Před malým okamžikem byl pan Roman úctyhodný moderní manažer a náhle se změnil na bezohledného podvodníka. Není to tak dávno, co zažíval podobné výkyvy architekt Stehlík nebo Viktor Kožený či roztomilí tesiláči z IPB. Příběhy temné strany české privatizace jsou podobné jako vejce vejci. Veřejnost úspěchy nezajímají, privatizace restituční (bezkonkurenčně nejlepší) anebo příběhy těch podnikatelů, co dřeli (a že je jich většina), aby splatili úvěry, za které podniky nakoupili, nenaplňují stránky novin. Jen plácání o podvodech, korupci a krádežích. Společnost a média se chovají jak stádo volů jdoucích na porážku. Slepě se chytnou nejlacinější populistické fráze a hezkého obrazu podporovaného politiky, pak se veřejnosti zdá, že je to její vůle a nakonec ji přijímá. Realitu potlačí a pak se diví, že stavitelé vzdušných zámků jsou podvodníci a odsoudí je spolu s prohnilou politickou reprezentací, která za všechno může.

Po listopadu jsme ujeli na vlně toho, že kapitalismus znamená sociální výhody a ne pracovat, zmámeni hesly: do cizáckých rukou privatizovat nebudeme a směle vpřed českým podnikatelům, kteří zajistí sociální blaho. Zázrak se nekonal a šílenci jako Stehlík či loupežníci jako Kožený využili příležitost. Nyní nás čeká rok, ve kterém stát s novou generací policie a státních zástupců bude zodpovídat na otázky, které jednání je trestné při privatizaci veřejných prostředků, kam ještě sahají mantinely přípustného insider tradingu a co je společensky mravné a co už nikoliv. Záměrně zdůrazňuji slovo nová generace. Neříkám, jestli lepší, jestli morálně vyspělá a profesně schopná. Jen říkám nová, vzdělaná na školách postsocialistických a někdy západních, vystavená vlivu svobodného světa a společnosti. Vzdělaná jazykově, vymezující se vůči generaci porevoluční policie a státního zastupitelství.

Ze státního se krade nejlépe

Jako právník i jako občan od ní očekávám klíčovou odpověď na dvě otázky. Zaprvé: Považují represivní složky státu za trestné jednání vykazující zejména znaky využití příležitosti a vnitřních informací na úkor státu, který deklaroval, že se chce svého vlastnictví zbavit? A druhá otázka je ještě složitější: Je trestné jednání, které odpovídalo politickému krytí, které bylo odrazem společenské poptávky?

Nebažím po sebereflexi, chci mít jasný postoj. Z čistě právního hlediska nás čeká zajímavá bitva, na jedné straně státní zástupci, z nichž řada již nepokrytě a správně uvádí, že není jejich prací dohled nad všeobecnou zákonností, ale chytat a usvědčovat zločince. Na druhé straně právníci hájící zájmy klientů, pracující nikoliv jako geniální jednotlivci, ale jako skutečně profesionální týmy, poučeni zkušenostmi ze západních zemí. Strany budou velmi připravené a odehrají se procesy, na které není veřejnost zvyklá (autor sám působící jako obhájce ve věcech hospodářských ví, že obhajoba už bývá často samostatným vyšetřováním naruby, tak jak je známe z hollywoodských trháků). Veřejnosti bude předkládána verze masírující mediální vědomí. Soudu pak verze příznivá té které straně, pečlivě vyargumentovaná a opatřená důkazy. Přes to všechno, ať vyšetřování deseti televizí za dva miliony, chimérického Appianu či já nevím koho, ještě bude mít základní podstatu ve společenském posouzení jednání usměvavých, mladých, krásných, charitativních manažerů s příkladným vzděláním a plnících společenskou objednávku.

Mám v této věci jasný názor, trestní právo na jednání dotčených dopadá jen velmi málo a budou-li odsouzeni, tak spíše z vnitřně společenského přesvědčení soudu, že se to nemá. Ze společenského hlediska mě však napadají pohledy až schizofrenní. Odsoudit rozkrádání majetku státu, zneužívání informací a cokoliv podobného je jistě potřebné pro budoucí generace. Ale nesoudíme náhodou bílé koně? Vždyť když vás média přesvědčují, že jste úžasný, charitativní, oholený, sexy boy a politici si vás předcházejí zleva doprava a z výnosů vaší práce se platí kdejaká taškařice od pastelkovného až po důchody, jste zločinec? Jste zločinec, když plníte společenskou funkci? Odpověď je jinde, než kam otázky míří. Odpověď je v tom, že zločiny a nemorálnosti umožňuje naše pojetí sociálního státu a neustálé přesvědčení veřejnosti i politiků, že stát a státní je nej. Státní vlastnictví a všeobjímající péče státu má jen jednu konstantu. Ze státního se nejlépe krade. A příležitost dělá zloděje. Jak jsou tyto pravdy staré? A proč nikoho nezajímají?

LN, 8.2.2012

Autor je advokát