28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRÁVO: Ústava nedovoluje bezvládí

14.4.2011

Jen co prezident Václav Klaus oznámil, že než přijme demise ministra Bárty a rozhodne o návrhu premiéra Nečase na odvolání ministrů Johna a Dobeše, bude chtít vědět, co dál, vyrojila se spousta komentářů typu „prezident si nemá klást podmínky, tvrdí expert na ústavní právo“. Premiér se nechal slyšet, že prezident je povinen demisi přijmout a jeho návrhům vyhovět. Jsem rovněž expert na ústavní právo (také na mezinárodní), speciálně prezidentskými pravomocemi se zabývám posledních osm let, tudíž si dovolím se k tomu také vyjádřit.

Ponechávám stranou, že prezidentův postoj se opírá především o zdravý rozum – zdravý rozum u nás bohužel neplatí jako argument. Dále ponechávám stranou, že politická strana by neměla fungovat jako firma – je to nepěkné, ale to je asi tak vše, co k tomu jako právník mohu říct. Jako občan mohu jen dodat, že já Veverky nevolil, jejich „odhalení“ mne nijak nepřekvapuje a jejich údajné nedemokratické metody – potvrdí-li se – mi vadí velice; nemyslím si však, že je na místě odbourávat je opět nedemokratickými metodami a neohlížet se přitom na Ústavu – to bychom vyráželi klín klínem. Jenže zdaleka není jednoznačné, kdo se tady neohlíží na Ústavu. Pojďme se na ni podívat, krok za krokem:

1) Vůbec nejzákladnějším principem právního státu je, že zatímco soukromé osoby smějí vše, co jim není výslovně zakázáno, u státu, resp. jeho orgánů je tomu přesně naopak – stát smí jen to, co je mu výslovně dovoleno. Tento ústavní princip je dokonce jediný, který je zmíněn jak v Listině základních práv a svobod, tak ve vlastní Ústavě. Ústavodárce tedy kladl tomuto principu opravdu nebývalý význam. Pro nás z toho plyne tolik, že ani prezident, ani premiér nesmějí udělat nic, k čemu nemají pravomoc. Tvrdím, že v tuto chvíli prezident nejenže nemusí, ale dokonce ani nemůže přijmout demisi ministra Bárty, ani nemůže odvolat další dva ministry.

2) Ústava rozlišuje mezi demisí člena vlády a odvoláním člena vlády. To jsou dvě různé věci s dvěma různými právními režimy, nebe a dudy: Demise se děje z iniciativy odcházejícího ministra, odvolání z iniciativy premiéra. Navrhne-li premiér odvolání člena vlády, prezident je povinen mu vyhovět – to skutečně výslovně stanoví článek 74 Ústavy, na kterém se premiér točí. U demise takovou povinnost Ústava nestanoví, důkazem opaku tudíž nelze dojít k jinému závěru, než že prezident povinnost přijmout demisi člena vlády nemá. Fakt, že demise musí být podle článku 73 doručena premiérem, na věci nic nemění: premiér tak pouze získává možnost demisi prezidentovi nedoručit a tím mu zabránit ji přijmout. Nemůže ho však k přijetí demise donutit. Lapidárně řečeno, chce-li ministr sám odejít, potřebuje k tomu souhlas dvou lidí: předsedy vlády a prezidenta, v uvedeném pořadí. Chce-li se ho ale premiér sám zbavit, není odvolání.

3) Tvrdí-li premiér A, měl by ale říci i B. Totiž že nikdo – ani prezident, ani premiér - nemá pravomoc někoho pověřit dočasným řízením ministerstva. Ústava v článku 62 pouze zmiňuje právo prezidenta pověřit odcházející vládu, aby vládla tzv. v demisi. To proto, aby nenastalo bezvládí. Takto v demisi krátce vládla většina českých vlád, jen málokterá totiž byla bezprostředně nahrazena vládou novou. A bezvládí Ústava nepřipouští.

Ústava však vůbec nepočítá s tím, že by takto „v demisi“ mohl řídit nějaký ministr „své“ dosavadní ministerstvo. Těžko říct, zda je to záměr nebo nedopatření. Prostě je to fakt.

Co z toho všeho plyne?

Plyne z toho, že pokud by prezident republiky nyní bez dalšího přijal demisi ministra Bárty a odvolal ministry Johna a Dobeše, ministerstva dopravy, vnitra a školství by zůstala bez hlavy. Nikdo by je neřídil, nastalo by částečné bezvládí.

Ústavodárce jistě nezamýšlel Ústavu jako nástroj k zablokování státu. To by odporovalo jejímu účelu a smyslu. Je třeba vykládat ji způsobem, který nepovede k žádnému protiprávnímu stavu, nepovede k tomu, že by se byť jen část státu třeba jen na vteřinu zastavila. V případě odvolání člena vlády či přijetí jeho demise mne to vede k jedinému možnému závěru: Přijetí demise nebo odvolání ministra musí být vždy spojeno se jmenováním nového. Mezi odvoláním či přijetím demise na jedné straně a jmenováním nového ministra na druhé straně nesmí být žádná časová prodleva nebo jen minimální. A záruku, že prodleva v případě ministerstev vnitra (!), dopravy a školství by byla minimální, nemáme, naopak, mohla by trvat i několik měsíců. Proto prezident nyní nemůže přijmout demisi ministra Bárty ani odvolat ministry Johna a Dobeše. Až premiér Nečas navrhne prezidentovi nejen ministry, kteří mají odejít, ale i osoby, které je mají nahradit, pak bude o čem se bavit.

Závěrem si neodpustím jednu malou poznámku, jen zdánlivě od věci: Již 73 let se přeme, zda prezident Beneš udělal dobře, když přijal mnichovský diktát. Již 63 let se přeme, zda prezident Beneš udělal dobře, když přijal demisi komunistických ministrů. Ústava tehdy sice platila formálně jiná, ale pokud se týče prezidentových pravomocí a jeho vztahu k vládě, byla obsahově stejná jako ta dnešní, rozdíly byly jen v detailech. Podle některých dnešních vykladačů ústavních pravomocí by měl Beneš v obou případech po problému: chtě nechtě by musel udělat to, co mu „navrhne“ vláda.

Autor je právník a poradce prezidenta republiky