25.4.2024 | Svátek má Marek


PRÁVO: Stát si na zneužívání dávek posvítí

28.1.2008

A začal pěkně od podlahy, bude striktně dohlížet na invalidní občany, zda si díky eráru za přiznané dávky neužívají příkladně lyžovačky v Alpách. Pilně obesílá invalidní občany přípisem se spoustou dotazů, pomocí nichž chce zjistit, co s každou jednou korunou dávky příjemce učinil.

Nebylo by na tom nic k divení, pokud by analogicky stát postupoval vůči příjemcům všech dávek. Že by třeba rodič musel dokázat, že přídavky na dítě užil k blahu svého potomka, že je příkladně neprolil hrdlem. Nic takového se ale neděje a mohu se domnívat, že ani dít nebude. Rodičů je přece jenom víc než invalidů. A ten tanec po zavedení takové kontroly, ten si snad raději ani nebudu představovat.

Stát ústy svého ministra práce a sociálních věcí vyjádřil znepokojení a téměř až pobouření nad tím, že si invalidní občané ve velkém neobjednávají služby u sociálních pracovišť. Považuje to zřejmě za podraz. Ale proč by to měl invalidní občan dělat? Proč by jej měla zneklidňovat klesající prosperita těchto zařízení? Pakliže služby poskytne rodina či přátelé, měl by být stát spokojený. Učinil vše pro to, aby mohl i invalidní občan žít důstojně a hlavně doma.

Hlasovala bych pro to, aby se stát personou sociálního ministra zkusil jen jediný týden starat o člověka, který je odkázaný na pomoc druhých. Hned první den by zjistil jak strašná řehole to je. Život se smrskne na rutinní úkony, v kterých je pečující osoba nezastupitelná. O žádném společenském životě nemůže být řeč, nezbývají na něj síly.

Aby pečující osoba mohla být zaměstnaná, čímž by mohla zlepšit rodinnou finanční situaci, musel by nastoupit asistent. Nechť mi pan ministr přivede člověka, který by byl ochotný za 2000,- korun měsíčně, což je částka, jež byla přiznána člověku z mého nejbližšího okolí, člověku, který se jen s velkými obtížemi pohybuje po bytě o dvou berlích a je zcela odkázaný na pomoc druhých, konat asistentskou práci, a já se k takovému člověku budu modlit.

Stát, místo aby se zajímal o to, zda je jeho pomoc nejpotřebnějším z potřebných dostačující, dává těmto lidem na srozuměnou, že jsou partou zločinců, kterým je třeba jejich nekalé jednání rázně zatrhnout.

Až se stát bude zajímat o to, jak je nakládáno se všemi poskytovanými dávkami, budu to vnímat jako spravedlivý postup. Do té doby tento krok MPSV považuji nejen za asociální, ale i diskriminační. Ona se lépe honí babička o dvou berlích než statný chlap v nejlepších letech.

A už jen drobou poznámku závěrem: když se hledají cesty k úsporám, doporučuji, když byla invalidním občanům, kteří se pohybují o holi, berlích, nevidomým a částečně nevidomým a snad i těm, kteří jsou na vozíku, odebrána dávka do 200 korun (jak uvádějí stránky MPSV: „Příspěvek na zvýšené životní náklady byl v podstatě kapesné ve výši zhruba 200,- Kč, které vyplácel pověřený obecní úřad. Tato dávka byla nesystémová a neefektivní. Jejím zrušením dojde k částečné úspoře mandatorních výdajů”), mohly by jim být odebrány i ty hole, berle a snad i vozíky. V dražbě by jistě stát nějakou tu korunu utržil. A vůbec, jestli ono by nebylo nejlepší radikální řešení. Invalidní občany, kteří se neobejdou bez cizí pomoci, umístit do sociálních ústavů. Tam by, pravda, stát vynaložil nepoměrně více prostředků, ale zase by o nich měl řádný přehled.

Ministerstvo postupuje s razancí a urgencí, kterou by daňový poplatník u státního úřadu nečekal. Invalidní nešťastník má osm dní na to, aby poslal panu ministrovi a jeho tisícům úředníků úplné zúčtování každé vynaložené koruny, osobní údaje, včetně rodného čísla všech, kdo mu asistují, povětšinou rodinných příslušníků či přátel, a připravují tak naše sociální ministerstvo o dva tisíce korun každý měsíc. Konec, dědo a babičko, na státní útraty pořádaných mejdanů, konec dovolených v Alpách a na Riviéře, konec značkové kosmetiky a konec kaviáru za peníze z rozpočtu MPSV. Pěkně napiš, kolik z té štědré dávky padlo na berle, kolik na hole, kolik na baterie pro pomůcky pro neslyšící. Pošli informace o všech, kdo ti pomáhají – a dělají to ve svém volném čase, kterého ovšem mají dostatek – jen těžko může žena, která se stará o invalidního manžela, vydělávat, musí zůstat doma s ním. Je to od něho drzost spotřebovat ty dvě tisícovky a nepoužít je k zajištění zaměstnanosti státních a profesionálních institucí. A tak si i na ty pochybné soukromé samaritány musí náš stát posvítit. Nediv se, že potřebuje jejich soupis a rodná čísla.

Až si to pak pan ministr spočítá, spočítá to i tobě, simulante. Stát ti dávku omezí či odebere – a nemysli si, že když tak neučiní do osmi dnů, máš vyhráno. Nemáš, stát na svá moudrá rozhodnutí a jejich výkon žádné limity nemá.