Opravdu požívají drobní investoři v Česku nadměrné ochrany?

Čím to je, že tolik narůstají sankce uvalované regulátorem na obchodníky s cennými papíry a investiční zprostředkovatele a přibývají i právní spory, jež s nimi vedou klienti. Je to emancipace klientů, horší chování poskytovatelů investičních služeb, vyšší bdělost regulátora, nebo aktivita justice? Nebo je to krize, která způsobila investorům těžké ztráty, a ti hledají vinu u těch, kteří jim investice doporučili a cenné papíry nakoupili?

Anebo je to snad rostoucí tlak na klienta ze strany zprostředkovatelů, kterých je nějakých deset tisíc fyzických osob? Jak jejich rady a doporučení monitorovat, když ani obchodníci s cennými papíry nemají přehled o tom, jaké metody a argumenty jimi najatí zprostředkovatelé používají?

Číst rozsudek soudu, který v Česku poprvé a precedenčně odsoudil právnickou osobu investičního zprostředkovatele za nedodržování odborné péče k náhradě škody, není nejzábavnější způsob trávení volného času. Nicméně průlomové ono rozhodnutí skutečně je: nezkušenému a ani základním odborným pojmům nerozumějícímu člověku bude propříště potenciálně velmi drahé doporučovat jako zajímavou investici spekulativní cenný papír, který dozajista příští měsíc zhodnotí o deset až patnáct procent, jak se píše v rozsudku. Stejně tak už centrální banka jako regulátor velice mastně pokutuje "churning", tedy vysokou frekvenci obchodů s cennými papíry v portfoliu klienta, jejichž jediným cílem je zájem obchodníka vydělat na poplatcích za obchody.

Samozřejmě že všechny neetické praktiky, které jsou známy ze zahraničí, se uplatňují i u nás. Churningem počínaje přes přesvědčování klienta k rychlému nákupu z důvodu blížící se výplaty dividend, matení o struktuře poplatků a doporučování investic, jež vůbec neodpovídají pro? lu klienta a jeho apetitu na riziko. Způsobů, jak obalamutit laika, kterého přitom láká vidina "snadného a rychlého zisku", je nespočet.

V českém prostředí, kde na kapitálový trh ještě pořád vrhají dlouhý stín excesy z poloviny 90. let, je přísný metr zcela namístě.

Jedna z věcí, které právě nevyvolávají důvěru v trh, je třeba skutečnost, že přes zákonnou povinnost vést a archivovat "záznamy komunikace munikace se zákazníkem týkající se poskytnuté investiční služby nejméně 5 let od kon­ ce kalendářního roku, ve kterém byla služba poskytnuta", jsou tyto záznamy až příliš často neúplné, pokud vůbec existují. Neumožňují tak zpětně zrekonstruovat, zda byl obchod realizován s odbornou péčí a klient byl řádně poučen. Tohle těžko můžete interpretovat jen jako lajdáctví. Jde nejspíš o záměrné chování, které má oslabit pozici drobného investora v případě právních sporů a domáhání se náhrady škody.

Všechno by pochopitelně změnilo otočení důkazního břemene ze zákazníka na obchodníka či zprostředkovatele, pak by nepořádek v archivu komunikace s klientem vyšel velmi draho. Reverzní důkazní břemeno, doporučované jako prostředek umravnění hráčů jedním z nejrespektovanějších odborníků na právo kapitálového trhu v Česku Janem Dědičem, je ovšem něco, co obchodníkům není vůbec po chuti. Společným jmenovatelem jejich výhrad je obava, že spolu s přitvrzením dohledu ze strany České národní banky a s množícími se soudními spory o náhradu škody by uplatnění reverzního důkazního břemene u prokazování odborné péče spustilo lavinu žalob, které by začali ve velkém vyhrávat klienti.

Nejde jen o reputační kapitál, který je v sázce. Jde i o samotný kapitál – kumulovaný dopad sankcí od regulátora v řádu milionů a prohraných soudních pří s vysokou náhradou škody by mohl obchodníky s cennými papíry a finanční zprostředkovatele, kteří už tak neprožívají zrovna nejšťastnější období, dohnat do insolvence.

Samostatnou kapitolou je chování fyzických osob, ať již zaměstnanců inkorporovaných finančních zprostředkovatelů, nebo smluvně zavázaných agentů. Nároky na ně kladené ze zákona nejsou nijak vysoké: musejí být středoškoláky a absolvovat odborný kurz. V případě, že jejich zaměstnavatel či smluvní partner nemá pořádně nastavený monitoring investičních doporučení ve vazbě na pro? l klienta, je zaděláno na problémy.

Rozsudek soudu jednoznačně přiřkl odpovědnost za škodu firmě. Bylo načase. Že bychom to s ochranou drobných investorů mohli v Česku přehnat? Jak se to u nás říká: nač stahovat kalhoty, když k brodu je opravdu ještě dost daleko.

Týdeník EURO 46/2012, 12.11.2012