19.3.2024 | Svátek má Josef


PRÁVO: Střídavá péče únavně ulpívavá

8.8.2016

S urputností hodnou důležitější věci se střídavá péče v médiích objevuje každých pár měsíců, jako kdyby justice neměla zajímavějších témat.

Podobna ročním obdobím se vrací co hlučný příbuzný, o němž jsme doufali, že nás už nenavštíví. A tak se v prvních srpnových dnech na přední příčky zájmu vyšvihl Ústavní soud se dvěma nálezy ke střídavé péči. Nic proti Ústavnímu soudu – během posledních let se z něj minimálně v otázkách rodiny line hlas zdravého rozumu. Je jen smutné, že to musí být on, kdo z Brna po republice kultivovaným a právně vytříbeným stylem šíří ponaučení, jež by se měla vtloukat do hlav potrhlým rodičům v okamžiku prvního pohlavního styku bez ohledu na tloušťku jejich lbi.

Poslyšte aspoň zkráceně podstaty oněch kauz: v jednom případu matička žádá změnit střídavou péči na jen víkendový styk dcerunky s otcem, ve druhém případě naopak tatíček trvá na střídavé péči, ačkoliv bydlí 300 kilometrů od matinky. Jen si to, milí čtenáři, zkuste představit u sebe: dva týdny pracujete v pražské kanceláři a pak se na další dva týdny přestěhujete do Strakonic. Rychle doháníte zameškanou práci, studujete pokyny nadřízených, které vám za těch pražských čtrnáct dní utekly, a zkoušíte navázat zpřetrhané vztahy se spolupracovníky. Nechápete, proč má kolega zlomenou nohu či proč spolu jiné dvě kolegyně nehovoří. Sotva navážete ztracenou nit, uplynou dva týdny a vy se stěhujete zpět na první pracoviště, kde se snažíte dohnat výpadek, a stres se opakuje nanovo.

A teď uvažte, že je vám sedm či osm let, máte dvě skříně s oblečením, dva stoly s potřebami do škol, plyšáky stovky kilometrů od sebe a jenom jednu duševní rovnováhu a jediné nevratné a neopravitelné dětství.

K čemu je hádavým rodičům rodinné právo

Ještě že máme rodinné právo, říkáte si, opatrovnické soudy a rozsudky, které lze násilím vykonat, a nade vším ční onen moudrý a slitovný Ústavní soud. Ve skutečnosti je opak realitou. Je totiž třeba rodičům nalít čistého vína a zřetelně říct: žádné precizní české či mezinárodní právo, žádný brněnský či kdovíjaký soud, zástupy znalců či sekretariáty haněných opatrovnic a žádný pracně vysouzený rozsudek nikomu dobré vztahy v rodině, klidné dítě a spokojené výchovné prostředí nezaručí.

Očekávat od státu či práva zázrak a zlepšení komunikace je naivní, protože soud je synonymem pro zuřivý boj. Naopak normální by mělo být (a uklidním vás – ono taky je), že členové rodiny se spolu nesoudí. To, co má význam jen jako dobrovolné plnění, se nedá uplatit, nařídit, přiznat soudním rozhodnutím, a tím spíš ani vykonat. Ústavní soud to říká něžně a ohleduplně, já se však politickou korektností spoutat nenechám: jedinou cestou je dohoda rodičů, a kdo se s druhým dohodnout neumí, ten si právo na dítě ani nezaslouží. Hádáte se? Pak je to jenom vaše chyba a ke změně budete muset přispět hlavně vy. Kdysi jste přece toho druhého milovali. A slušný rozchod by se měl vyučovat ve školách, tesat do kamene a hlásat na nárožích.

Několik rad pro ty rozhádané

Neříkám, že je to jednoduché, ale ti, kdo ještě nemají rudo před očima a jsou schopni přijmout radu či doporučení, by si mohli namísto neefektivních, zdlouhavých a drahých soudních řízení vzít k srdci několik praxí vyzkoušených doporučení. Existuje přece řada jiných vyjednávacích strategií, například svádění, dar, směna, vtip a koneckonců i ústup nebo kapitulace. Zkuste je využít namísto odvolání.

Mamince, která nechce střídavou péči, radím: jen mu děťátko na dva týdny dejte, aspoň budete mít klid na kosmetiku a kamarádky, a věřte, že za tu dobu otec poskytne děťátku víc, než by vám zaplatil na výživném. Tatínkovi, který se nechce střídavé péče vzdát, pak říkám: přistěhujte se co nejblíže, aby se péče vůbec dala realizovat. Buďte velkorysí a dítě do svých rozepřít netahejte – děti jsou malí pokrytci, kteří kvůli klidu řeknou před maminkou, co chce slyšet, a tatínkovi potvrzují, co by zase rád slyšel on. To nejhorší, co totiž mohou rodiče dítěti udělat, je nutit je, aby si jednoho z nich samo vybralo. Pamatujete na dilema Sophiiny volby? Zářný příklad realizace nejlepšího zájmu dítěte, jímž se každý rozhádaný rodič před soudem pravidelně ohání.

Poslední radu jsem si nechala až na konec: selže-li všechno vyjednávání, moudrý muž či tolerantní žena mávne rukou a s hrdostí sobě vlastní připustí, že boj sám je pod jeho či její úroveň. V životě přece nelze mít všechno, co by si člověk přál. Někdy je třeba nechat boje a jít dál. Ale tolerantních mužů a moudrých žen nikdy není na světě mnoho, a tak Ústavní soud má o čem soudit, advokáti koho zastupovat, noviny co tisknout a já budu jistě mít i příští rok o čem psát.

Psáno pro Lidové noviny

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky