Jiří Pospíšil sní o tom, že se do dějin moderní české legislativy zapíše jako první polistopadový ministr spravedlnosti, kterému se po neúspěších jeho předchůdců konečně podařilo „protlačit“ parlamentem nové základní kodexy, jež nahradí staré, četnými novelizacemi všelijak poflikované komunistické zákony. Má na dosah první krok ke splnění snu: Poslanecká sněmovna schválila vládní návrh nového trestního zákona. Pan ministr by si splnění snu zasloužil, protože se osvědčil jako taktik lépe než jeho předchůdce: proti předloze z r. 2006 se předkladatelé té současné vyhnuli problémům, které působily potíže při jejím projednání. Mimo to se Jiří Pospíšil patrně víc věnoval vyjednávání s poslanci napříč politickým spektrem. Novela je sice v detailech malinko méně „progresivní“ než ta předešlá, koncepčně ovšem v podstatě shodná a pro většinu poslanců je přijatelnější.

Ministrovo snění ale záhy narušilo nepříjemné překvapení. Aby se předešlo sporům, v návrhu zůstala záměrně zachovaná věková hranice trestní odpovědnosti a beztrestnosti sexu na dosavadní úrovni 15 let. Na návrh poslance Radima Chytky ji ale poslanci nečekaně snížili na 14 let. Ministr nic nenamítal, vyjádřil se, že „s tím nemá problém“, jen se sám zdržel hlasování. Vzápětí ale začaly na Senát pršet výzvy, aby zákon vrátil sněmovně k novému projednání, a to hlavně právě kvůli této změně. To Jiřímu Pospíšilovi vadí, i když jde o návrat k jeho původnímu návrhu, protože má obavy, že při novém projednávání ve sněmovně by se mohla vytratit dřívější shoda a zákon by opět neprošel. Dal proto najevo, že si vrácení Senátem nepřeje, ale místo toho se zavazuje, že hned počátkem roku pošle do Sněmovny návrh novely, která by vyhověla námitkám.

Připomínky k zákonu ukazují, že pohled legislativců na problematiku trestního práva se může lišit od jejího vnímání odborníky z jiných profesí, obhájci a laickou veřejností, tedy těmi, kdo se zpravidla proti své vůli stávají „konzumenty“ nebo aspoň angažovanými svědky výkonu trestního práva. V případě věkové hranice trestní odpovědnosti a beztrestnosti sexu je fronta odpůrců zákona zvláště silná a její názory by měly být brány v úvahu s plnou odpovědností. Nevadí zřejmě tolik snížení hranice trestní odpovědnosti, kterou právníci vidí jako primární ukazatel, ale uvolnění cesty k beztrestnému sexu s čtrnáctiletými. Nejde jen o obavy z rozšíření prostoru pro pedofily, ale i o společenský zájem na předcházení důsledků předčasného zahájení sexuálního života dětí.

Chápu, že pan ministr s tím ve svém věku „nemá problém“, na druhé straně s tím musí „mít problém“ každý, kdo viděl zblízka ničivé důsledky otěhotnění čtrnáctileté dívky nejen pro ni samu, ale i pro její rodinu. Zastrašování neodpovědných partnerů tak mladých matek hrozbou přísného trestu je snad to nejmenší, co pro omezení výskytu takových tragedií může společnost v oblasti trestního práva udělat. Za méně důvodné považuji námitky proti snížení hranice trestní odpovědnosti. Asi by přinutilo asociální rodiny omezit používání čtrnáctiletých k obstarávání živobytí krádežemi a je možné, že by je jako „pracovní sílu“ nedokázaly plně nahradit mladšími ročníky. Výskyt dětské kriminality v ulicích by se tak snížil. Naproti tomu se předkladatelé návrhu zřejmě příliš nezamýšleli nad tím, jak prospěje společnosti umísťování čtrnáctiletých dětí do „výchovného“ prostředí věznic pro mládež. Problém jejich kriminality, vyhozený dveřmi, by se nám mohl vrátit oknem v podobě jejich „vyšší kvalifikace“ pro trestnou činnost po návratu na svobodu, kterou by mnozí ve vězení nabyli učením od starších spoluvězňů.

Celá debata kolem obou věkových hranic ale upozorňuje na podceňovaný problém trestní odpovědnosti rodičů za delikventní chování jejich dětí. Než zavírat např. čtrnáctileté kapsáře, bylo by rozumnější stíhat ty, kdo je na ulici poslali a vykořisťují jejich „práci“. Podobné to je s kriminalizací sexu s mladistvými. Široká veřejnost se při procesu s „katarským princem“ pod vlivem médií rozhořčovala kvůli „zneužívání českých dívek“, ale obhajoba marně vyzývala žalobce, aby ex officio podal trestní oznámení na rodiče, kteří své dcery nechali zpustnout a případně přijímali jimi vydělané peníze. Stejně tak nebývají stíháni rodiče přistižených mladistvých zlodějíčků. Nový zákon považuje za trestné umožňování trestné činnosti dětí, které příznačně trestá stejnou trestní sazbou jako týrání zvířat(!). Zanedbává ale kvalitativní rozdíl mezi pasivním umožňováním trestné činnosti a aktivním používáním dítěte jako nástroje trestné činnosti.

Proti novele z r. 2006 je přijatý zákon nevlídnější k obětem čelícím násilnému útoku. Nutnou obranu definuje téměř shodně jako současný komunistický zákon. Oběti, které by se postavily násilí na odpor, vystavuje nebezpečí, že se dostanou do vězení, pokud při obraně ublíží útočníkovi. Předloha z r. 2006 připouštěla, aby se při posuzování jejich jednání přihlíželo k strachu a rozrušení. Modelovým příkladem potřebnosti takového vymezení pojmu nutné obrany jsou např. případy obrany žen proti násilí, ať již jde o pokusy o znásilnění nebo domácí týrání. Obvykle je pro ně příznačná důkazní nouze, protože při konfliktu nejsou svědci a velmi záleží na tom, komu a čemu soud „uvěří“.

Rozsudky nad ženami, jež útočníkovi způsobily zranění nebo jej dokonce připravily o život, za velmi podobných situací kolísají od zproštění obvinění až po mnohaleté odnětí svobody, známe případ takového vývoje trestu v rámci jediného řízení při nezměněné důkazní situaci. Má-li souzená žena smůlu, dostane se do rukou soudci, který jí bude zazlívat, že si v okamžiku napadení neuvařila kávu, nesedla si pohodlně do křesla, nehodila nohu přes nohu, nezapálila cigaretu a nepřemýšlela půl hodiny, jak se k napadení postavit. Pak ji klidně pošle na 10 let do vězení, aniž by vzal v úvahu, že ve chvíli útoku byla vyděšená a na volbu prostředků obrany měla několik vteřin. Riziko z napadení by měl v každém případě nést útočník a milosrdenství vůči němu by mělo být vzácnou výjimkou, přicházející v úvahu jen v průkazných případech promyšleného nepřiměřeného způsobu obrany.

Připomínek k detailům nové právní úpravy je jistě více, to však není podstatné. Důležitá je otázka, zda je na místě spokojit se s dosažením základního cíle, jímž je nahrazení různě zaplátovaného zákona z r. 1961 novým, a riskovat, že připomínky k němu se nepodaří vypořádat uspíšenou novelizací a předpis pak bude v současné podobě ovlivňovat životy lidí řadu let. Prosazení nového zákona je skutečně velkým úspěchem, starý zákon měl být nahrazen již dávno. Potud by bylo škoda, kdyby se rekodifikace trestního zákona znova oddálila kvůli neschopnosti parlamentu a vlády dohodnout se na několika sporných detailech.

Na druhé straně několik měsíců dalších jednání by nemělo být přehnanou cenou za dosažení takové podoby zákona, v které by nevyžadoval po řadu let novelizaci. Přístup ministra Pospíšila odpovídá dosavadní praxi tolerance k nedostatku precisnosti při tvorbě nových předpisů, jejímž následkem je uvádění do života zákonů, o nichž se v okamžiku vyhlášení již ví, že jsou v současné podobě použitelné jen přechodně.

O panu ministrovi se říká, že zaplavuje svět novelizacemi ve větším rozsahu než jeho předchůdci. Nevím, zda to je pravda, nicméně je zjevné, že si záměrně pěstuje legislativní píli jako významnou součást svého mediálního obrazu mladého, snaživého, nadějného politika. Také je pravda, že i soudci, státní zástupci a advokáti si stěžují na zhoršující se přehlednost našeho právního systému právě kvůli ustavičným novelizacím a v trestním právu i kvůli zavádění stále dalších, úzce definovaných trestných činů. Velká část trestních zákonů „starých“ zemí EU má více než stoletou historii a četnost jejich novelizací je překvapivě nízká. Na pozadí této skutečnosti mi jako laikovi připadá až svatokrádežné přistupovat k předpisu, který bude určitě platit celá desetiletí, hned s tím, že jej znovelizujeme dříve, než nabude účinnost.

Chápu Jiřího Pospíšila, že nechce přenechat úspěch příští vládě, nicméně si myslím, že zde nejde o osobní prestiž ministra, ale o kvalitu a stabilitu právního řádu, a v nejhorším se starým zákonem lze žít ještě i několik let. Proto se přimlouvám, aby se před rozhodnutím, jak dále naložit se zákonem, otevřela na půdě Senátu široká diskuse i za účasti mimoparlamentních předkladatelů připomínek a teprve po ní se věc uzavřela tak, aby zákon vydržel aspoň několik let bez změn. Vhledem k velké odlišnosti jeho koncepce od starého zákona budou mít uživatelé dost práce naučit se jej používat a není vhodné jim to od samého začátku ztěžovat novelizacemi.

Věřím, že společná vůle vládní koalice i opozice konečně nahradit trestní zákon z r. 1961 moderním evropským předpisem nevyprchá ani v případě vrácení zákona poslancům, takže sen ministra Pospíšila se nakonec naplní.

Nenaplněny ale zůstanou sny všech obětí justičních přehmatů, pokud se domnívají, že od platnosti nového zákona začne justice automaticky vynášet pouze spravedlivé rozsudky nad obžalovanými a žádný viník neunikne spravedlivému trestu. Představa, že starý zákon je zcela nepoužitelný a jeho používání je příčinou selhávání justice, je mylná. Modernizace právních předpisů je pouze jedno zastavení na křížové cestě ke zkvalitnění justice. Nezmění-li se vymezení odpovědnosti státních zástupců a soudců za kvalitu jejich rozhodnutí, nedojde-li k strukturálním, procesním a personálním změnám v celém odvětví spravedlnosti, nový zákon bude sloužit stejně špatně jako ten starý.