30.8.2016 | Svátek má Vladěna






PRÁVO: Střídavá péče jako noční můra

16.12.2014

Jen co se koncem září na pár dní vzdálím z republiky – patrně abych načerpala zásobu sil před letošním Pražským právnickým podzimem –, odehraje se na domácí scéně další pokračování rodičovsko-právnického seriálu o střídavé péči. Osoby a obsazení jsou už divákům důvěrně známé, podobné jako hlavní momenty děje, a ti zkušenější mají pocit, že by mohli nahradit scénáristu a dopsat další díly bez pomoci sami.

Pro ty, kteří byli přes léto v zahraničí ještě déle, pro všechny, kteří nečtou denní tisk, nemají televizi a obloukem míjejí webové stránky, alespoň stručné uvedení do děje, aby nezmeškali to podstatné, o čem si cvrlikají vrabci na střeše a kolegové u kopírky: V prvním dílu se setká dívka s chlapcem a zamilují se do sebe; druhý díl popisuje protivenství lásky, kterou však dvojice za hlasité podpory romancechtivých divaček nakonec překoná; třetí díl začíná sestěhováním a budováním společného hnízda a ve čtvrtém díle dvojice konečně počne a povije dítko/a. Touto epizodou končí optimistická první série, stejně jako většina pohádek („... a žili spolu šťastně až na věky věků, amen.“). Ze severu se totiž už pomalu blíží mraky.

Celá druhá série popisuje partnerský konflikt, zpočátku probublávající tiše a později mající sílu hurikánu, v němž se půlí domy a vzduchem poletují dobrá předsevzetí, slušná slova a naopak se odhalují tajemství, nevěry a obvinění, která už nikdy nepůjde vzít zpět. Na konci této série stojí rozvod nebo rozchod a vysoké účty za advokáty, psychology, vybavení nových domácností a tuny psychofarmak.

A konečně jsme u série, která nás zajímá, neboť nese název Boj o dítě. A teprve tehdy se děj rozpadá do několika variant, které po vzoru Kinoautomatu mohou připadat v úvahu.

Klíč k odlišení tatínků

S pravděpodobností podobnou hodu mincí (tedy jedna ku jedné či 50 %) totiž původně zamilovanou dvojici Jeníčka a Mařenky, Makové Panenky s motýlkem Emanuelem nebo Sněhurky a prince čeká časem rozpad jejich vztahu, a pokud si v jeho průběhu stačili pořídit malé kytičky či housenky, někdy už dokonce zakuklené, také debaty o jejich rozdělení. Poučena třicetiletou advokátní praxí a debatami s opatrovnickými soudci se s vámi podělím o výstup ze soukromé statistiky otců podle zájmu, který o své potomky při rozpadu manželství i partnerství s matkou projevují:

a) Lhostejný typ, charakterizovaný přístupem: „Jsem rád, že nějaké děti mám, ale upřímně nevím, co bych si s nimi počal.“ Otců s tímto pohledem na děťátka je naštěstí pořád značná část, i když jejich racionální názor je dnes poněkud nahlodáván korozivním vlivem matek a kamarádů („Přece jí nenecháš děti!“ nebo „Tak o ně zkus aspoň zabojovat!“, popř. „Když je nebudeš mít ve střídavé péči, tak je s dědečkem vůbec neuvidíme.“) Otcové, jimž je vlastní tento postoj („Děti mě začnou zajímat až ve věku, kdy jsou schopny se samy najíst a kopnout do mičudy, a ani pak není nezbytně nutné, abych je měl na očích pořád!“), obvykle ani nenapadne, aby požadovali střídavou péči nebo snad, nedej bože, svěření dítěte do péče výlučné. Stejně by je neuměli přebalit, děti by je odváděly od práce, zábavy nebo nicnedělání a na víkendu s nimi nevidí nic báječného, co by se muselo nějak obzvláště často opakovat. Po příchodu domů z práce chtějí mít klid a ne opravovat s dětmi úkoly. Chápou, že dětem bude nejlíp s matkou, byť občasný společně strávený víkend se dá vydržet, a pokud se náhodou matka zblázní a odmítne jim děti půjčovat, velkoryse mávnou rukou a odejdou za jinou ženou, s níž obratem počnou potomky další („Ženských je přece plný svět!“). Podíl tohoto typu otců v populaci už díky mediální masáži, tlaku okolí a mírnému vymírání pořádných chlapů lehoulince klesá, nicméně i tak dnes tvoří přibližně 40 %. Pro média nejsou zajímaví, protože se o děti nesoudí, a s ohledem na klesající podíl sezdaných rodičů vypadávají ze všech oficiálních statistik. Jejich výhody hodné nanebevzetí poněkud blednou tváří v tvář lehce nepříjemnému faktu, že vedle nezájmu o děti také velmi často nejsou ochotni platit byť i jen minimální výživné.

b) Normální typ, výstižně definovaný následujícím přístupem: „Když už ty prcky mám ke styku, nějak si s nimi poradím, ale pokud mají neštovice, tak ať radši stůňou u matky.“ Ani tento typ příliš nezaměstná opatrovnické soudce nebo média, ačkoliv právě z normálních otců a matek se už dva roky po rozchodu rekrutují kooperující jedinci, jejichž vzájemný vztah bývá s postupujícími lety víc a víc přátelský. O střídavou péči zájem nemají a úpravu styku požadují jen výjimečně a z formálních důvodů („Jen aby v tom rozsudku vůbec něco bylo. Však my si to pak upravíme, jak budeme potřebovat.“). V populaci tvoří přibližně 25 %.

c) Hravý typ, jehož charakterizuje věta: „Jsem typ skautského vedoucího a děti tvoří nedílnou součást mého světa.“ Tito muži se narodili se zvláštní výbavou pro práci s dětmi. Odmalička se zajímají o dětský svět, v noci k potomkům vstávají a kojí je, umí žehlit a vyhazovat palačinky do vzduchu a odpoledne věnované vystřihovánkám nebo lesní hrou na indiány považují na ideálně strávený čas. Takových otců je pomálu, ale v každé populaci existují a díky vhodnému prostředí i jejich počet mírně roste na dnešních přibližně 10 %, neboť na rozdíl od let dřívějších se už za své osobnostní vyladění velící jim blbnout na pískovištích a v parcích nemusí stydět. Ve srovnání s prvním typem otců, kteří i za idylických dob s výchovou dětí nijak nepomáhají, se tento typ rád vrhá do všech dětských aktivit a nadšením pro hru leckdy překoná i matku. Při rozpadu partnerství bývá pozorován zvláštní paradox související obvykle s nepříliš mateřským typem žen, které si hravý typ mužů vybírá: dvojice o dítě nezápasí, neboť matka si uvědomuje výhody hravého typu a děti ochotně a velmi často přenechává otci („Aspoň budu mít volný víkend!“).

d) Zásadový typ, jehož podtitul obvykle zní: „Dítě má právo na oba rodiče, a já jí ukážu, že mě neměla tak lehkomyslně opouštět.“ Otec tohoto typu děti nijak zvlášť nemusí, což má společného s velkorysým typem, není však ochoten vzdát se boje o potomka coby nátlakového prostředku, který lze leckdy použít pro vyrovnání ztrát z jiných bitev, například majetkových. V současné situaci tento typ bují jako houby po černobylském dešti a za vydatné pomoci babiček a kamarádek se mu v tomto desetiletí daří více než jiným typům. V populaci se dnes vyskytuje s četností kolem 23 %, protože však i mezi rozcházejícími se partnery platí newtonské fyzikální principy akce a reakce, bývají vnější projevy znásobeny protiakcemi matek a manželek a jejich spory jsou o to hlasitější a viditelnější. Zásadový typ otců také velmi často požaduje střídavou péči jako protiváhu matčině požadavku na finanční vyrovnání, a jakmile uspěje, předává získané děti do péče babiček nebo vietnamských chův a získaný čas věnuje tříbení teoretických zásad („Já dětem rozumím nejlíp!“) a pilování pravidel nového vztahu.

e) Patologický typ, odpovídající spíše lékařské diagnóze ve smyslu: „Nejde mi ani tak o dítě jako o princip, chci vědět a rozhodovat o každé prkotině a chci mít u sebe dítě přesně padesát procent času.“ Bohužel, 2 % patologických rodičů jsou schopna okupovat většinu času i nervové soustavy znavených opatrovnických soudců (a ovšemže také soudců slovutného Ústavního soudu) a mnohdy i policie a dalších složek státní správy, nemluvě o reportérech bulvárních televizí a soudních exekutorech a armádách dětských psychologů. Bývají vzdělaní, inteligentní a schopní vydělat si na honorář expertních advokátů, s nimiž velmi často uspějí u vyšších soudů. Výsledkem bývají stovky stran soudních spisů, neurotické dítě s nočním pomočováním a unavení rodiče vyzbrojení agresivními právními zástupci. Patologičtí otcové ovšem nejčastěji požadují střídavou péče a soudu jako důkaz předkládají krkolomné scénáře, podle nichž si má dítě přesně podle síťového grafu stěhovat věci z jedné domácnosti do druhé, podobno servírkám pracujícím na dlouhé a krátké směny. Soudní rozhodnutí jsou pak plná vzorečků a procent.

Jaká je dnešní situace

V době, kdy jsem začínala s advokacií, nic jako střídavá péče neexistovalo, děti se svěřovaly matkám prakticky vždy a o dítě přišla žena jen zcela výjimečně, pokud soud zjistil, že je narkomanka, ve výkonu trestu nebo dítě sama opustila. Tato idylická situace je zjevně historií. V mezidobí se otevřely hranice, rodiče začali cestovat, zvýšil se počet smíšených sňatků a zejména nastal boom lidských práv, což se ovšem jednoznačně projevilo i ve způsobu soudního rozhodování o dětech. Nepopírám také, že rozvoj dětských i lidských práv způsobil, že původních téměř 99 % dětí svěřených matkám se za třicet let, kdy tuto problematiku sleduju, vychýlil k dnešnímu stavu. Podle ne zcela oficiálních statistik, získaných nejen od soudů a sociálních pracovníků, ale též z vlastního výzkumů provedeného mezi rodiči, je přibližně 5 % dětí ve společné péči rodičů (= rozsudek ani dohoda výslovně nestanoví, že by jeden rodič měl dítě ve výlučné péči), 3 % dětí jsou ve střídavé péči, 5 % dětí je v péči otců a 87 % dětí v péči matek.

Do střídavé péče české soudy svěřují děti přibližně deset let, což je doba dost dlouhá na to, aby první děti dospěly. Co dnes tito pendlující nešťastníci říkají? Oficiální výstupy, srovnání, zpětné vazby ani objektivní hodnocení nemáme, z veřejných zdrojů lze zaregistrovat jen jednorázová hodnocení, a to - pokud je mi známo - veskrze negativní: „Pořád jsem se někam stěhovala, nikde jsem neměla domov.“ „Stále jen někde zapomínal věci.“ „Bylo to jako na táboře, pořád s batohem.“ „Jakmile to šlo, osamostatnila jsem se.“ „Nerada na to vzpomínám.“

Že tlak na rozšíření střídavé péče jde naprosto proti jednohlasnému doporučení psychologů, ponechme v tuto chvíli stranou.

Nejčastější argumentace tatínků

Nejlehčí úlohu ze všech má ovšem právo. Postačí mu, když bude trvat na tom, že dítě má právo na oba rodiče nebo rodič má právo podílet se na výchově svého dítěte. Dnes tak hovoří nejen mezinárodní dokumenty, jejich signatářem se naše republika stala (viz čl. 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte nebo článek 32 Listiny základních práv a svobod), ale i vnitrostátní právo (§ 875 a 876 nového občanského zákoníku).

Právník ovšem ví, že jedna věc je právní definice (obzvláště pokud definuje jen právo, nikoliv jeho odvrácenou stranu, povinnost) a druhá její realizace nebo aplikace. Na stránkách tohoto časopisu se vůbec často zamýšlíme nad tím, zda je vůbec právo dobrým nástrojem k regulaci tak subtilních vztahů, jakým je láska anebo rodina. Vzrůstající počet soudních sporů i narůstající řada nálezů Ústavního soudu ke střídavé péči je potvrzením, že jsme se poněkud zmýlili v bobtnající regulaci práva rodiny. Dítě má sice právo na oba rodiče, ale zejména ti dva patologičtí spolu nikdy nebudou v klidu jednat a jejich vzájemné (patologické) vztahy jsou vším jiným než idylickým prostředím pro výchovu dítěte, bez ohledu na názor Ústavního soudu. Neurotické a psychosomatické potíže dětí diagnostikované v takových sporech jsou toho důkazem.

Kdy je střídavka na místě

Zapomeňme protentokrát na příklady ze zahraničí a historické důvody, které v minulém století vedly země s velkými vzdálenostmi k zavedení tohoto zvláštního modelu výchovy. Pomiňme také nálezy Ústavního soudu, které jsou ve značně zkreslené a účelově zjednodušené podobě prezentovány médii. Koneckonců čtenáři Rodinných listů jsou s touto problematikou dopodrobna obeznámeni, neboť náš časopis uveřejňuje nálezy v plném znění a často komentované.

Podle psychologů, kteří se specializují na tento typ sporů, je střídavá výchova na místě v těchto případech:

- U dětí starších pěti let
- S intervaly v délce deset až čtrnáct dní
- Chodí-li dítě stále do jedné školy, školky, zájmových kroužků
- Má-li dítě jednoho dětského lékaře a jednoho zubaře
- Může-li dítě v období pobytu u jednoho rodiče občas navštívit rodiče druhého
- Pokud jsou rodiče schopni spolu přívětivě komunikovat a navzájem se podporovat

Co bude dál?

A tak vzniká zvláštní dichotomie – na jedné straně obhájci takzvaných lidských práv a práv dítěte a rostoucí judikatura Ústavního soudu spolu se spolky sdružujícími otce, kterým dává za pravdu také Evropský soud pro lidská práva. A na druhé straně zuřivě se bránící matky, dětští psychologové a velmi často také ti, v jejichž prospěch je oním plamenným praporem máváno – totiž děti. Ale opakovaný vtip nebývá zábavným a pochybuji, že kromě zainteresovaných otců a bulvárních médií toto téma opakovaně čtenáře baví. Nezvedá se vám už trochu žaludek? Bojovníci za střídavou péči by tedy možná měli pomalu a mezi řádky číst rozsudky Ústavního soudu, z nichž podpora tomuto institutu tryská jen na první pohled. Ve skutečnosti totiž ústavodárci vzkazují zaslepeným otcům, ale i vzdorujícím matkám: Přestaňte myslet na sebe a zaštiťovat se právy dítěte. Posypte si hlavu popelem a začněte spolu mluvit. V opačném případě totiž na svou pýchu doplatíte všichni.

Psáno pro Rodinné listy

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky




Nepečený jahodový dort
Nepečený jahodový dort

Potěšte rodinu rychlou dobrotou

Diskuse


A. Sedláčková
22:15
16.12.2014

J. Schwarz
19:34
16.12.2014

J. Jurax
1:11
17.12.2014

J. Kanioková
19:25
16.12.2014

O. Prokop
14:10
16.12.2014

K. Janyška
10:58
16.12.2014

M. Urban
10:45
16.12.2014

A. Alda
9:09
16.12.2014

K. Janyška
10:49
16.12.2014

R. Langer
11:58
16.12.2014

J. Jurax
1:15
17.12.2014

R. Langer
12:03
16.12.2014

J. Mannheim
7:16
16.12.2014

P. Boublíková
jo
5:51
16.12.2014

J. Novak
9:38
16.12.2014

R. Langer
11:59
16.12.2014

I. Fencl
4:04
16.12.2014

J. Jurax
1:28
17.12.2014

I. Fencl
2:46
18.12.2014

počet příspěvků: 21, poslední 18.12.2014 02:46









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.