28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRÁVO: Vyrovnání

3.6.2013

O vyrovnání státu s církvemi se toho moc nového napsat nedá, ale některé věci je snad dobré zopakovat. Především tu, že nejde o restituce, nýbrž o vyrovnání státu s církvemi. Nejde jen o nápravu škod, které stát církvím způsobil, tedy o to, že "co bylo ukradeno, má být vráceno". Tahle zásada samozřejmě platí a je velmi důležitá pro obecný pocit, že v zemi vládne jakási spravedlnost, jejímž garantem je stát. Mimochodem i při restitucích na začátku devadesátých let zákonodárci vždy dbali na to, aby se mluvilo o "částečném" napravení: jednak škody zdaleka nebyly jen majetkové – a ty majetkové patrně nebyly těmi nejhoršími –, jednak se všechen majetek vracet nedal.

I restituce z počátku devadesátých let ovšem měly další důležitý rozměr: šlo přece o nový začátek, o vykročení ze situace, kdy stát vlastnil všechno a všechny, rozhodoval o majetku i osudech lidí, a to často značně svévolně. To bylo, nemýlím li se, jedním z podstatných důvodů, proč lidé vyšli na náměstí a chtěli změnu. Jistě, byly zde další důvody: obludně tupá propaganda, otravování každého v kdejaké situaci, zadrátované hranice, překroucené dějiny a kdeco. Soudím ale, že nejdůležitější bylo, že lidé chtěli o svých osudech rozhodovat sami, nechtěli, aby jim všemocný stát (který nedokázal ani zajistit dostatek zboží) diktoval, jak mají žít, co si mají myslet a co nesmějí dělat, přestože to zákony nezakazují.

Zákonodárci tehdy narychlo nařídili, co má být vráceno okrádaným církvím, a na ostatní původně církevní majetek uložili embargo s tím, že věc vyřeší nové parlamenty. A tuhle kouli české parlamenty vlekly na noze dvacet let, což je ostudné. Opakuji znovu, že nejde jen o vrácení toho, co bylo ukradeno, ale rovněž o nový začátek. Je zavedeným zvykem, že poroučí ten, kdo platí. A platí-li český stát provoz církví, vždycky hrozí, že se jim bude snažit diktovat. Jistě, český stát dávno nerozhoduje o tom, kdo smí a nesmí vykonávat kněžskou službu, rozhodují o tom samy církve a náboženské společnosti. Ale protože stát financuje, mohlo by se stát, že začne tento svůj odstup pokládat za benevolenci. Právě proto pokládám za nezbytné církve od státu odloučit. To je ten nový začátek, odložený o dvacet promeškaných let.

Billboard, který si jistě všichni pamatujeme, ten s kněžourskou rukou sápající se po měšci, pokládám za opravdu nechutný. Podobně i řeči o tom, že církev má být chudá, neb tak káže Kristus; obvykle je pronášeli lidé, kteří tím vyřkli všechno, co o církvích a duchovním životě vědí. Propaganda, nic než hnusná protináboženská propaganda, jak vystřižená z padesátých let.

Posláním církví je mimo jiné pomáhat na tomto světě potřebným. A na školy, hospice a milosrdenství je samozřejmě potřeba peněz. Například o nemohoucí staré lidi se církevní zařízení dovedou nepochybně starat lépe než zařízení státní. Nejde, prosím, vážení odpůrci navrácení církevního majetku, jen o šíření ideologie "opia lidu", to jste si z těch čtyřicátých a padesátých let prostě špatně zapamatovali.

LN, 31.5.2013