23.9.2017 | Svátek má Berta


PRÁVO: Soud soudí soudce III.

3.7.2017

Příběh bývalého soudce Vlastimila Matuly pokračoval u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 29. června 2017 vyhlášením prvního prvostupňového rozsudku po zrušení dřívějších rozhodnutí Ústavním soudem.

Optimismus, s kterým opouštěli někteří účastníci jednání soudní síň po skončeném dokazování a závěrečných řečech dne 15. června 2017, se ukázal být předčasným : soudkyně Mária Petrovková pana obžalovaného odsoudila znova, byť s nižším trestem (z 18 měsíců s odkladem na 3 roky „slevila“ na 12 měsíců s odkladem na dva roky a státní zástupce se neodvolal). Naproti tomu se osvědčila zdrženlivost, s kterou ministr spravedlnosti čelil tlaku, aby vrátil Vlastimilu Matulovi talár a aby podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch spoluodsouzeného Vladimíra Chrásteckého.

Soudkyně Mária Petrovková přidala rozsudkem další důkaz platnosti názoru, že český Švejkoland je rájem justičních zázraků. Předvedla přímo eskamotérský kousek tím, že sice slovně uznala závaznost nálezu Ústavního soudu, ale ve skutečnosti jeho zásadní právní názor elegantně obešla: podle ní se doplněním dokazování podařilo prokázat, že se Ústavní soud mýlil, když jednání pana obžalovaného hodnotil jako jednání v nepřímém úmyslu a od toho pak odvodil další výhrady k rozhodnutím obecných soudů včetně Nejvyššího soudu ČR. Ve skutečnosti podle ní je naprosto jasné, že Vlastimil Matula jednal v přímém úmyslu pomoci odsouzeným Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi na svobodu a k následné beztrestnosti. Odtud byla cesta k vyvrácení stanoviska Ústavního soudu přímá a krátká.

Není mi ovšem jasné, z čeho paní soudkyně vyvodila, že pan obžalovaný jednal s přímým úmyslem. Žádný jednoznačný důkaz o jeho úmyslu pomoci odsouzeným z dokazování nevyplývá. V tom případě bylo na místě zkoumat jeho motiv k zločinnému jednání, ale po něm se nikdo nesháněl. Úmysl bez motivace je ale nesmysl (aspoň si to myslí Ústavní soud).

Paní soudkyně věnovala poměrně velkou pozornost zpochybnění odborné způsobilosti exministryně Daniely Kovářové rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona, protože prý pro to neměla dostatečnou zkušenost. Unikla jí skutečnost, že bývalí ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali daleko více stížností pro porušení zákona než jejich nástupci a k nevyhovění Nejvyšším soudem ČR stížnostem paní exministryně docházelo jen zcela výjimečně. Při znevažování Matulova rozhodnutí připravit příkaz k propuštění odsouzených z výkonu trestu zanedbala skutečnost, že Daniela Kovářová ve snaze předcházet škodám v osudu obžalovaných uplatňovala doktrínu, že má dojít k propuštění odsouzeného z výkonu trestu vždy, když je naděje, že případný úspěch stížnosti pro porušení zákona povede k zprošťujícímu rozsudku. Byla v tomto ohledu rekordmankou mezi ministry spravedlnosti, neboť z 13 rozhodnutí o přerušení výkonu trestu nebo odročení jeho nástupu na ni připadá 11 případů. Vlastimil Matula mohl tedy počítat s možností, že paní ministryně uplatní svou doktrínu také v tomto řízení.

Paní soudkyně bůhvíproč usoudila, že zkušený soudce Vlastimil Matula měl být vázán právním názorem bezvýznamné řadové referentky Ilony Jakubkové, která se věcí zabývala před ním a navrhla zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Vlastimil Matula stál na nejnižší příčce hierarchického žebříčku ministerstva a ze zadání úkolu celkem logicky usoudil, že jeho nadřízený se neztotožnil s názorem referentky a po něm tedy žádá, aby věc posoudil jinak. Jiné vysvětlení, proč mu Vladimír Chrástecký předložil ke zpracování inkriminované podněty ke stížnosti pro porušení zákona, by nedávalo smysl. Stanovisko Ilony Jakubkové nezavazovalo ani Vlastimila Matulu, ani jeho nadřízeného, právo vrchního ředitele sekce odmítnout její řešení bylo nezpochybnitelné. Panu obžalovanému nepříslušelo, aby zkoumal důvody zadání pracovního úkolu: směl pouze vzít úkol na vědomí a snažit se odvést co nejlepší práci. Ani zjištění, že věcí se před ním zabývala Ilona Jakubková, ho neopravňovalo ke kladení zbytečných otázek. Daleko více znepokojující je skutečnost, že bezprostřední nadřízený Vlastimila Matuly, vedoucí oddělení Jiří Balzer, sice s podáním stížnosti a zejména s propuštěním odsouzených nesouhlasil, ale místo varování ministryně v referátníku potvrdil souhlas a dokonce osobně zařídil propuštění vězňů. Přesto nebyl trestně stíhán, ač bez jeho pokleslého chování by se odsouzení na svobodu nedostali.

Soudkyně také odmítla tézi obhajoby, že nařízením veřejného zasedání dal Nejvyšší soud ČR Matulovu dílu při nejmenším punc slušné kvality. Namítala, že soudní řízení je v zásadě veřejné, takže uvedený názor nemá opodstatnění. Praxe ale je – nebo aspoň tehdy byla – taková, že Nejvyšší soud ČR většinu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona učinil v neveřejném zasedání. Nařízení veřejného zasedání se vždy hodnotilo jako záblesk naděje na úspěch stížnosti. Je škoda, že obhajoba si nevyžádala výslech předsedy příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR jako svědka.

Za nepatřičnou považuji poznámku paní soudkyně, že Vlastmil Matula se měl zamyslet, zda by nebylo na místě navrhnout uvalení vazby na odsouzené v případě, že by Nejvyšší soud ČR zrušil jejich rozsudky: to je ale výlučná starost soudu.

Celá záležitost je varováním pro úředníky ministerstva: jistota, že jako servis pro ministra nemohou být nepříjemně postiženi za chybu v práci, je od tohoto případu iluzorní.

Nemohu si odpustit poznámku, že tento proces se nemusel konat, kdyby politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil nepocítil touhu „vytáhnout“ se na úkor své předchůdkyně, s kterou se profesní zkušeností nemůže měřit. Daniela Kovářová podala během svého působení ve funkci velký počet stížností pro porušení zákona, jež byly většinou úspěšné. Několik málo z nich Nejvyšší soud ČR nestihl projednat před vypršením jejího mandátu. Slušný člověk na místě jejího nástupce by je nechal doběhnout s vědomím, že paní ministryně je podala v rámci svých oprávnění a odpovědnosti. Kromě drzosti jej nic neopravňovalo, aby bez znalosti trestních spisů napravoval její rozhodnutí. Mimo to jej nic kromě drzosti neopravňovalo, aby stažením stížnosti, ke které již bylo nařízeno veřejné jednání, projevil nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR. Ostatně díky jeho zásahu pátrání po odsouzených mohlo být zahájeno později, než by k němu došlo, kdyby Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona projednal a zamítl ji. Odsouzení by se i bez Pospíšilova zásahu nakonec stejně vrátili do vězení, pokud by ovšem v navazujícím řízení nebyla prokázána jejich nevina.

Capo di tutti capi z „kauzy Čunek“ ve skutečnosti nikomu a ničemu neprospěl, jen pod vlivem „práskačů“ z ministerstva zásahem do rozhodovací činnosti soudu napáchal velké škody.

Hodnocení odůvodnění rozsudku bez znalosti písemného vyhotovení má jen prozatímní povahu. Podstatné ale je, že prvostupňový rozsudek bez potvrzení odvolacím soudem má pouze cenu ušpiněného papíru. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak si odvolací soud poradí s úskokem soudkyně Márie Petrovkové při „zneškodnění“ rozhodnutí Ústavního soudu.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.