Za přítomnosti hlav států a potentátů všeho druhu vzpomínáme na osvobození Osvětimi. Stalo se to před 70 lety, část oslav se děje v Polsku, část u nás – měli jsme též svoji zahradu hrůzy, měli jsme Terezín.

Na průběh oslav, jako ostatně na všechno, se dá nahlížet z mnoha stran. Šťoural se pozastaví nad faktem, že nebylo možné oslavy sjednotit, že se ústřední židovské organizace neshodly, a slaví se tudíž dvoukolejně a navíc jedna strana zazlívá té druhé, že slaví, zatímco víc měla slavit ona. Tedy, logicky uváženo, jádro oslav mělo být v Polsku, to dá rozum. V Praze se k příležitosti výročí konala konference, na které se debatovalo o současné situaci. I to je příznačné pro současné výročí. Vypadá to, že čím více se vzdalujeme od doby oněch krutých dějů, tím více se zdá, že by se mohly vrátit. V pětadevadesátém, když se vzpomínalo půlstoletí, by nikoho nenapadlo si pověsit do průčelí konference plachtu s velkým tázacím nápisem, zdali je Evropa skutečně bezpečná.

Přesto všechno je důležité si události před sedmdesáti a více lety připomínat. Že se vůbec vzpomínkové akce konají, to je jistě pozitivní jev. Sázkové kanceláře by mohly ale přijímat sázky na to, zdali se bude konat oslava 80. výročí.

Židé odcházejí z Evropy. Neděje se tak poprvé. Vždycky to byla předzvěst hrůzných dějů.

Jestlipak by tohle napadlo někoho před sedmdesáti lety, že se to bude v jednadvacátém století dít!