Na počátku byla snaha zamezit nejkřiklavějším případům diskriminace, přičemž ochrana byla velice selektivní: zakázáno bylo rozdílné zacházení jen z některých relativně úzce vymezených důvodů (zejm. rasa, pohlaví), přičemž tato ochrana se navíc uplatňovala pouze v některých oblastech (typicky pracovněprávní vztahy). Od těch dob však prošlo antidiskriminační zákonodárství překotným vývojem a mohutně expandovalo co do svého dosahu a záběru. Bude-li tento trend pokračovat, mohli bychom se také dočkat toho, že téměř každé naše rozhodnutí, s kým se stýkat a s kým nikoli, popř. za jakých podmínek, bude úředně přezkoumatelné. Úřad zkontroluje, zda můžeme rozdílné zacházení s dvěma jedinci ospravedlnit dostatečně „objektivními“ důvody (např. „měřitelným“ rozdílem ve formální „kvalifikaci“), anebo zda bylo založeno na „irelevantních osobních charakteristikách“ (rasa, pohlaví, věk, zdravotní stav, sexuální orientace, náboženské vyznání, politické přesvědčení aj.).

Připojuji několik spíše nahodile vybraných případů, jež ilustrují rozšiřování dosahu antidiskriminačního zákonodárství, popř. alespoň ilustrují mentalitu těch, kdo bojují proti „všem formám diskriminace“ .

1) Případ „zhrzeného vilného starce“

V říjnu 2007 jsme si mohli na Novinkach.cz přečíst, že Němec Rolf Eden (77 let) podal žalobu na devatenáctiletou Berlíňanku poté, co odmítla jeho milostné návrhy s odůvodněním, že je pro ni „příliš starý“. Eden tím byl náramně dotčen a cítil se být obětí nepřípustné diskriminace na základě věku (dotyčná dívka jej přece a priori hodnotila jen podle jeho stáří, aniž by mu dala šanci, aby jí názorně předvedl svou výkonnost!).

Dnes taková žaloba budí úsměv a nemá naději na úspěch, neboť ryze osobní a intimní svazky stále ještě nejsou - pokud je mi známo - žádným antidiskriminačním právním předpisem pokryty (přinejmenším v Evropě). Z hlediska „obětí“ diskriminace však nelze takovou výjimku přesvědčivě odůvodnit. Koneckonců, co asi bude člověk považovat za větší příkoří: to, že jej firma odmítne zaměstnat kvůli tomu, že je holohlavý, má pupek, křivé nohy anebo akné, anebo to, že jej z týchž důvodů „odmrští“ dívka jeho snů? Tipuji, že odmrštění v osobních a intimních vztazích bývá daleko bolestnější, než když člověka nechce zaměstnat jedna konkrétní firma (srovnatelných firem přece mohou existovat desítky, stovky, ba i tisíce).

2) „Nikdy (veřejně) neříkejte, že družstvo má přestárlý kádr“

Rovněž druhý případ je úsměvného rázu a používám jej spíše k ilustraci specifické mentality, jež je příznačná pro některé „profesionální bojovníky“ proti diskriminaci. Oč šlo? Trenér fotbalistů Manchesteru United Alex Ferguson prohlásil na adresu hráčů konkurenční Chelsea, že jsou již příliš staří na to, aby se mohli výrazněji zlepšit, a proto Chelsea nejspíše Premier League nevyhraje. Fergusonova slova okamžitě pobouřila sdružení Help the Aged, které hájí „práva seniorů“. Tisková mluvčí sdružení Kate Jopling prohlásila:

„V naší době je již naprosto nepřijatelné posuzovat výkonnost lidí podle jejich stáří. (…) Lidé by nikdy neměli být odepisováni kvůli svému věku. „Ageistické“ postoje a komentáře tohoto typu si vždy zasluhují červenou kartu. (…) [Naše sdružení] usiluje o to, aby byly ze společnosti důsledně vymýceny všechny formy „ageismu“ - ať již při prodeji zboží či služeb, v oblasti zaměstnávání, anebo třeba ve sportu.“

Již se těším na to, až se na podobná sdružení začnou obracet stárnoucí bývalé hvězdy se stížnostmi, že klub jim vzhledem k jejich věku nabízí již jen smlouvu na jeden rok (s možností prodloužení) a nikoli delší.

3) Podstatné a určující požadavky na zaměstnání

Zákony zpravidla připouštějí rozdílné zacházení na základě toho kterého diskriminačního důvodu, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek. Tak např. jde-li o přehlídku kolekce dámského prádla, asi by nebylo úplně nejvhodnější, kdyby se na pódiu v kalhotkách a podprsence místo Diany Kobzanové promenádoval Sagvan Tofi, že ano?

Zábavné je sledovat spory mezi firmami a úřady, zda ta či ona vlastnost je vskutku „podstatná a určující“ pro výkon daného zaměstnání. Tak např. v USA tamější Komise pro rovné pracovní příležitosti (EEOC = Equal Employment Opportunity Commission) vytáhla do boje proti síti restaurací Hooters Inc. (o případu informuje např. John Stossel zde). Tyto restaurace se totiž vyznačovaly tím, že jídlo a pití hostům servírovaly výhradně krásné a spoře oděné ženy a dívky. Tím se majitelé snažili přilákat (a dosti úspěšně!) mužskou klientelu. EEOC ovšem v tomto jednání shledávala nepřípustnou diskriminaci mužů, neboť dospěla k závěru, že pohlaví není „podstatným a určujícím požadavkem“ pro roznášení jídla a pití v restauraci (případ nakonec dospěl k mimosoudnímu smíru). Jak vidno, rozhodnutí úřadu (popř. soudu) může leckdy vést k radikální změně charakteru nabízené služby a cílové skupiny, na niž je služba zaměřena.

Související otázkou je problematika církevních charitativních organizací a rozdílného zacházení se zájemci o práci na základě jejich náboženského vyznání. V Německu se soudy zabývají případem, kdy Diakonie Hamburk odmítla přijmout na místo poradkyně pro integraci imigrantů ateistku, která ovšem ostatní požadavky na výkon této práce splnila. V prosinci 2007 soud rozhodl, že Diakonie Hamburk porušila zásadu rovného zacházení a neoprávněně diskriminovala stěžovatelku na základě jejího ateismu. (V současnosti probíhá odvolací řízení.)

4) Hlavně mlčet!

Pavla Špondrová píše o případu belgické firmy Feryn, jež se specializuje mj. na instalaci automatických garážových dveří v domech zákazníků. Ředitel zmíněné firmy neprozřetelně prohlásil v jednom rozhovoru, že firma nepřijímá na tyto posty imigranty (v případě Belgie jde zejm. o Marokánce), protože jejich zákazníci neradi vidí, když právě tyto osoby mají během instalace přístup do jejich domovů. Belgické Středisko pro rovné příležitosti a potírání rasismu následně podalo na firmu žalobu, a to z vlastní iniciativy, tj. aniž by si na postup firmy stěžoval jakýkoli konkrétní uchazeč o zaměstnání z řad imigrantů, který byl odmítnut.

V jiném případě, který popsal na svém blogu Eugene Volokh, jistý lesbický pár hodlal uzavřít manželství (či registrované partnerství). Obrátil se na profesionální fotografku Elaine Huguenin, která na svých webových stránkách inzerovala mj. fakt, že fotografuje svatby. Předem ji upozornil, že půjde o sňatek dvou žen. Fotografka jim poté otevřeně odpověděla, že lituje, ale z náboženských důvodů fotografuje jen „tradiční sňatky“ (mezi mužem a ženou). Jak reagovaly dotyčné vdavek chtivé ženy? Mávly snad nad tím rukou a šly takříkajíc o dům dál? Nikoli. Podaly si u příslušného úřadu stížnost na to, že je fotografka diskriminovala.

Z obou případů plyne „plzákovské“ poučení: zatloukat, zatloukat, zatloukat! Nikdy nesdělovat ani nenaznačovat pravý důvod, proč nechci s daným člověkem spolupracovat!

5) Konflikt různých typů diskriminace

Na závěr další dva kuriózní případy, o nichž hovoří Pavla Špondrová. Ve Švédsku byl jistý muž muslimského vyznání propuštěn ze zaměstnání poté, co odmítl podat ruku ženě. Švédský „etnický" ombudsman se ovšem postavil na jeho stranu a podal na zaměstnavatele žalobu, neboť dle ombudsmanova názoru byl muž diskriminován na základě svého náboženského vyznání.

Oddávající na radnici v Islingtonu (VB) odmítla z náboženských důvodů provést obvyklé ceremonie během svatebního obřadu homosexuálů. Zaměstnavatel ji za to pokáral a vyzval ji k nápravě. Žena se poté obrátila na soud, ten jí dal za pravdu a rozhodl, že byla pronásledována na základě svého náboženského přesvědčení.

Sečteno, podtrženo: Myslím, že je poměrně evidentní, že buď ouřady budou dále podporovat tuto „právní válku všech proti všem“, anebo dáme přednost zásadě „žít a nechat žít“ a smíříme se s tím, že lidé někdy holt jednají na základě preferencí, které nám mohou připadat odporné či pochybné. Pokojné mezilidské soužití je však možné jen tehdy, když nebudeme vynucovat „spolupráci“ tam, kde si jedna strana nepřeje stýkat s druhou.

Autor je výzkumný spolupracovník Liberálního institutu