Soudců netřeba, trestní řízení je zbytečný obřad, při němž lidé maří čas a stát přichází o peníze. U každého okresního soudu by stačil jeden žurnální soudce s písařkou, který by psal formální, neodůvodněné rozsudky. Odvolací řízení a mimořádné opravné prostředky by se mohly zrušit jako nadbytečné.

Všechnu práci totiž stihne policie pod laskavým dohledem nečinného státního zastupitelství, a s ní spřažení novináři. Stačí, když někdo označí domnělého pachatele: zmínění souputníci ho vyhledají, pro sebe ho odsoudí a potrestají zostuzením před veřejností. Soudci by stačilo nechat si od nich nadiktovat rozsudek.

To je ovšem značně přehnaný obraz stavu českého trestního řízení, ale sledování některých případů může takový dojem snadno vyvolat. K základním principům našeho práva patří presumpce neviny: jen soud rozhoduje o vině. Do jeho pravomocného rozhodnutí má být s každým nakládáno, jako by se ničeho nedopustil. Praxe dokazuje, že je na místě vynucování respektu k této zásadě, protože stále se vyskytují případy podezření, jež vedou k obvinění, k podání obžaloby a popřípadě i k odsouzení, ale nakonec po příslušném potrápení podezřelého a jeho blízkých skončí vyviněním.

Pokud vznikne podezření, že se občan dopustil trestného činu, podle §2 odst. 4 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení „věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách…“.

Odstavec 3 téhož ustanovení ukládá státním zástupcům, aby stíhali každý trestný čin, o němž se dovědí, a další odstavce stanoví pravidla účelného postupu policie a státního zastupitelství při objasňování podezření.

Přestože se Česká republika chlubí, že je právním státem, opakovaně jsme svědky hrubého porušování výše uvedených zásad. Často slyšíme stesky, že se nepodařilo přimět orgány činné v trestním řízení, aby se zabývaly oznámeným podezřením na spáchání trestného činu. Zvlášť smutné jsou případy jejich netečnosti, jež umožnily nerušené pokračování v nezákonném jednání až do jeho vyústění v tragedii, jak se to stalo např. u vraždy manželů Malhockých v Českých Budějovicích. Jindy se policie pustí do trestního řízení s vervou, sama pro sebe ocejchuje podezřelého nálepkou viníka a ve spolupráci s novináři usilovně vytváří veřejný obraz darebáka, o jehož odsouzení nelze mít od počátku pochybnosti. Okolnosti, které jednou rozhodnou o nehybnosti orgánů činných v trestním řízení, ale jindy je přimějí k přehnané horlivosti, jsou rozdílné, nicméně vždy souvisí se zanedbání ustanovení trestního řádu.

Klasickým příkladem obou protikladných poloh chování orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování podezření je čerstvá kauza lékaře Jaroslava Bartáka. Na první trestní oznámení o jeho nevhodném chování k asistentce policie nereagovala a tím mu umožnila, aby nerušeně pokračoval v jednání podle stejného vzorce. Když se pak do ochrany jeho další údajné oběti vložila „vyšší místa“ a zpráva pronikla do médií, a když se pak přihlásily další poškozené, začala policie počáteční zanedbání „dohánět“ nadměrnou horlivostí v součinnosti s novináři. Před veřejností se jí pochlubila zatčením podezřelého v přímém televizním přenosu a před očima jeho nic netušící rodiny přímo na letišti při návratu z dovolené. Navázala poskytováním průběžných informací novinářům o dalších osudech zadrženého a svých záměrech. To vše ještě před sdělením obvinění, tedy v situaci, kdy je do rozhodnutí o vině hodně daleko.

Ano, tentokrát se policie dala do rychlého pohybu, jak jí ukládá trestní řád, ale kde zůstala presumpce neviny a z ní odvozený požadavek na pokud možno šetrné zacházení s podezřelým ? A za co policie potrestala jeho rodinu, pro kterou bylo zatčení s nasazováním pout zcela jistě šokujícím zážitkem, který už z paměti jejích členů nikdy nic nesmaže? Přítomnost rodiny je zvlášť závažnou okolností, která činí postup policie trestuhodným.

Potřebnost zvoleného způsobu zadržení, provázeného veřejným zostuzením podezřelého a šokováním jeho rodiny, nelze odvodit z požadavku na rychlé a věcně správné objasnění věci. Někdo se prostě rozhodl, že to doktoru Bartákovi „pořádně zavaří“, a policie se bez ostychu k tomuto hanebnému účelu propůjčila. Získat k součinnosti televizi a novináře bylo jistě snadné, protože jejich sklon k hyenismu je značně zbytnělý.

Protože posláním policie není pořádání dehonestačních představení pro veřejnost, pražský policejní ředitel by měl žádat vysvětlení od velitele zásahu, ba možná by se měl sám zodpovídat policejnímu prezidentovi.

Tímto se Jaroslava Bartáka nezastávám. Je-li pravdivá jen část toho, co z vyprávění jeho asistentek proniklo na veřejnost, je jeho chování neomluvitelné a jistě za ně bude přísně potrestán. Ale lidí, jejichž vina se na začátku řízení zdála být nezpochybnitelná a nakonec byli obžaloby zproštěni, je také dost, a velká část trestních oznámení pro znásilnění je založena na smyšlenkách, takže opatrnosti nezbývá.

Zničit pověst a společenské postavení podezřelého a narušit jeho rodinné vztahy několikadenní mediální „masáží“ je velice snadné. Ale náprava v případě pozdějšího vyvinění je nesmírně obtížná, někdy nemožná.

Pokud bych se chtěl někoho zastat, pak jistě jeho rodiny, která sice s jeho výstřelky nemá nic společného, ale je vystavena zostuzení společně s ním.