Stále častěji se u nás mluví o krizi demokracie a vládnoucímu řádu se přikládají různá hanlivá označení, jako mediokracie, partajokracie, soudcokracie, Absurdistán. Každé z nich má bohužel své částečné opodstatnění.

Zpráva o trestním stíhání kladenského soudce Vlastimila Matuly vyvolává ale obavy, že nejvíce ze všeho směřujeme k policejnímu státu. Pouze v něm stojí policie nad zákonem.

Zmíněnou záležitostí jsem se zabýval již v článku Nevinní ministři, po jehož vydání jsem získal novou, zcela zásadní informaci.

Podle zákona o soudech a soudcích je trestní stíhání soudce přípustné pouze se souhlasem prezidenta republiky. Je to tak v pořádku, protože soudce má být chráněn proti jakýmkoli tlakům, jež by mu bránily v soustředění a jež by mohly narušit nezávislost jeho rozhodování. Nejde o český vynález: stejným způsobem jsou soudci chráněni v celém civilizovaném světě.

Prezident republiky ale pana soudce k trestnímu stíhání nevydal. Policie se totiž ani neobtěžovala o jeho vydání požádat a její odpovědní činitelé si jsou zjevně jisti, že jim za to nehrozí žádný postih. Patrně se domnívají, že jejich posláním je pouze zákon na jiných vynucovat, nikoli se jím řídit. Ostatně, kdo by si lámal hlavu s nějakou pravomocí prezidenta, do kterého si občas s chutí kopnou i velmi vysocí představitelé státu, o různých politických pidižvících a bulvární šmíře nemluvě?

Z pohledu gramatického znění příslušného paragrafu zákona o soudech a soudcích se zdá, že toto trestní stíhání je třeba zatím považovat za nezákonné až do případného rozhodnutí pana prezidenta o jeho přípustnosti.

Setkal jsem se také s názorem, že policisté v tomto případě souhlas prezidenta nepotřebují, protože stíhají trestný čin, který se měl stát v době, kdy byl pan soudce na stáži na ministerstvu. Domnívám se, že jde o zásadní omyl. Soudce je soudcem stále, ať právě soudí nebo dělá cokoli jiného. Působení soudců jako stážistů na ministerstvu spravedlnosti upravuje zákon o soudech a soudcích, který jim zajišťuje zachování všech náležitostí, vyplývajících z jejich postavení. Snad by se výše uvedený názor dal přijmout, kdyby policisté zahájili trestní stíhání v době, kdy byl pan soudce Matula na stáži, ale v současnosti, kdy vykonává svou základní funkci, by bez souhlasu pana prezidenta neměl být policií obtěžován.

Předpokládám, že policie nakonec o souhlas k trestnímu stíhání požádá. Nesmyslnost podezření je ale tak zřejmá, že bych v tomto případě výjimečně uvítal, kdyby pan prezident nevyhověl.

Podezřelý nespáchal nic jiného, než že vypracoval kvalitní text rozhodnutí paní ministryně, v němž napadl slabá místa trestního řízení, jež objektivně existují. Bylo na Nejvyšším soudu ČR, aby posoudil, zda jsou vytčené závady dostatečné na to, aby opodstatnily nové posouzení případu. Tu možnost mu ale vzal ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil brutálním zásahem do jeho nezávislosti: ačkoli již bylo nařízeno veřejné jednání, bez znalosti trestního spisu vzal stížnost pro porušení zákona zpět. Současně odňal obžalované Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka jejich zákonnému soudci.

Zpracovatel stížnosti pro porušení zákona stojí v hierarchii úředníků ministerstva na nejnižším stupni. Než jeho výtvor doputoval k podpisu paní ministryně, prošel rukama jeho nadřízených. Byl-li zjevně vadný, neměl se k ní vůbec dostat. Víme ale, že nebyl zcela nesmyslný: kdyby tomu bylo jinak, Nejvyšší soud ČR by nenařídil veřejné jednání, ale stížnost by zamítl v neveřejném zasedání jako zjevně nedůvodnou.

Má-li policie podezření, že někdo ošálil paní ministryni tak dovedně, že podepsala paskvil, musí hledat o nějaký stupínek výše, neboť veškerý um pana soudce by v této souvislosti byl neúčinný, pokud by jeho dílko nedorazilo na její stůl s patřičným komentářem.

Samozřejmě, ve vzduchu visí podezření, že za laskavost pana soudce a nad ním stojících činitelů odsouzení zaplatili. To by ovšem byla jiná písnička a v tom případě bych uvítal nemilosrdné potrestání. Ale zveřejněná zpráva mluví pouze o přečinu nadržování, takže mi nezbývá než stát za výše uvedeným názorem na nevhodnost postupu policie.