Šestice z Mostecké uhelné si nejspíš sednout nepůjde

Policisté podezírají šest bývalých manažerů z kauzy privatizace Mostecké uhelné společnosti, že vyvedli ze společnosti přes tři miliardy korun a použili je na nákup akcií této firmy. V případě odsouzení jim hrozí až desetileté vězení.

Nesmrtelná kauza divoké privatizace Mostecké uhelné dostala nové pokračování. Po pětistém padesátém pátém přešetřování bylo sděleno obvinění šesti lidem ze zneužívání informací v obchodním styku. A nutno dodat, že tomu, kdo tuto kauzu zná od samého počátku, je zřejmé, že pro takovéto obvinění by se důvod našel.

Je zcela nespornou skutečností, že v roce 1997, poté, co byly mostecké doly zprivatizovány kuponovou metodou, zůstalo státu nějakých 47 procent akcií. Dalších zhruba pět procent akcií držely obce postižené důlní činností a zbytek byl rozdělen mezi velké privatizační fondy. Z nich mimochodem nikoli nevýznamná část patřila státem tehdy zcela ovládaným bankám.

Nepřátelské převzetí

A najednou kdosi, jakási společnost Investenergy, skrytá za českou makléřskou firmou, začala skupovat akcie od malých investorů i od státem kontrolovaných fondů, které bez problémů prodávala. Když však začaly prodávat i obce, bylo jasné, že se cosi děje. A to cosi je pokus o nepřátelské převzetí kontroly nad jedním z klíčových českých podniků. Během velmi krátké doby bylo jasné, že tím, kdo tohle podniká, je někdo, kdo je minimálně spřažen s managementem Mostecké uhelné. Časem se ukázalo, že nejde o spřažení, ale o přímou účast. Tehdejší šéfové dolů zorganizovali akci s krycí firmou Appian, jejímž sídlem byla obskurní kancelář kdesi v New Yorku, sdílená s dalšími podivnými firmami.

Nikdo ze znalců tehdejších poměrů nepochyboval, že peníze použité na nákup akcií byly získány z kasy Mostecké uhelné. Ta měla peníze na povinných rezervách, které vytvářela podle horního zákona a směla je použít pouze na rekultivaci. Tyto peníze byly údajně za účelem zhodnocení umístěny do zahraničních fondů, kde byly zřejmě použity jako zástava pro jinak standardní úvěry, z nichž byl financován nákup důlních akcií. Tohle užití bylo zjevně v rozporu se zákonem a smrdělo defraudací. Ale jen do doby, než se tyto peníze beze zbytku a se skutečně slušným zhodnocením vrátily do kasy Mostecké uhelné. Samozřejmě až v době, kdy ji ovládala skupina Antonína Koláčka.

Policie a politici nic neviděli

Ale že je to lumpárna, bylo jasné všem. Kromě policistů, kteří shledali, že je vše v pořádku. Nakonec obdobně jako politici z vlády Josefa Tošovského a poté Miloše Zemana. Nelze se zbavit hlubokého přesvědčení, že Antonín Koláček a spol. měli silné politické krytí tehdejší sociální demokracie. Nakonec tehdy velmi vlivný poslanec ČSSD Josef Hojdar aktivně působil ve statutárních orgánech Mostecké uhelné a lze jen těžko věřit, že o ničem nevěděl.

Potud lze právě zahájené stíhání docela dobře chápat a nacházet v něm nějakou věcnou podstatu. Problém však je, že trestný čin, ze kterého je těch šest lidí viněno, se stal před patnácti lety a je dosti pravděpodobné, že pokud by došlo k soudnímu řízení, tak ho soudce zastaví, protože došlo k promlčení trestného činu. Vyjádření, které obvinění dali, to naznačuje poměrně jasně.

Věta, podle níž nejde o trestný čin spáchaný při privatizaci, odkazuje na skutečnost, že na kauzu nejde vztáhnout prodloužení ustanovení o prodloužení privatizační doby u trestných činů spáchaných při privatizaci státního majetku na dvacet let. Pravděpodobnost, že si ti lidé půjdou sednout na pár let za mříže, je velmi malá, prakticky zanedbatelná. Jakkoli si o jejich morálním profilu můžeme myslet jen to nejhorší. Ale to je málo.

A že by to mohlo zakládat nějaký hmotný nárok státu vůči obviněným, se zatím nezdá. Nakonec i tolik medializovaný případ švýcarského stíhání a zadržení dvanácti miliard korun nějak míří do ztracena, poté co ho soudce vrátil tamní policii k doplnění dalších důkazů. Ale vše je nakonec možné.

Špatná zpráva pro Tykače

A vznesení majetkových nároků nemusí směřovat jen vůči postiženým, ale může být zpochybněna i celá transakce, při níž Mosteckou uhelnou ovládli. Pak ale může nastat i nepříjemná situace pro současného mocného uhlobarona Pavla Tykače.

I když jde o scénář krajně nepravděpodobný, i teoretické zpochybnění současného majetkového uspořádání má svůj praktický význam. Tykač vede spor se společností ČEZ o ceny uhlí a případný prodej strategických uhelných elektráren. Jakékoli znejistění jeho pozice mu komplikuje život. Ale nakonec i z jeho strany se momentálně hrají hry, které jsou nepříjemné lidem kolem ČEZ a jsou rovněž na hraně a možná až za hranou účelové kriminalizace určitých osob. Jde o miliardy, a to jdou vždy servítky stranou.

Jen z toho zůstává nějaká podivná pachuť z podezření, že by se tohohle boje mocných průmyslníků měla účastnit policie, pokud nejde o aktuální a skutečně stíhatelné činy, a to na jakékoli straně už tak dosti horké frontové linie.

Obzvlášť nechutné by bylo, kdyby se ukázalo, že funguje na obou stranách.

MfD, 22.6.2012