Potrestat? Nikoliv, pochválit!

Před několika dny jsem si přečetl článek na iDnes, kde se pan redaktor rozhořčoval nad jedním z posledních skandálů v armádě. V zásadě šlo o to, že pracovníci Správy vojenského bytového fondu (SVBF) a úředníci Ministerstva obrany vypisovali řízení tak, že se k zakázkám dostávala firma jednoho z úředníků. Ba co více, soutěžily a vyhrávaly firmy, které nikdy nic nestavěly a zřejmě nevlastnily ani kancelář, natož kolečko a míchačku.

Ačkoliv mám obecně ke zprávám z oblasti veřejných zakázek zveřejňovaným v našich médiích nedůvěru, v daném případě, i kdyby na tom snad bylo jen 20% pravdy, nelze aktivity těchto úředníků označit jako chvályhodné. Laik by si dokonce po přečtení článku mohl pomyslet něco o darebácích, které je potřeba co nejpřísněji potrestat. Jenže pokud si článek přečte odborník, resp. někdo, kdo se v dané oblasti pohybuje, pak může snadno dojít k závěru, že ti pánové pravděpodobně jen ke svému cíli využili dnešní všeobecné šílenství, které se vznosně nazývá „boj proti diskriminaci“. A možná ho ani nevyužili a jsou jen typickým produktem...

Přijde vám to přitažené za vlasy? Tak já vám prozradím několik příkladů z praxe tzv. boje proti diskriminaci. Možná se vám pak celý skandál bude jevit v trochu jiném světle a možná někdo konečně pochopí, že by možná bylo vhodnější řešit spíše příčinu a nikoliv pouhý následek. To, že těmto úředníkům procházelo jejich (běžným rozumem nepochopitelné) jednání, má totiž mnohem hlubší kořeny.

Případ první – Jedna nejmenovaná fakultní nemocnice se rozhodla vypsat zadávací řízení na správu svého tepelného hospodářství. V zadávacích podmínkách přitom uplatnila dvě na první pohled nevinné podmínky. Úspěšný uchazeč musí mít alespoň jedno servisní vozidlo a taky provozovnu, kde je uložena alespoň základní zásoba servisního materiálu (podotýkám, že zadavatel ani nestanovil, jak daleko by provozovna měla být). Paradoxně by v daném případě byl spíše asi problém nalézt gramotného dodavatele, který by si na zakázku troufl, a žádné servisní vozidlo ani provozovnu nevlastnil.

A co se nestalo. Jeden z neúspěšných uchazečů si stěžoval na své vyloučení. Stížnost se dokonce netýkala ani onoho servisního vozidla nebo provozovny (sám jich měl určitě několik). ÚOHS řízení přezkoumal a udělil zadavateli pokutu, protože vyhodnotil, že požadovat po dodavatelích provozovnu a servisní vozidlo je diskriminační požadavek. Dokonce uvedl, že úspěšný dodavatel si přece vozidlo a provozovnu může zajistit až po vítězství v soutěži (jen mě u toho nějak napadlo, že do doby, než si to zajistí, tak zřejmě bude roury a kotle vozit na místo plnění tramvají).

Případ druhý – rozkladové řízení u ÚOHS. Řešili jsme u ÚOHS spor ohledně přiměřenosti požadovaných zkušeností dodavatele. ÚOHS nám vyčítal, že zkušenosti s danou (poměrně specifickou) službou, která je předmětem veřejné zakázky, má jen málo firem. V rozkladovém řízení pak ÚOHS vyslovil památnou myšlenku, že pokud je málo firem, které s daným plněním zkušenost mají, pak musí dát zadavatel šanci i těm, které zkušenosti nemají (aby přece byla soutěž). Prostě chceme soutěž, nebudeme diskriminovat, a to i za cenu toho, že to třeba vítěz vůbec nebude umět udělat.

Případ třetí – hluboká myšlenka úředníka Státního fondu pro životní prostředí. Byť se zabývám veřejnými zakázkami, mé vzdělání není právní, ale ekonomické. A zřejmě jsem tímto směrem trochu postižen, protože ve většině zadávacích řízení se neopomenu věnovat otázce minimálního finančního zdraví dodavatelů. Většinou používáme soustavy poměrových ukazatelů. V jednom zadávacím řízení takovou soustavu poměrových ukazatelů napadl nejmenovaný úředník SFŽP (jednalo se o veřejnou zakázku s dotací EU).

Jeho názor však byl mimořádně objevný. Konstatoval, že zkoumání minimální rentability a zadluženosti je ještě v pořádku. Ale tu likviditu už prý zkoumat nemáme, protože prý diskriminujeme uchazeče, kteří mají špatnou hodnotu likvidity. Jinými slovy bráníme účasti těm firmám, které na tom hospodářsky nejsou moc dobře. No tomu tedy opravdu říkáme krystalický příklad zlovolné diskriminace. Jen mi nějak stále nedochází, proč sledování rentability a zadluženosti firmy diskriminací není a likvidita již diskriminací je. Třeba to bude podobně jako v jiném případě, kdy mi úředník SFŽP napadl výši obratu s tím, že on zná velmi kvalitní firmu, která by tento obrat nesplnila, a tudíž bychom ji disriminovali.

Takže si to shrňme. K tomu, aby v zadávacích řízeních nevyhrávaly firmy, které nemají kancelář, hospodářskou minulost, zkušenosti, lidi či stroje slouží tzv. kvalifikační předpoklady. Jenže ať již to je ÚOHS nebo poskytovatelé dotací (např. SFŽP), všichni neustále tlačí zadavatele k tomu, že nejlepší kvalifikací je žádná kvalifikace anebo alespoň taková, která dohromady nikoho neurazí. Proč si přece dělat potíže, že ano?! Možná se to bude zdát divné, ale ačkoliv sám ÚOHS už mnohokrát označil kvalifikační předpoklady v tom kterém řízení za nepřiměřené, tak ani jednou neoznačil kvalifikaci v nějakém případě za nedostatečnou.

Osobně mi to přijde jako alibismus v nekrystaličtější podobě. Prostě neuplatňujte žádné sporné podmínky, které by mohly někoho naštvat, a hodnoťte nejlépe jen podle ceny. To má veřejnost ráda a za ta čísla se vždycky můžeme bezpečně schovat. A tak vyhrávají firmy s nabídkami nekvalitního plnění, bez zkušeností, bez odborného personálu, technického zázemí, kterým nakonec nezbude nic jiného, než zakázku přeprodat někomu, kdo to vůbec bude schopen nějak udělat. Ale všichni jsou spokojeni a hlavně se přece NEDISKRIMINUJE!

Takže suma sumárum. Spíše než zmiňované hochy ze SVBF honit po soudech, měl by jim být dán metál a pochvala před nastoupenou jednotkou. Protože oni přece praporem boje proti diskriminaci mávali v první linii a v zásadě jen k dokonalosti dotáhli to, k čemu nás autority z oblasti veřejných zakázek již několik let úporně tlačí.