Kouzlem nechtěného působí náhoda, že právě 3. června 2013, v den vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu ČR o ústavní stížnosti strany Věci veřejné proti zákonu o majetkovém vypořádání státu s církvemi, server ePravo přinesl inspirativní rozhovor s předsedkyní Nejvyššího soudu ČR Ivou Brožovou. Nejvyšší představitelka obecného soudnictví v něm mimo jiné upozorňuje, že zkušenost z nacistické a komunistické totalitní minulosti ospravedlňuje požadavek, aby se právo nevyčerpávalo jen formalistickým lpěním na znění zákonů, ale aby zachovávalo soulad s hodnotovým řádem. Připomíná, že právě totalitní režimy dokázaly pod zástěrkou dodržování zákonnosti zneužít formálního "práva ke kriminalizaci a likvidaci jednotlivce, což přesvědčivě dokládají Norimberské rasové zákony nebo zákony proti třídnímu nepříteli".

Její výklad lze bohužel použít také k hodnocení přístupu vlády Petra Nečase, ostatních politiků vládní koalice a posléze i Ústavního soudu ČR k nárokům církví a náboženských společností na vrácení majetku, jímž jsme v ohledu zneužití práva k porušení hodnotového řádu a následně k formálněprávnímu "posvěcení" zločinu klesli zpět do totality.

Soudě podle rozhněvanosti velké části občanů na způsob, jímž se vyrovnání s církvemi řeší, hodnotové řády politické "věrchušky" a mlčící většiny národa se podstatně liší.

Obyčejní zločinci svým jednáním porušují běžné zákony, "bílé límečky" ve vrcholných politických funkcích jako specifičtí pachatelé zašantročení veřejných prostředků spáchaného částí zákona č.428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a navazujícími úkony, si vytvořili a "protlačili" parlamentem zákon, který jim kromě otevření cesty k dokonání protiprávního skutku má zajistit beztrestnost. Zákon se tak stal ochranným deštníkem nad protiprávním jednáním poškozujícím národ (s výjimkou těch, kteří si při vracení církevního majetku namastí kapsy).

Neblahé účinky přijetí zákona č.428/2012 Sb. prohloubilo kvapné uzavření smluv mezi státem a církvemi, za které je odpovědný předseda vlády Petr Nečas: nic se nesmělo nechat náhodě. Musel se vytvořit (pseudo)právní nástroj, jenž by církvím zajistil slíbený příjem i v případě, že by Ústavní soud ČR prohlásil zákon nebo jeho části za protiústavní. Uskuteční-li ještě ministr financí Miroslav Kalousek záměr vydat církvím státní dluhopisy na zajištění jejich pohledávky, nebude možné žádným právním prostředkem vyplacení jejich nároku zabránit, i kdyby se nějakým způsobem nakonec přece jen podařilo zrušit zákon i uzavřené smlouvy. Politici, kteří tímto způsobem postupovali ve prospěch církví a ke škodě národa, projevili mimořádnou horlivost, která je podezřelá. Zřejmě se jim dostalo bohatě odpustků a požehnání od chamtivých prznitelů odkazu Ježíše Krista.

Sám nárok církví a církevních společností na vrácení majetku, zabaveného po 25. únoru 1948 úřady protiprávního režimu, je jako princip samozřejmý. Vracení nemovitostí, pokud oprávněné subjekty prokáží, že jim ke kritickému datu patřily, by proto nemělo vyvolávat rozpaky či dokonce nevoli. Poněkud jinak to je u uměleckých předmětů, které jsou součástí ucelených sbírek a galerií a měly by proto zůstat veřejným majetkem. Ale to je v rámci celého případu drobnost.

Ani sám nárok na finanční náhradu za majetky, které z jakýchkoli důvodů nelze církvím vydat, není nemravný. Má ovšem svou spornou stránku, kterou je skutečnost, že odškodnění nebude církvím platit státostrana a zločinný stát, které je poškodily, ale daňoví poplatníci, kteří byli předlistopadovým režimem poškozeni stejně jako církve: okradené odškodní okradení. Nicméně pokud společnost tento nárok po dlouhých debatách uznala za spravedlivý, nelze se bránit jeho uskutečnění jako takovému.

Na místě jsou ale zásadní námitky proti způsobu vyměření náhrad. Veřejnosti není známo, kterých nevydatelných majetků se odškodnění týká a jak byly oceněny. Z informací, jež se přece jen dostaly na denní světlo, vyplývá podezření blízké jistotě, že došlo k nadhodnocení možná až o desítky miliard Kč. Chybí také srozumitelné vysvětlení, proč ještě po dlouhou řadu let budou daňoví poplatníci přispívat církvím na jejich provoz, když jednorázově získávají obrovský majetek, z něhož budou mít výnosy. Zákonem stanovená doba mi připadá být nepřiměřeně dlouhá.

Opoziční strany, jež se s námitkami proti zákonu č.428/2012 Sb. obrátily k Ústavnímu soudu, dávají najevo zklamání. Měly na ně ale být připraveny, neboť nepředvídatelnost rozhodování Ústavního soudu je dobře známá. Pustily se cestou nejvyššího možného rizika s vědomím, že ztroskotání je velmi pravděpodobné. Až to působí dojmem, že podání ústavních stížností bylo především divadelním gestem pro nahněvané voliče, aby věděli, že strany udělaly pro zrušení nenáviděných "církevních restitucí" vše, co bylo v jejich silách, a nemohou za to, že ústavní soudci necítí s okrádaným národem. Z předstírání nelze bohužel podezírat pouze Věci veřejné, které – dbajíce přísloví "lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše – v krátké době po přijetí zákona č.428/2012 Sb. doručily do Poslanecké sněmovny návrh jeho novely, který podstatně krátí paušální náhradu za nevydané majetky, zkracuje dobu vyplácení státního příspěvku na provoz církví, vylučuje možnost prolomení "restituční tečky" 25. února 1948 a ruší nárok církví na vydání uměleckých předmětů z veřejných museí, galerií a sbírek. Novela se ale nedostala ani do prvního čtení, protože v odporu proti jejímu zařazení na program jednání se projevila dojemná shoda převažující části opozice s vládní koalicí. Největší odpovědnost nese ČSSD: kdyby jako největší opoziční strana zvedla výzvu Věcí veřejných a podpořila projednání novely nebo předložila svou vlastní, možná by zvrátila vývoj. Výsledek by byl ovšem velmi nejistý, ale "nezkusit je hřích".

I když je rozhodnutí Ústavního soudu ČR, vyhlášené 3. června 2013 smutnou událostí, nemá smysl kvůli němu plakat a vzdát boj. Možnosti nápravy jsou velmi omezené a málo nadějné. I kdyby byly úspěšné, vyvolají řadu soudních sporů s církvemi, v nichž nebude mít stát vítězství zaručeno.

Představitelé ČSSD se nechali slyšet, že po vítězných volbách r. 2014 zákon č.428/2012 Sb. zruší. Porcují ovšem kůži medvěda, běhajícího po lese: jejich vítězství ve volbách je možné, nikoli však jisté a už vůbec není jisté, že budou mít v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinu. Zrušení zákona ale samo o sobě nic nevyřeší, pouze otevře cestu ke sporům (viz výše). Ostatně do té doby bude valná část nemovitostí vydána a církve patrně dostanou dluhopisy, takže "bude vymalováno".

Pravděpodobně se vynoří úvahy o napadení rozhodnutí Ústavního soudu ČR žalobou u Evropského soudu pro lidská práva. Pokus o tuto cestu je možný, ale je to běh na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem. Jeho účelnost bude během dlouhého čekání na rozhodnutí klesat souběžně s postupem vydávání majetku.

Jako nejpraktičtější se stále jeví novelizace zákona č. 428/2012, i když její úspěch by spustil spoustu soudních sporů. Církve i stát by aspoň získali legitimní tituly pro podání žalob.

Testem upřímnosti postoje ČSSD k zákonu č. 428/201 bude nadcházejí schvalování prezidentových návrhů na jmenovaní dalších soudců Ústavního soudu ČR. Mezi jeho nominanty jsou také předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský a ústavní soudce Miloslav Výborný. Pokud pro ně senátoři ČSSD zvednou nadšeně ruce, podají nezpochybnitelný důkaz o své nestrannosti a ochotě nelpět na odporu k zákonu č. 428/201. Platí to i pro předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, byť k jeho rozhodnutí vydal disentní stanovisko. Zkušený politik a právník a slušný člověk, který nedokáže získat pro svůj právní názor podporu mezi kolegy, by měl raději včas odejít do ústraní., než se definitivně ztrapní.