce, aby vás někdo litoval, nechce, aby s vámi měl někdo starost, nechce, aby se kvůli vám někdo trápil… mozek se zkrátka v takové situaci dokáže chovat jako skutečný idiot.

V době, kdy se to o vaší diagnóze rozkřikne (a ono se to rozkřikne, i když každého, komu se svěříte, výslovně požádáte, aby si to zatím nechal pro sebe), se roztrhne pytel s esemeskama, mailama, telefonátama. Z téměř každého kontaktu s lidmi vzejde nějaký tip na léčitele, kartářku, bylinkové čaje, rodinné konstelace, modrou alfu, indiánskou saunu…. Téměř každý z těchto kontaktů se může spolehnout na pověst, která ho předchází: vyléčil i Havla, pomohla i Zagorce, chodí za ní Halina, léčí na dálku, léčí přes kameny, léčí dotykem, léčí bezdotykově, léčí za 500 na hodinu a hodina u něj trvá 30 minut….

V čekárně na vás pro změnu útočí spousta plakátů, nabízejících Ovosan – český preparát, vyráběný mj.z vajec, který na letácích působí dojmem, že bez něj vám bude mnohem hůř. Začínáte si zvykat na to, že se po vás najednou chtějí velké peníze: onemocněli jste, tak plaťte! Řekl bych, že kdyby na Homolce v onkologickém oddělení visely plakáty s Harry Potterem místo těch s Ovosanem, bude to vůči pacientům jistě poctivější.

Ve vašem životě se objeví dosud neznámá kategorie známostí: spolupacienti. Sedíte v té čekárně a s každou další návštěvou si všímáte lidí víc a víc… jak komu slízají vlasy, jak si paní jedno obočí dnes namalovala o centimetr výš, než druhé, jak ten malej kluk podivně rychle tloustne v tváři, jak ten pán, co se tady posledně pozvracel, už neudělá ani krok. Ale taky potkáte pár takových, co už chodí jen na kontroly a těm, při nejlepší vůli, se neubráníte nezávidět. Jelikož jsou to ale „spolupacienti“ – i když bývalí – vědí, čím si procházíte. Nikdo mě neuměl dodat tolik síly a podpory, jako právě vyléčení.

Když už to vypadalo dost beznadějně, potvrdil se předpoklad, že bez známých a peněz se dnes nedá prakticky ani uzdravit. Donese se k Vám informace o probíhajících klinických testech nového léčebného preparátu, který je přesně konstruován na ten typ nemoci, kterou máte. Jste, po tom všem, už nedůvěřiví, ale když vám několik lékařů nezávisle na sobě potvrdí, že ten preparát vypadá skutečně nadějně, začnete po něm toužit. A pokud za něj nezaplatíte – řekněme půl milionu – tak po něm budete toužit marně. Pojišťovny logicky zatím neschválené léky neproplácejí, a to ani v takových případech, kdy je tento lék poslední možností, jak zkusit pacienta zachránit. A slyšíte, kolik statisíců už spolykaly léčby jiných pacientů.

Pokusíte se o dané léčbě získat maximum informací, a když máte jistotu, že se nejedná o podvod, začnete shánět prachy. Něco máte naspoříno, tak po tom se zapráší. Něco dá rodina. Pak širší rodina. Pak přátelé. Jenomže „přátel“ tím okamžikem začne ubývat – a to je pro mě největší šok z celého dosavadního martýria: titíž, kteří se mohli přetrhnout s povzbuzováním a doporučováním různých alternativních způsobů léčby, se v okamžiku, kdy se řeč stočí na peníze, náhle propadnou do země a ta se po nich dokonale slehne. Především ti, kterým jste kdysi sami půjčili, se v tomto okamžiku doslova vypaří. Ti slušnější vám napíšou, že bohužel zrovna nemají ani vindru, i když by strašně rádi pomohli, protože si právě pořídili novou kuchyň… poděkujete a pak se ještě užíráte výčitkami, že jste je vůbec o tu pomoc žádali. Na druhou stranu se objeví i někdo, kdo vás téměř nezná, a od koho příjde zcela nečekaně úplně nezjištná pomoc – pomoc,díky které nezemřete.

Když se vám peníze sehnat podaří, máte zase výčitky vůči těm, co trpí stejnou diagnózou, ale nemají to štěstí, aby si mohli doplatit za účinnější léčbu, anebo nemají ty známé, kteří jim takovou léčbu můžou zařídit.

Svět se obrátí vzhůru nohama dřív, než si to stačíte uvědomit: najednou máte hlavu plnou příběhů jiných lidí… slyšíte, jak pán omdlel na ulici a po dvou hodinách ho probudil pohrdavý hlas postarší ženy, říkající svému choti „To je děs, za bílého dne…“, div si po něm, po „ožralovi“ neodplivla… začínáte pronikat do tajů černého humoru a čím víc se v něm zabydlujete, tím méně vám ti zdraví rozumí.

A samozřejmě to, co pro vás bylo důležité dřív, je dnes nepodstatné. Všechno je vlastně nepodstatné, jde jen o jedno: přežít, uzdravit se, nevzdat to. Naučíte se nevnímat lidi, o kterých si myslíte své. Třeba tady na blogu, všechny ty uboze zlé diskuze, útoky anonymů (nebo odhalených anonymů), všechny ty plivance, které na vás letí jen pro to, že píšete o svých názorech, se vám jeví být jedním z nejubožejších možných lidských projevů, které nemůžete nikdy pochopit.

Taky nechápete, proč se lidé hádají. Hádat se není totéž, co přít se. Hádka může vzniknout na konci nějaké diskuze, ale hádka, která diskuzi uvádí, je ryzí stupidita.

Vědomí konečnosti lidského života, ke kterému nemoc dopomůže dospět, je naprosto zásadním urychlovačem vývoje každé osobnosti. To je možná i důvod krize západní společnosti – vytěsnili jsme smrt z našich životů, tváříme se, jako by nebyla… staré a nemocné odsuneme do ústavů a nemocnic… už jen málo lidí umírá v klidu domova, obklopeni svými nejbližšími… odvykli jsme smrti a nepozorovaně se tak z našich životů vytrácí VĚDOMÍ VLASTNÍ SMRTELNOSTI. Vědět, že zemřeme, není totéž, jako si to uvědomovat, neustále, pořád. Optikou vlastní smrtelnosti se každý čin a každá situace zprůhledňují, člověk nad nimi dostává nadhled, umí líp rozeznat plevy od zrna.

Chtěl bych všem, které trápí nějaká těžce vyléčitelná choroba, říct: nevzdávejte to, nejste v tom sami! Ze všeho nejlíp léčí psyché… věřím, že bez ní ani sebelepší doktoři nic nezmůžou. Není to o tom tvářit se pořád optimisticky nebo si nepřipouštět realitu. Naopak: dopřejte si luxus zhroucení se, dovolte si prožít zdrcenost z lékařské zprávy, neskrývejte před svými blízkými ani své emoce ani strach a ani myšlenky. Nevzdalujte se jim, pomožte jim pochopit, kde se právě nalézáte. Nevyčítejte si hrubosti, jichž se můžete dopustit, až vám jednou rupnou nervy. Nic si nevyčítejte. Zkuste si z toho průšvihu vzít co nejvíc pro sebe, všímejte si, jak se vám mění úhel pohledu na různé věci, věnujte se jen a jen sami sobě, buďte sobečtí… a mějte naději, pořád.

I když se z toho vyléčíte, pravděpodobnost recidivy může být nepříjemně vysoká, ale ani když se vám nemoc vrátí, to není konec: vidím ty lidi kolem sebe. Jsou už třeba dvakrát uzdravení a vrátilo se jim to napotřetí, ale pořád žijí, jsou tady, bojují, nevzdali to. Vždy jsem měl k takovým lidem úctu. Od té doby, co jsem přistoupil k nim na „loď“, se ale hluboce klaním a v posvátné úctě jim DĚKUJU. Protože právě takoví bojovníci jsou pro nás všechny – i ty zdravé – světlem na konci tunelu. V nich je skutečná síla života. Bez jejich příkladu bych to nejspíš dávno vzdal.

Za co jsem ale svému onemocnění nejvíc vděčný, to je zostření hran, zvýšení kontrastu, umocnění nadhledu. Vnímáte nuance, které jste dřív nevnímali. A tak umíte od sebe rozlišit to, co dřív splývalo. Třeba lítost od soucitu. Lítost rád nemám (a zatím nikdo z pacientů, se kterými jsem se setkal), ale soucit ? Řeknu vám, není nic lepšího a nic silnějšího, než když je člověk soucitný. Možná se vám to tak teď nejeví… ale věřte mi, je to tak: soucítění je jednou z nejvyšších možných lidských kvalit.

Napsat o tom, co mě potkalo, jsem neměl vůbec v úmyslu. Raději píšu o krajině. Ale tak nějak jsem začal více „soucítit“ a chtěl bych tímto třeba jen jednomu náhodnému čtenáři, který taky bojuje o své zdraví, dodat trochu kuráže a povzbuzení, stejně jako se ho dostalo v obrovské míře mě. Věřím, že když si z některých situací (i nemocí) vezmeme poctivě pro nás to nejlepší (což může být zároveň i nejtěžší), ztratí svoji sílu a cesta k uzdravení se pootevře mnohem víc.

Držte se! :)

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.



Diskuse


V. Kusý
17:15
29.7.2010

J. Pašek
16:23
29.7.2010

V. Hejl
13:37
29.7.2010

J. Petrovický
11:14
29.7.2010

V. Kusý
17:15
29.7.2010

J. Lepka
18:18
29.7.2010

počet příspěvků: 6, poslední 29.7.2010 06:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.