Hlavní líčení v trestním řízení připomíná tak trochu divadelní představení. Před veřejností se hraje drama, v němž se zrcadlí skutečné události a lidské osudy. Jejich dramatičnost někdy přesahuje vše, co si dokáží vymyslet autoři detektivek a hororů. Nehraje se o život, ale často o mnoho let za mřížemi. Herci své role nepředstírají, ale prožívají. A i když se snaží předstírat, co není, ne vždy dokáží zastřít svou přirozenost.

Toto divadlo má své ustálené typy postav podobně jako středověká commedia dell arte: není zde Harlekýn a Kolombína, ale vždy Soudce, po jehož stranách někdy bdí, jindy chvílemi podřimují Přísedící, pak Žalobce, Obhájce a Obžalovaný. Kompars nahrazuje pestrá přehlídka svědků.

Povahy rolí jsou rovněž v zásadě ustálené, nicméně jejich nositelé jim dodávají svým projevem neopakovatelný svéráz. Díky tomu některé okamžiky děje utkvívají v paměti a při zpětném ohlédnutí se okamžitě vybaví, jiné se časem ztrácejí v mlze. I když je trestní řízení záležitost spíše pochmurná, v průběhu řízení přesto někdy zazvoní smích.

Divadlo-soud s Martinem Bartákem a Michalem Smržem probíhá převážně v poklidném ovzduší nevzrušivé konverzační hry. Kromě toho, že jeden z obžalovaných je bývalý ministr vlády ČR a druhý významný lobbista a obchodník se zbraněmi, ozvláštňuje je složení souboru svědků. Mezi nimi jsou osobnosti, které většina z nás zná jen z televizní obrazovky, pokud vůbec. S odstupem času paměť uchová z jejich vystoupení jen příznačné střípky, zatímco to ostatní vyprchá jako přechodná vidina.

Tak z dějství, které se odehrálo ve dnech 31. března až 3. dubna, asi v paměti diváků zůstane zachováno chlapácké vystoupení expremiéra Mirka Topolánka, a to díky přirozenosti, s jakou zaperlil vyslovením jadrného "vypískatelného" slova.

Nezapomenutelnou miniaturu ve stylu "komický starý" odehrál žalobce Dušan Táborský, když se v soudní síni ozvalo zvonění mobilního telefonu. Napřáhl ruku a s rozhořčeným výrazem komunistického prokurátora označujícího viníka za sluhu imperialistů a válečných štváčů ukázal prstem na Johna Boka, sedícího na protější straně síně. S rozcuchanými bílými vlasy a rukou vyčuhující z širokého rukávu tmavého taláru připomínal v tu chvíli chmurnou postavu Temného pána Mordoru z Pána prstenů. Ale telefon neumlkl, zvonil dál, a to z tašky na zemi po žalobcově pravici. Zahanbeně jej vypnul. Vzápětí se zvonění ozvalo znova, tentokrát z tašky po jeho levici. I jinak neměnně zdrženlivý předseda senátu zakroutil hlavou a zasmál se.

Nejzajímavější postavou, vystupující v tomto dějství, byl ovšem novinář Janek Kroupa, který se předvedl jako ztělesnění novinářského Zla. Je zřejmé, že bez jeho čmuchání by se tento proces nekonal. Pánové William Cabaniss a Ronald Adams, kteří porušili přísný americký zákon neoznámením žádosti o úplatek (pokud skutečně zazněla) v USA hned po činu, až pod vlivem rozmluvy s ním dospěli k názoru, že by přece jen po třech letech měli historku o údajném vymáhání úplatku Martinem Bartákem svěřit české policii, které prý dosud nedůvěřovali. Aby si to náhodou nerozmysleli, Janek Kroupa sám podal trestní oznámení. Na Američany zřejmě silně zapůsobil tím, že jim předvedl, že má k disposici přepisy odposlechů získaných vojenskou zpravodajskou službou (na otázku předsedy senátu po zdroji odposlechů se odvolal na právo novináře zakrýt zdroj). S přepisy odposlechů se ostatně oháněl, i když jednal s Petrem Ptáčkem, šéfem firmy Praga Hostivař a.s., kterému tvrdil, že má důkazy o korupčním jednání vedení Tatry a.s. při získávání armádní zakázky.

Jinak Janek Kroupa popsal metody, jimiž obecně pracovala skupina "investigativních" novinářů MF Dnes: nic podlého jim nebylo cizí. Samozřejmostí bylo pořizování videozáznamů skrytou kamerou bez vědomí nahrávaných. Do důvěry manažerů rakouské firmy Steyr se Kroupa pokusil vetřít jako představitel fiktivní firmy pod cizím jménem a s falešnou legendou jako obchodník s pohledávkami nabízející provizi.

V této souvislosti padla otázka, zda se Janek Kroupa omluvil Věře Jourové, která se kvůli jeho špinavým praktikám dostala do vazby. Odpověděl, že s ní nevedl žádný spor, nikdy s ní nemluvil a to, co o ní odvysílal, stále považuje za pravdivé. K omluvě tedy nebyl důvod.

Vedlejším produktem jeho výpovědi bylo upozornění na dvě temná místa v celé kauze. Jedním je dnes již zapomenutý příběh Pavla Stoška, bývalého důstojníka původně působícího na ministerstvu obrany, jenž přivedl společnost Tatra a.s. k zakázce na dodávku vozidel pro českou armádu bez výběrového řízení. Získal za to mimořádně vysokou provizi ve výši téměř 30 milionů Kč, která podle dobových pověstí měla zčásti posloužit jako zdroj úplatků. Policie ale zneužití peněz neprokázala.Pouze zjistila, že Pavel Stošek příjem řádně zdanil.

Závažnější je Kroupovo bezostyšné doznání, že pracoval s přepisy tajných odposlechů pořízených vojenskou zpravodajskou službou. Zcela nepochybně je řeč o trestné činnosti: přepisy odposlechů se mu neměly nikdy dostat do rukou, a když už je měl, neměl informace takto nabyté dále šířit. Nevyprávěl to zde poprvé. Je proto velmi podivné, že v této věci nebylo dosud zahájeno trestní řízení. Chci doufat, že exprokurátor Dušan Táborský dostál zákonné povinnosti státního zástupce stíhat každou trestnou činnost, o které se doví, a v tichosti přijal opatření k vyšetření tohoto úniku utajovaných informací a způsobu, jímž s nimi Janek Kroupa nakládal.

Pro poměry v novinářské obci je příznačné, že zmínky o Kroupově vystoupení ve zpravodajství z procesu jsou velmi skoupé. Vrána vráně oči nevyklove.

Soud-divadlo bude pokračovat dalším dějstvím ve dnech 12.-15. května 2014. Z významných svědků má vystoupit exministryně Vlasta Parkanová. Není vyloučeno vyvrcholení dramatu vynesením rozsudku.