29.3.2024 | Svátek má Taťána


PRÁVO: U soudu to zajiskřilo

7.9.2012

Věčný rebel John Bok, předseda spolku Šalamoun, stanul ve středu dne 5. září 2012 znovu před Obvodním soudem pro Prahu 8 kvůli konfliktu s městskými strážníky, za který byl pravomocně odsouzen tímto soudem ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok. Soudy jej uznaly vinným spácháním přečinu násilí na úřední osobě (viz).

Důvodem obnovení řízení je usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla na základě dovolání odsouzeného zrušena výše uvedená rozhodnutí pražských soudů. Nejvyšší soud ČR se nezabýval namítaným extrémním nesouladem mezi dokazováním a právními závěry soudů. Z formálních důvodů pominul také námitku podjatosti odvolacího soudu, protože ji obžalovaný neuplatnil již dříve. Za dostačující důvod k zrušení soudních rozhodnutí uznal překročení zákonem stanovených mezí pravomoci strážníků, jež je v souzeném konfliktu připravilo o zákonnou ochranu úředních osob při výkonu funkce. Z toho důvodu Nejvyšší soud ČR rozhodl, že použití právní kvalifikace přečinu násilí na úřední osobě je nepřípustné. Neměl ale námitky k rozsahu a způsobu provedení dokazování a konstatoval, že jednání Johna Boka bylo "neadekvátní, přehnaně prudké a obviněný při něm projevil nedostatek sebekontroly", nicméně lze "kvalifikovat skutek podle těch ustanovení trestního zákoníku, kterými je obecně chráněna osobní integrita kohokoli bez vazby na to, že má zvláštní postavení úřední osoby, případně podle obdobných ustanovení zákona o přestupcích".

Úvahy Nejvyššího soudu ČR o nepatřičnosti přiznání strážníkům práva na zákonnou ochranu úřední osoby směřovaly zejména proti názoru předsedy senátu odvolacího soudu, který se jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že občan, nespokojený s jednáním úřední osoby, se nejdříve musí podrobit zvůli, a teprve pak si smí úředním postupem stěžovat (můj dodatek laika: a nic si nevystěžovat).

Poučen závěry Nejvyššího soudu ČR stran uplatnění námitky podjatosti obžalovaný zaslal soudu předem písemnou výzvu k vyloučení senátu pro podjatost. Předsedovi senátu nezbylo, než zahájit hlavní líčení jejím čtením. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že mu četba nepůsobí potěšení. Později John Bok ještě "zahustil" atmosféru upozorněním na porušení kancelářského řádu soudu, spočívající v tom, že přísedící a žalobkyně nebyly označeny jmenovkami. Doprovodil to úvahou, že státní orgán, který chce vést občany k pořádku, musí být důsledný i směrem k sobě.

Návrh na vyloučení senátu soud po desetiminutové poradě zamítl usnesením jako nedůvodný. Obžalovaný podal na místě stížnost k vyššímu soudu, která ovšem nemá odkladný účinek, takže se soudilo dál. Přes patrný pocit nelibosti předseda senátu při dalším jednání nevypadl z rámce profesionální zdvořilosti, nicméně pohodová atmosféra původního řízení se do soudní síně nevrátila.

Pokračovalo se čtením úplného znění usnesení Nejvyššího soudu ČR. Obžalovaný se pak dožadoval vyhovění předběžně zaslanému písemnému návrhu na přibrání znalce z oboru forensní biomechaniky a biokinetiky k posouzení, zda při daném poměru tělesných proporcí jeho a poškozeného vůbec mohlo dojít k inkriminovanému uštědření políčku, zejména s uváděným účinkem. Senát po poradě požadavek zamítl a předseda vyzval žalobkyni k přednesení závěrečného návrhu.

Její vystoupení bylo předvídatelné, odpovídající zaužívaným myšlenkovým stereotypům převzatým přímo nebo nepřímo od totalitní prokuratury, odkud je do státního zastupitelství zavlekli bývalí prokurátoři (vesměs bývalí členové KSČ), kteří ještě stále tvoří asi třetinu sboru státních zástupců a ovládají většinu vedoucích funkcí (zrušili jsme prokuraturu, ponechali jsme moc v rukou prokurátorů puštěných z řetězu stranického dohledu, myslíme si, že máme demokratické státní zastupitelství, a divíme se nadužívání vazby a nespravedlivým rozsudkům).

Žalobkyně zkritizovala usnesení Nejvyššího soudu ČR, ponechala na soudu, jak si poradí s právní kvalifikací počínání obžalovaného, a požadovala opět uložení podmíněného trestu. Jako laik soudím, že státnímu zástupci, který je jako advokát státu složkou moci výkonné, nepřísluší přehodnocovat zákony a judikáty nejvyšších justičních autorit. Má pouze povinnost dbát o jejich přesné dodržování. I toto je relikt předlistopadových časů, v nichž neformální postavení prokuratury v hierarchii státních orgánů bylo podstatně silnější než postavení soudů. Poplatni myšlení svých komunistických učitelů a vzorů, i mladší státní zástupci často trpí představou, že jedině oni jsou nositeli správného výkladu zákonů, a troufnou si mentorovat i prezidenta republiky.

Obhájce a po něm sám obžalovaný se naproti tomu dožadovali zprošťujícího rozsudku. Oprávněně poukazovali na skutečnost, že uskutečnění souzeného skutku není jednoznačně prokázáno, poněvadž stojí hlavně na tvrzení tzv. poškozeného, jehož věrohodnost jako svědka soud popřel neuznáním důvodnosti vykazované délky pracovní neschopnosti. John Bok zdůraznil, že pokud by strážníka skutečně udeřil, přiznal by se a přijal by trest. Stojí v této souvislosti za zmínku, že facka strážníkovi skutečně není prokázána nezpochybnitelně, zato není pochyb o tom, že tzv. poškozený přitiskl obžalovaného na zeď, rdousil jej a vyhrožoval zastřelením psů a mimoto ve spolupráci s ošetřující lékařkou asi vylákal podvodně nemocenské dávky. Je pozoruhodné, že žalobkyni to nechalo v klidu, ač má úřední povinnost zahajovat řízení o každém podezření ze spáchání trestného činu.

Po dvacetiminutové pauze na poradu senátu jsme se vrátili do soudní síně vyslechnout rozsudek. Ani jsme si nesedli, protože rozsudek se vynáší až do odůvodnění vstoje. Byli jsme překvapeni, když nás předseda senátu vyzval k usednutí a začal číst nikoli rozsudek, ale usnesení o postoupení věci přestupkovému orgánu Městské části Praha 8. Projevil při tom i smysl pro humor, když připomněl, že také případy Miroslava Macka a Miroslava Kalouska se řešily v přestupkovém řízení.

Není ovšem vyhráno, protože zjevně rozladěná žalobkyně podala na místě stížnost a obžalovaný si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Věcí se tedy bude muset znova zabývat Městský soud v Praze, a to hned dvakrát: při rozhodování o námitce podjatosti prvostupňového senátu a následně stížnostmi proti usnesení ve věci.

Autor je člen spolku Šalamoun