Nový zákon o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost se blíží (1. 12.), má „zatočit“ s lichvou. Nezatočí. Bohužel. Tento úkol čeká až na příští politickou garnituru.

Lichva je poskytování půjček za podmínek, které se dramaticky odlišují od obvyklé praxe, zvláště za vysoký úrok, dále s neúměrnými smluvními pokutami při problémech dlužníka, bez možnosti soudní ochrany. Častým průvodním znakem lichvy je fakt, že věřitel nijak nebo pouze symbolicky posuzuje schopnost dlužníka splatit půjčenou sumu.

S lichvou měly a mají značné problémy všechny společnosti od úsvitu lidské civilizace. Očekávat rozuzlení od jednoho zákona je tedy naivní. Navíc když samotný zákon má pár otazníků.

Lichvu nelze v principu zakázat. Tedy přesněji zakázat ji samozřejmě lze (v principu je trestným činem), ale... Asi tak jako nemá smysl přijímat zákon na zákaz příliš silného deště nebo zákon zakazující hazard, alkohol, kouření... Tak jako si déšť prosadí svou, tak lidská povaha nutně živí lichvu i gamblerství. Na většinu drog je v naší společnosti uvalena prohibice, jejich výroba a prodej jsou trestné, v podstatě i držení je trestné. A funguje to? Nikoliv. Jen se živí obrovská kriminální činnost a nezdaněná ekonomika.

Tedy lichvu nelze „zakázat“ ve smyslu vymýtit. Co ale lze udělat, to je přiměřená (tvrdá) regulace bránící excesivnímu jednání. Tu měl přinést právě zákon o spotřebitelském úvěru. Nepřinese, nebo spíše ji nepřinese dostatečně důsledně.

Podle nového předpisu musí mít všichni poskytovatelé úvěrů licenci a podléhají kontrole České národní banky. To je v principu v pořádku a správně. V podstatě se tak dostávají do regulatorního rámce všichni, kdo toto podnikání (půjčování peněz, což není nutně lichva - samozřejmě) chtějí provozovat „ve velkém“ a přitom nejde o banky. Tedy ti, kdo chtějí mít reklamu, obsluhovat nové klienty, získávat větší prostor na trhu. Nikdy ale pod regulaci nedostaneme konkrétní jednotlivce (skutečné) lichváře, kteří svůj kšeft rozvíjejí ve svém okolí, ve své čtvrti. Tedy takovou lichvu, která se neopírá o smlouvy a klasické právo, ale která zavádí právo svoje vlastní. V tomto směru přináší zákon jednu výhodu – postupuje dále v kriminalizaci takového „podnikání“ bez ohlášení či povolení. Což alespoň na první pohled dobré. Ve skutečnosti to má také řadu problémů.

Zákon omezí penále vůči dlužníkovi na maximálně 200 tisíc korun. Obvyklé ale budou spíše podstatně nižší sumy úměrné výši úvěru. To je podstatný krok, neboť automatická nulitnost větších sankcí znamená, že pro věřitele bude daleko složitější „násobení“ úvěru. Do současnosti platilo, že bylo snadné „udělat“ (při šikovně napsané smlouvě a třebas dočasné dlužníkově neschopnosti splácet) z deseti tisíc téměř obratem ruky dluh sto tisíc či daleko více. Nyní to bude obtížnější a dlužník bude mít významnou možnost ubránit se skutečným lichvářským praktikám, které se dosud mnohdy snadno maskovaly jako legální podnikání.

Končí totiž také rozhodčí doložky. Tedy stav, kdy se dlužník nemohl kvůli smluvním podmínkám dožadovat soudního rozhodnutí ve své věci. V podstatě se říká, že jakákoliv úvěrová smlouva je soudně přezkoumatelná. Což je velmi dobré (i když lituji české soudy).

Co tedy zákonu chybí? Maximální úroková sazba. Zákonodárcům se nechtělo do této regulace, což je vcelku pochopitelné. Bylo by to silné „nabourání“ smluvní svobody. Na straně druhé je celý tento zákon o smluvní svobodě, lépe řečeno o jejím fatálním omezení. Neboť co vlastně zákon o spotřebitelském úvěru říká? Nic menšího než to, že část populace je schopná (intelektuálně a znalostně) ze své svobodné vůle podepsat vlastní finanční zotročení. A ještě za to poděkovat. Tedy že část populace není dostatečně svéprávná, aby mohla žít v prostředí svobodné smlouvy. Bohužel, praxe ukazuje, že tomu tak skutečně je. Omezení maximální ceny peněz by bylo logickým dokončením celého systému. Bez něj je zde stále velký prostor pro „chytráctví“ a obcházení regulace.

Co je ale podstatné – cenový strop peněz je třeba v budoucnu aplikovat obecně na jakékoliv vztahy nesoucí znaky úvěru, tedy včetně „sousedské výpomoci“ nebo „půjček v rodině“. Protože je třeba říci, co se stane po účinnosti zákona.

Ono to není těžké odhadnout. Přísnější pravidla za prvé sníží počet subjektů, které půjčky poskytují. Nyní je jejich počet odhadován na cca 40 tisíc. Předpoklad je, že jich zbudou desítky nebo maximálně stovky. Dále: V současnosti prakticky každý najde svého věřitele. Lze najít společnosti, které jdou do téměř jakéhokoliv rizika. Ovšem za absurdních podmínek a při absurdní ceně peněz.

Tyto společnosti budou novým zákonem v podstatě odstaveny od legální činnosti. Část poptávky po penězích tak nenajde svojí systémovou nabídku. A obrátí se zcela mimo systém, k nelegálním „úvěrářům“. Čili ke skutečným lichvářům.

Statisticky tedy lichvy (předražených úvěrů poskytovaných za nekorektních a nečestných podmínek) ubude. Zákon vytlačí onu lichvu, kterýá se nyní může maskovat jako naprosto legání činnost. Asi těchto jevů ubude i objektivně. Ale ani zdaleka si nemysleme, že zaniknou.

Proto je nutné definovat cenový strop a je nutné určit ho pro veškeré „úvěrové“ praktiky. Neboť to umožní efektivněji zasahovat proti příští (a opravdové) lichvě stojící mimo legální podnikání. Takže i když nový zákon o spotřebitelském úvěru jde správným směrem, i když část populace ochrání před vlastními sebezničujícími rozhodnutími, jinou část naopak pošle směrem k půjčkám nelegálním. Když nebudeme umět tyto nelegální půjčky potírat, situace se zlepší jenom statisticky, nikoliv opravdu. Proto bude třeba zákon po parlamentních volbách v následujícím roce dotvořit. A nejen tento jeden. Musíme totiž dát větší podporu policii a orgánům činným v trestním řízení.

A samozřejmě ještě více dbát na prevenci a finanční gramotnost. I když některým lidem to od sebezničení nepomůže.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem