Ústavní soud přestřelil, a to velmi - dal přednost různým osobním nepřátelstvím a přátelstvím před Ústavou České republiky a dělbou moci, a podařilo se mu tak dát demokracii v zemi zásah blízko čáry ponoru.

Ústavní soud ve středu 12. září 2007 rozhodl, že dr. Jaroslav Bureš byl jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu neoprávněně, údajně v rozporu s Ústavou, a tím dr. Bureš u Nejvyššího soudu skončil. Dr. Iva Brožová slaví.

Tohle rádobypokoření Bureše a Klause Brožovou je ale vedlejší: Dnes už nejde o dr. Bureše, erudovaného právníka s přirozenou autoritou u kolegů i u odborné veřejnosti, dnes už vůbec nejde o dr. Brožovou, ženu, která se domnívá, že chybějící respekt a autoritu si může vysoudit.

Jde o to, že Ústavní soud řekl, že předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu může prezident vybírat jen ze soudců tohoto soudu. Ignoroval tak Ústavu, ignoroval tak zákon a především tím způsobil, že napříště by předseda Nejvyššího soudu sám rozhodoval o složení soudu i jeho vedení. Je to stejné, jako kdyby odcházející předseda vlády mohl bez dalšího vetovat svého nástupce, je to totéž, jako kdyby končící Parlament sám volil ten příští.

Ale pěkně popořádku - začněme srovnáním kauz dr. Brožové a dr. Bureše, formálně různých, fakticky ale maximálně provázaných:

Kauza dr. Brožové

- Prezident republiky na doporučení ministra spravedlnosti odvolal dr. Brožovou z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Opíral se přitom o ustanovení § 106 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého "předseda a místopředseda soudu a předseda kolegia Nejvyššího soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti".
- Dr. Brožová se bránila poukazem na čl. 62 písm. f) Ústavy, podle kterého "prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu" - o jejich odvolání se Ústava nezmiňuje.
- Ústavní soud řekl, že Ústava má přednost, že předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou proto neodvolatelní, a citované ustanovení § 106 zrušil (opačný názor měli jen dva soudci Ústavního soudu). V důsledku toho bylo Ústavním soudem zrušeno i rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání dr. Brožové.

Kauza dr. Bureše

- Prezident republiky jmenoval dr. Bureše soudcem a ministr spravedlnosti jej přidělil k Nejvyššímu soudu; protože předsedkyně Nejvyššího soudu tehdy byla odvolána, souhlas s přidělením dal tehdejší jediný místopředseda Nejvyššího soudu dr. Pavel Kučera, který v tu dobu sám vykonával správu soudu. Ústavní soud toto rozhodnutí ministra spravedlnosti zrušil, protože podle jeho názoru místopředseda Kučera nebyl oprávněn v tomto rozsahu předsedu Nejvyššího soudu zastupovat, i když funkce předsedy byla tehdy neobsazena.
- Poté prezident republiky jmenoval dr. Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu, a to podle čl. 62 Ústavy. Z jeho textu "prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu" vyplývá, že místopředsedů Nejvyššího soudu má být více než jen jeden a že jsou vybíráni ze všech soudců České republiky, aniž by k tomu byl třeba souhlas předsedy Nejvyššího soudu. Prezident tak opětovně vyšel vstříc Ministerstvu spravedlnosti i samotným soudcům Nejvyššího soudu, dlouhodobě si stěžujícím na špatnou správu soudu.
- Dr. Brožová začala argumentovat § 15 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle kterého "Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců". Najednou jí vůbec nevadil zjevný rozpor tohoto ustanovení s Ústavou, naopak se začala domáhat právě onoho protiústavního výkladu, že tento zákon jen Ústavu provádí (zatímco v případě jejího vlastního odvolání ji neprováděl a byl s ní v rozporu ...).
- Za této situace prezidentu republiky nezbylo, než podat návrh na zrušení uvedeného ustanovení zákona. Vycházel z toho, že jestliže Ústava hovoří o (jednom) předsedovi a (více) místopředsedech, pak příslušný prováděcí zákon by patrně mohl určit, že Nejvyšší soud má mít určitý konkrétní počet místopředsedů - třeba dva či tři - a prezident tím bude vázán, jediné, co zákon stanovit nesmí, je právě to, že místopředseda Nejvyššího soudu je jen jeden. Prezident pochopitelně váhal, zda návrh podat. Ale v situaci, kdy dr. Brožová začala prosazovat vlastní protiústavní výklad tohoto ustanovení a potenciálně tedy hrozilo, že Ústavní soud tento její výklad přijme a posvětí, považoval už za nutné zahájit i řízení o zrušení příslušných partií zákona.

Rozuzlení

V této situaci skoro všichni očekávali, že Ústavní soud rozhodne, kolik tedy podle Ústavy má, resp. smí mít Nejvyšší soud místopředsedů. K překvapení skoro všech se tak nestalo - Ústavní soud se ústavností či protiústavností § 15 zákona o soudech a soudcích vůbec nezabýval. Místo toho řekl, že místopředsedy a předsedu Nejvyššího soudu lze vybírat pouze ze soudců Nejvyššího soudu, a tím pádem se Burešovo jmenování zrušuje (čtyři soudci Ústavního soudu byli proti tomu).

Toto rozhodnutí Ústavního soudu nemá oporu ani v Ústavě, a tentokrát ani v zákoně, Ústavní soud si prostě zahrál na Parlament. S trochou nadsázky by teď prezident asi měl podat návrh na zrušení Ústavy i zákona pro jejich rozpor s politickými názory většiny soudců Ústavního soudu ...

Podle Ústavy "prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu". A § 102 zákona o soudech a soudcích dokonce říká:

(1) Předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu jmenuje z řad soudců prezident republiky.
(2) Předsedy kolegií a předsedy senátů Nejvyššího soudu jmenuje z řad soudců tohoto soudu předseda Nejvyššího soudu.

Ze srovnání obou odstavců jasně plyne, že to byl záměr a ne nějaká chyba, že špičky Nejvyššího soudu mají být vybírány ze všech soudců a ne jen ze soudců Nejvyššího soudu. A ze srovnání s Ústavou zas plyne, že toto ustanovení ji věrně kopíruje, jen s drobnou stylistickou úpravou. Ostatně, u všech ostatních soudů je tomu podle zákona úplně stejně: Zcela záměrně zákon chce, aby předseda např. každého okresního soudu mohl být jmenován ze všech cca tří tisíc soudců a nikoliv jen z těch několika málo soudců, kteří jsou zařazeni k témuž soudu a navzájem se znají.

Co se tedy ve středu stalo? - tedy až na tu "maličkost", že Ústavní soud velkoryse přehlédl Ústavu i zákon a spoléhá se na to, že jeho rozhodnutí si přečte jen pár specialistů a ostatní si to vše zjednoduší na "Klaus už zase prohrál s Brožovou"? Stalo se to, že byla zásadně narušena dělba moci.

Jakákoli dělba moci spočívá na dvou stejně důležitých principech, a to na principu oddělení jednotlivých složek státní moci (zákonodárné, výkonné a soudní) a na principu "checks and balances", tedy vzájemného vyvážení vztahů mezi mocemi tak, aby žádná z nich neměla nad druhou celkově navrch a aby stát jako celek byl schopen fungovat. Základem těchto "brzd a vyvážení" je, že žádná moc nemá sama sebe ustanovovat a kontrolovat, že má vždy vznikat a být kontrolována jinou složkou moci - bez toho by nešlo o dělbu moci, ale buď o chaos v případě absolutního oddělení mocí, nebo o diktát v případě nadřazení jedné moci ostatním. A právě to druhé se v České republice stalo - Ústavní soud nadřadil moc soudní moci výkonné i zákonodárné. Názorně to vidíme na následujících obrázcích:


Obrázek 1 znázorňuje dělbu moci, obrázek 2 stav, nastolený nyní v České republice Ústavním soudem

Zatímco zákonodárce si volí lid, pak zákonodárci volí prezidenta a prezident jmenuje vládu s tím, že vláda musí mít po celou dobu svého působení důvěru Parlamentu, soudci fakticky vybírají sami sebe: Jmenuje je sice prezident, ale každý soudce musí být přidělen k nějakému soudu, jinak mu funkce automaticky zanikne - a k přidělení k určitému soudu potřebuje nově jmenovaný soudce souhlas jeho předsedy. Nadto podle Ústavy prezident sice soudce jmenuje, ale jistě budeme brzy poučeni - a to v kauze jistého mladého justičního čekatele, který nechce chápat, že stát se justičním čekatelem není sázka na jistotu - že tato prezidentova pravomoc je vlastně jeho povinností. A nejen to, od nynějška si soudci budou sami určovat svou vnitřní hierarchii - právě tomu měla bránit prezidentova pravomoc vybírat špičky justice ze všech soudců, ne jen z oněch špiček. Nyní bude úplná špička justice, ztělesněná v osobě dr. Brožové, rozhodovat, kdo smí a kdo nesmí být špička. To, že soudci jsou neodvolatelní, z toho dr. Brožová je neodvolatelná absolutně, to už je v těchto souvislostech jen třešnička na zoufale nepoživatelném dortu.

Sečteno a podtrženo, odteď bude justice do sebe uzavřenou sociální skupinou, která sebe sama považuje za elitu a sama rozhoduje, koho mezi sebe pustí a koho ne, zkrátka nefalšovaný středověký cech. A nedosti na tom - tento cech soudců České republiky bude moci kdykoli zasáhnout do moci zákonodárné i výkonné pod záminkou, že určitý předpis je v rozporu s Ústavou, a bude moci kdykoli Ústavu ignorovat, jak to právě předvedl.

Volání dr. Přibáně v pátečních Lidových novinách po nastolení jakési soudcovské samosprávy to celé dokresluje: Jakpak by asi reagoval Ústavní soud, kdyby po samosprávě začal volat Parlament a chtěl se zcela vymanit ze závislosti na justici a exekutivě, copak by asi řekl Ústavní soud, kdyby po samosprávě začala volat exekutiva a chtěla se zcela vymanit ze závislosti na Parlamentu a justici? Neoznačil by to náhodou za pokus o diktaturu?

Ale skutečnou korunu tomu všemu nasazuje až hlavní argument dr. Brožové, totiž že dr. Bureš je "člověk politický", a proto do justice nepatří.

Za prvé se ptám, zda tento zákaz platí oboustranně, tedy nejen že bývalí "politici" nepatří do justice, ale že i soudci jsou do budoucna vyloučeni pro výkon funkcí v Parlamentu či v exekutivě. Smí se třeba některý soudce Ústavního soudu po skončení svého funkčního období stát prezidentem republiky podobně, jako se v sousedním Německu v roce 1994 stal spolkovým prezidentem Roman Herzog, do té doby předseda Spolkového ústavního soudu? Anebo by pak Ústavní soud volbu prezidenta zrušil s odůvodněním, že nemůže být volen "justiční člověk"? Snad každému je přeci jasné, že oddělenost funkcí znamená, že dvě neslučitelné funkce nelze zastávat současně, ale že to neznamená zákaz zastávat je postupně. Jinak by třeba dr. Brigita Chrastilová, dlouholetá ředitelka legislativního odboru KPR za prezidenta Václava Havla a jeho hlavní "právní rádce" nemohla být nikdy jmenována do své současné funkce soudkyně Nejvyššího správního soudu, notabene ne krátce před vypršením Havlova funkčního období.

Především se však ptám, kdo to jako má být, tenhle "politický člověk"? Copak soudce není "politický člověk"? Copak soudci nepředstavují soudní MOC? Co tedy představují? Soudní ne-moc? Jak s tím jde dohromady názor místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové, že jen justice smí závazně vykládat zákon? Výklad zákona, to není subjektivní výběr jedné varianty řešení z několika možných (a v případě Ústavního soudu i nemožných) a tedy politika par excellence?

Bývalý soudce Ústavního soudu prof. Vojtěch Cepl rozhodnutí Ústavního soudu přivítal s tím, že přece šlo o "omezení role státu" - a oni snad soudci nejsou stát? Oni snad nevynášejí své rozsudky jménem České republiky? Tak za koho tedy mluví? Nebylo by přesnější říci, že jde o další omezení moci výkonné ve prospěch dalšího posílení moci soudní? A má to občan opravdu vítat, notabene při svých zkušenostech s českou justicí?

Z toho se rýsuje ta vůbec nejpodstatnější věc: Právníci jako Brožová, Wagnerová, Přibáň či Cepl intuitivně vnímají dělbu moci nikoli jako triádu moci zákonodárné, výkonné a soudní, ale jako dualismus politiků - tedy Parlamentu a exekutivy - na straně jedné a justice na straně druhé. A to je zásadně špatně, soudci jsou představiteli státní moci stejně, jako jimi jsou členové vlády a Parlamentu a jako je jím prezident republiky, nemohou se pokrytecky tvářit, že oni stojí mimo. Nestojí.

Prezident republiky DĚLÁ POLITIKU a nestydí se za to. Dělá ji třeba tehdy, když se rozhoduje, koho jmenuje soudcem a koho ne. Jakkoli je formálně neodpovědný, současný prezident je jistě ten poslední, kdo by se své ústavní neodpovědnosti chtěl dovolávat. Naopak, prezident Václav Klaus je si své faktické odpovědnosti za složení justice vědom a s ní také přistupuje k výběru soudců všech druhů. Stejně tak ale dělá politiku dr. Brožová, když se snaží tento výběr ovlivnit a chránit soudcovskou nezávislost soudců Nejvyššího soudu i proti nim samým, jak to výslovně potvrdila při jednání Ústavního soudu. Politickým rozhodnutím bylo i její vlastní jmenování prezidentem Havlem. Jediný rozdíl je ten, že dr. Brožová se tváří jako politické neviňátko: Ona nic, ona muzikant.

Dr. Brožová stále znovu a znovu opakuje, že v těchto kauzách nejde o žádný její osobní spor. Každý, kdo si dá tu práci a pročte si všechna k tomu se vztahující podání, rozhodnutí a záznamy z jednání, ale musí o její skutečné motivaci zapochybovat. Iva Brožová však má právě nyní elegantní a jedinečnou možnost, jak vzít všem svým kritikům a pochybovačům vítr z plachet a dokázat, že jí jde skutečně o věc a ne o osobní moc za každou cenu: Nyní, když své spory vyhrála, nic jí nebrání vzdát se funkce a odejít se vztyčenou hlavou středem ...