aneb Životní prostředí podle Nejvyššího soudu

Vždy mám radost, když narazím na kvalifikovaného profesionála na svém místě. Ještě teď se vzpamatovávám ze srážky s jedním na slovo vzatým odborníkem, který byl naneštěstí předsedkyní senátu Nejvyššího soudu (naneštěstí pro strany u soudu, já tu srážku nějak překousnu).

Minulý týden jsem byl na jednom občanskoprávním semináři a v panelu o náhradě škody jsem přednášející doktorce X.Y. z Nejvyššího soudu nadhodil myšlenku, že tradiční výklad způsobení škody je zastaralý a že kromě náhrady „deterministické“ škody je nutno nahrazovat také „statistickou“ škodu.

O co jde? Představme si, že jistý druh rakoviny se vyskytuje u 3 lidí ze 100.000. Pokud je populace vystavena nějakému karcinogenu, stoupne prokazatelně výskyt tohoto druhu rakoviny na 4 osoby ze 100.000. Pro snazší vysvětlení principu předpokládejme, že výskyt je změřen přesně a že neexistují jiné vlivy. Nelze však určit, který z těch čtyřech lidí onemocněl kvůli znečišťovateli a který by onemocněl tak jako tak. Není to nikterak akademická konstrukce; známých karcinogenů je hodně a zdaleka ne vždy lze prokázat jednoznačnou souvislost v konkrétním případě, přestože statistická závislost je zřetelná.

A právě tímto druhem rakoviny onemocní člověk žijící v sousedství znečišťovatele, který do životního prostředí vypouští ve velkém množství zmíněný karcinogen. Může požadovat náhradu újmy na zdraví? S vědomím hodně silného zjednodušení se dá říci, že rakovinu způsobil z jedné čtvrtiny znečišťovatel. Jde však pouze o zprůměrovaný výsledek, který nelze jednoznačně aplikovat na individuálního člověka. Říci „znečišťovatel to zavinil“ je v tradičním chápání zavinění nemožné, neboť nelze prokázat příčinnou souvislost.

Existuje několik možností, jak se k takovému problému postavit. Já osobně navrhuji stanovit cenu za diagnózu a pak uložit povinnost nahradit újmu na zdraví ve čtvrtinové výši, jako kdyby znečišťovatel doopravdy způsobil nemoc z jedné čtvrtiny - jinými slovy nahradovat v podobných případech očekávanou nebo průměrnou škodu. Jde sice o fikci, ale logičtější a přitom spravedlivější řešení mne nenapadá. V trestním řízení by taková fiktivní konstrukce nebyla možná, ale v soukromém právu by jejímu uplatnění nic nebránilo.

Podrobný rozbor různých variant řešení odpovědnosti by čtenáře Neviditelného psa asi nezaujal, ale je zřejmé, že jde o aktuální problém. Nejde zdaleka jen o chemikálie a cigarety, jak každého hned napadne. Ani u lékařské péče dnes často nelze říci „tato léčba by pacienta zachránila“ a „tato léčba by pacienta zabila“ a udělat mezi oběma skupinami absolutně ostrou hranici. A protože lékařská péče je čím dál tím složitější a dražší a zároveň relativní hodnota lidského života roste, i laikovi lehce dojde, že medicínské právo bude čím dál tím lukrativnější obor. Samozřejmě tím myslím hlavně spory o náhradu škody, bolestné atd. Proto by měly být související otázky uspokojivě a pokud možno spravedlivě vyřešeny.

Krom toho je moderní doba obecně stále složitější a jevy, které na člověka denně působí, jsou stále komplikovanější a stále méně předvídatelné nebo sledovatelné (a to zatím nemusíme řešit náhradu škody, kterou způsobil/nezpůsobil - samozřejmě v superpozici - přístroj založený na kvantové fyzice :-) ). Proto lze očekávat, že výskytů „statistické škody“ bude neustále přibývat i dalších oborech. Poměr „statistické“ škody: „deterministické“ škody se bude neustále zvyšovat a právní věda by to měla nějakým způsobem reflektovat.

V situaci, kdy každého čtvrtého čtenáře tohoto článku čeká rakovina, to vůbec není akademické teoretizování. „Statistické“ škody na vás reálně dopadají a nelze je zamést pod stůl s tím, že jde o marginálii, kterou nemá cenu řešit.

Kdybychom zůstávali u tradiční interpretace pojmů zavinění a příčinná souvislost, došlo by k pokulhávání práva za realitou. Asi jako kdyby se právníci rozhodli ignorovat nástup internetového obchodování a dodnes neuznávali, že smlouvu lze uzavřít kliknutím. Jaké negativní důsledky by takové zaostávání práva mělo, je snad jasné. Proto jsem doufal, že se soudkyní Nejvyššího soudu bude možné zavést na to téma kvalifikovanou diskuzi.

Když se mi s jistými obtížemi (“cožé? jaká statistika? já jsem soudce, mě nějaká statistika nezajímá“) podařilo vysvětlit pointu, soudkyně se rozchechtala na celé kolo a debatu ukončila slovy „vy jste nějakej Zelenej nebo co?“ (doslovná citace)

Jak jsem říkal, setkání s opravdovým odborníkem vždy potěší. Lapidárně řečeno, podle soudkyně Nejvyššího soudu vám někdo může sypat karcinogeny do jídla třeba po tunách a je to v pořádku. Dokud na vás nenamíří pistoli a nezastřelí vás, je vše podle práva. Truchlivá zpráva pro toho, kdo by se chtěl domáhat ochrany svých práv u soudu!

Ponechám stranou, že tento názor je ve světě už takových dvacet let pokládán za přežilý (možná víc: velký dopad měla aféra Minamata z padesátých až sedmdesátých let minulého století). Spíš jsem já i pár dalších lidí v sále němě zírali na soudkyni Nejvyššího soudu, která na vážně míněný dotaz týkající se náhrady škody v určitých složitých případech řekne „vy jste nějakej Zelenej nebo co?“ Být Bursík, asi by se mi taková prohlášení nelíbila.

Potvrdila se jiná má teze, kterou už nějakou dobu prohlašuji: soudce nemůže být jen odborník na právo a musí si být vědom souvislostí věci. Pokud bude rozhodovat o věcech, kterým nebude rozumět, a bude rozhodovat jen podle holého textu zákona, bude občas plodit zmetky. V žádném zákoně se nepíše „pan Novák mohl dne 14.8.2006 udělat to a to“. Zákon dává obecné pravidlo, které je třeba nějak aplikovat. Někdy není výklad zákona zcela jednoznačný a soudce se musí rozhodnout, které z více možností dá přednost. Pokud přitom nevezme v úvahu reálný stav věcí, může zdánlivě bezvadnou, avšak od reality odtrženou úvahou dospět k rozhodnutí, které bude naprosto nesmyslné.

Příkladem budiž nedávné rozhodnutí taktéž Nejvyššího soudu ohledně hraní skořápek. I poctivé hraní skořápek bez podvádění je totiž podle Nejvyššího soudu trestné jako nepoctivá hra nebo sázka podle § 250c trestního zákona. Kdyby se poradili s nějakým matematikem nebo ekonomem, ten by jim vysvětlil, že je to nehorázný nesmysl. Ale soud si pouze přečetl zákon, slepě jej aplikoval, a že tak vznikla hloupost a že kvůli té hlouposti kdosi dostal nespravedlivý trest, to už bylo mimo jejich duchovní obzor.

Asi budu kandidovat na soudce Ústavního soudu, protože to, co v některých případech předvádí Nejvyšší soud, to já umím, když mne probudíte o půlnoci. Na post u Ústavního bych si tedy klidně troufl.

Slovy klasika: ach jo.

P.S. Prosazování náhrady škody způsobené znečištěním životního prostředí prostřednictvím SOUKROMOPRÁVNÍCH nástrojů není zeleným ani trochu podobné. Naopak jde o důležitý prvek právní filozofie klasického liberalizmu, který tak umožňuje účinnou ochranu životního prostředí s minimalizací státních zásahů (podle libertariánů dokonce úplně bez státní regulace).

Musím přiznat, že s kritiky státní regulace v mnohém souhlasím. Stát prý nejlépe dokáže zabránit negativním externalitám způsobeným na životním prostředí. Ale jak mám věřit tomu, že státní orgány ovlivňované nejrůznějšími zájmovými skupinami dokáží samy z vlastní iniciativy něco napravit, když nejsou schopny ani tak elementární věci jako zajistit náhradu škody v případě, že se jednotlivec o ni sám přihlásí?

autor je právník, specializuje se na trestní právo