Dne 26. srpna 1789 přijalo Ústavodárné národní shromáždění během Velké francouzské revoluce Deklaraci práv člověka a občana. Tato deklarace se stala stěžejní pro určení základních práv člověka a pro vytvoření demokracie, jakou známe dnes. Poprvé v ní byly prohlášeny zásady, které by měly být považovány za nesporné. Z deklarace uvádíme: Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. Zákon má být stejný pro všechny, ať poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané jsou před zákonem rovni.

Toto je nyní zakotveno v ústavním řádu ČR zejména v Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách.

Bohužel v ČR je shora uvedené chápáno jako nezávazná deklarace, kterou nikdo nemusí dodržovat.

Například pro někoho jsou zaměstnanci méněcenné osoby, které mají nárok na podstatně menší náhradu za škodu na zdraví než jiní občané.

K vysvětlení:

Dne 18.1.2014 vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo zdravotnictví společné stanovisko k postupu při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Toto stanovisko si dovolím citovat:

„Vzhledem k tomu, že se po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku dne 1.1.2014 vyskytují pochybnosti o tom, jak postupovat při posuzování odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, MPSV a MZ sdělují tento právní názor:

Nadále se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., .....“

Problém spočívá především v tom, že nový občanský zákoník (dále jen NOZ) výslovně zrušil vyhlášku č. 440/2001 Sb. k 1.1.2014 s tím, že podle nové úpravy v NOZ náleží odškodnění v daleko a podstatně vyšší míře než ve zrušené vyhlášce. Zřejmě podle ministerstev se má na odškodnění zaměstnanců dále pořádně šetřit.

Toto bere za rozhodující pojišťovna, která odmítá v současnosti hradit pojištění podle NOZ. Zaměstnavatelé jsou ze zákona pojištěni a nedají více, než jím bude refundovat pojišťovna.

Poškozeným zůstává zaměstnanec!

Protiústavní výklad spojených ministerstev rozděluje občany na dvě kategorie:

A) Občany odškodňované podle nového občanského zákoníku a

B) zaměstnance, kteří utrpí úraz nebo získají chorobu z povolání v pracovní době apod.

Důsledkem této protiústavní úvahy jsou daleko nižší náhrady škody podle výslovně zrušené vyhlášky než podle nového občanského zákoníku.

Například řidič, který utrpěl úraz 25.3.2014, a je odškodňován podle nového občanského zákoníku, dostane přibližně 8 x více než jiný řidič, který je odškodňován za stejný úraz ve stejnou dobu podle zrušené vyhlášky, protože se tento úraz jemu stal v práci.

Na rozdíl od citovaného stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví musí platit při určení výše náhrady škody rovnost před právem a zákonem, jinak je porušován ústavní řád. Oba řidiči v našem případě podle ústavní zásady rovnosti před zákonem mají nárok na stejnou náhradu škody. (Nemůže být právem, aby řidič, kterému se stal úraz v práci, dostal 8 x menší náhradu škody.)

K odškodňování podle NOZ vydal Nejvyšší soud jako pomocné kritérium metodiku, k jejíž aplikaci byli vyškoleni někteří soudní znalci.

S účinností od 26.10.2015 bylo přijato nařízení č. 276/2015 Sb., které sice zakotvuje vyšší náhrady než zrušená vyhláška č. 440/2001 Sb., ale problém tím není řešen. Podle NOZ a Metodiky Nejvyššího soudu lze dojít k podstatně vyššímu odškodnění než podle nařízení č. 276/2015 Sb. Srovnáním výše odškodnění podle NOZ a nařízení č. 276/2015 Sb. můžeme dojít také k závěru, že je porušována zásada rovnosti před zákonem.

Ústavní soud k tomuto v nálezu IV. ÚS 3122/15 ze dne 16.2.2016:

Pro oblast odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bylo po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s výrazným časovým odstupem přistoupeno k vydání prováděcího nařízení č. 276/2015 Sb. účinného od 26.10.2015, které pro oblast pracovních vztahů znovuzavádí systém bodového hodnocení, a to jak pro odčinění bolesti, tak i ztížení společenského uplatnění. Takový postup se nicméně z pohledu Ústavního soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu. Zejména však opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž rovněž staví metodika Nejvyššího soudu, totiž že rozhodující činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznání spravedlivé a dostatečné náhrady. Nařízení č. 276/2015 Sb. fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika Nejvyššího soudu odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy.

Dále z obsahu nálezu vyplývá, že je třeba respektovat zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. k 1.1.2014 i v pracovněprávních vztazích.

Na vydání nálezu Ústavního soudu ministerstva nereagovala.

Stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví z 18.1.2014 nebylo vydáno ve Sbírce zákonů nebo jiné úřední sbírce. Není po formální stránce pramenem práva. Proto není co rušit. Jakékoliv ze zúčastněných ministerstev bez ohledu na postup druhého ministerstva by se mělo od stanoviska distancovat ústavně konformním zdůvodněním.

Je nebezpečným precedentem, kdyby jakýkoliv úřad dovozoval svým výkladem, že zákonodárcem výslovně zrušený právní předpis platí nadále pro dobu, která následuje po jeho zrušení.