Vyjádřil jsem ten názor opakovaně a po přečtení pondělních Lidových novin (Dědici chtějí ambasádu Ruska, 7.7.2008) jsem byl opět utvrzen v tom, že mám pravdu. Jsem totiž stále víc přesvědčen, že poválečný československý režim 1945-1948 si zaslouží nanejvýš kritické hodnocení. Nejde mi přitom o transfer (odsun, vyhnání, etnickou čistku) sudetských Němců; tuto záležitost ochotně přenechám Bohumilu Doležalovi a spol. Zásadní problém mám s podivnými právními praktikami, jichž byli tehdejší současníci svědky – a nezřídka i oběťmi.

Justiční obětí „Benešova“ režimu se stal mj. Jan A. Baťa, jak jsme si připomněli loni v létě, když byl po dlouhých desetiletích vynesen nad touto československou podnikatelskou legendou osvobozující rozsudek – po válce byl nespravedlivě odsouzen k 15 letům kriminálu.

V minulých dnech vyšlo najevo, že obětí předúnorového polodemokratického (nebo jak jej správně nazvat) režimu byl také bankéř Jiří Popper. Zásluhou prezidenta Beneše přišel o rozsáhlý majetek. Zásluhou tehdejších a pozdějších (od poúnorových po současné) poměrů bez náhrady.

Jde o komplex nemovitostí v Praze, který většina z nás zná nanejvýš z chodníku nebo z okna auta či autobusu. Vyjedeme-li na horním konci Letenského tunelu a vydáme-li se mírně vlevo do Korunovační ulice, spatříme zakrátko po pravé straně budovy velvyslanectví Ruské federace.

Napadlo vás někdy, jaká je jejich vlastnická anabáze?

Telegraficky následující. Za první republiky si je nechal postavit byznysmen v uhelném průmyslu Otto Petschek. V roce 1927 je od něj koupil bankéř Jiří Popper. Podle článku na serveru Aktuálně.cz tentýž Popper, který s Edvardem Benešem seděl v letadle, když druhý čsl. prezident opouštěl po Mnichovu německými nacionálními socialisty okleštěnou republiku. V březnu 1939 Německo obsadilo její zbytek, načež okupanti komplex zabavili – údajně pro potřeby gestapa (nezaměňovat s Pečkovým palácem u Václavského náměstí).

Kdyby po válce platily normální poměry, budovy by byly rodině Petschků vráceny, resp. stát by s ní jednal o jejich dalším osudu a eventuálním řádném odkupu (dlužno dodat, že Petschkovi byli Židé, kteří před nacisty uprchli do zámoří). Místo toho prezident Beneš svévolně dekretem rozhodl, že komplex bude „za zásluhy“ darován Sovětskému svazu.

Nic proti těmto zásluhám - ty jsou, pokud jde o osvobození ČSR, nezpochybnitelné. Ale proč daroval Beneš Moskvě něco, co mu (čsl. státu) nepatřilo?

Jediná odpověď. Poválečná republika 1945-1948, tato záloha budoucího komunistické diktatury, nebyla státem ani plně demokratickým, ani plně právním. Demokracie byla okleštěna modelem tzv. Národní fronty (diktátem shora omezený počet partají, neexistence opozice), právo bylo do značné míry nahrazeno bezprávím národně-demokratické revoluce, jejíž součástí byla autoritářská svévole hlavy státu vyjádřená v jejích dekretech. Jinak by přece Family Popper nemohla přijít o své nemovitosti, v nichž dnes sídlí ruská ambasáda, a nemusela se domáhat práva a spravedlnosti soudní cestou. (V současné době je v této věci aktivní dcera bankéře Poppera, Lisbeth Popperová.)

A ještě dovětek. Cestou pražskou Bubenčí, od ruské ambasády směrem ke „Kulaťáku“, mineme další bývalý dům rodiny Petschků – honosnou vilu s vlajkou s pruhy a hvězdami, v níž se nachází rezidence velvyslance USA. Potomci Otty Petschka († 1934) objekt z obav před nacisty před válkou prodali a zavčas emigrovali do USA. Jejich právní nárok na rezidenci ambasadora USA, jak naznačují některé internetové diskusní příspěvky, proto neexistuje.

Stejskal.estranky.cz