23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


PRÁVO: Symbol nemůže být trestným činem

26.10.2005 18:12

Téma bylo natolik zajímavé, že jsem o něm napsal článek Báseň či symbol nemohou být trestným činem (MfD 15. 1. 1997). Proč je tedy ono postihování zobrazování svastiky, o němž se v závěru svého příspěvku zmiňuje Jan Vučka, stále aktuální?

Je nesporné, že svastika (podobně jako většina dalších symbolů – prostý kříž, pěticípá i šesticípá hvězda aj.) pochází z pravěku. Svastika se k nám nedostala z Indie, jak se mylně domnívají autoři řady novinových článků, kteří – opisujíce jeden od druhého – píši o „indickém symbolu slunce zneužitém nacisty“. Ve skutečnosti je rozšířené užívání svastiky v Indii spojeno teprve s budhismem (5. st. př. Kr.). V Evropě je svastika známá již ke konci doby kamenné. Její používání jako slunečního symbolu a současně jako základního zdobného ornamentu je ve střední a západní Evropě doloženo desítkami tisíc nálezů z kulturního období zvaného hallstatt (1000 – 500 let př. Kr.). Tisíce svastik jsou na veřejných místech v Římě (vnitřní výzdoba Andělského hradu, fasády mnoha budov) a rovněž v Řecku jsou „rasistické“ znaky známy nejméně 3000 let.

Vedle případů, v nichž orgány činné v trestním řízení selhávají a pachatelé unikají z dosahu justice nebo případů, v nichž soudy často ochotně vynášejí překvapivé osvobozující rozsudky s odůvodměním, že všechny důkazy, byť do sebe dokonale zapadající a obžalovaného usvědčující, jsou pouze důkazy nepřímé, zvláště vynikají ty případy, kde si policie spolu s justicí žádné pochybnosti o trestní odpovědnosti nepřipouštějí. Může-li však být někdo stíhán a odsouzen jen proto, že si vytetoval na tělo svastiku a ukazoval ji na veřejnosti, lze vážně pochybovat o stávající úrovni právního státu. Před lety, když jsem se touto problematikou zabýval, jsem se dokonce setkal s tím, že policie se ochotně řídila při své práci jakýmsi seznamem rasistických znaků, vypracovaným místním knihovníkem…

Ten, kdo ze své praxe (např. jako advokát obhajující klienty) ví, s jakou úrovní vyšetřujících orgánů a okresních soudců může asi tak počítat, nebude příliš spoléhat na to, že by při obhajobě bylo možno uspět s argumentací o širších historických souvislostech a různých významech symbolu svastiky. Za veřejné zobrazování svastiky lze při současných praktikách policie a justice očekávat postih. Byl by to boj s horlivými nevzdělanci, kteří by mávali seznamy rasistických symbolů a namísto vlastního úsudku se dovolávali mnohdy pochybných, nic neřešících znaleckých posudků. Věc by tak musela zřejmě skončit až u Ústavního soudu.

Trestní stíhání a vynášení odsuzujících rozsudků za používání pouhých symbolů nebo za jejich ukazování na veřejnosti je důsledkem úporného přežívání metod práce a myšlení z dob socialismu. Na tom nemění nic ani nedávný „úlet“ z Evropské unie, pošetile se snažící o jakýsi absolutní zákaz svastiky. Dnes, kdy zde máme organizovaný zločin, milionové daňové podvody a brutální kriminalitu, je zřejmě pohodlné mít uměle vykonstruovanou trestnou činnost, kterou lze snadno „dokazovat“ a rychle trestat podle jednoduchých schémat bez vysilujícího myšlení. Divíme-li se, že v té či oné zemi stojí někdo před trestním soudem za svůj projevený názor, měli bychom si uvědomi, že i u nás se píše rok 2005, a nikoli 1988. A i u nás by mělo plati, že báseň, povídka, kniha či symbol samy o sobě nemohou a nesmějí být považovány za kriminální čin.