Český stát má další zajímavý problém. V médiích se objevila čerstvá informace, že jakýsi náš jihočeský spoluobčan vznesl nárok na majetkové vyrovnání, protože se na jeho pozemcích nachází jaderná elektrárna Temelín. Současný vlastník pozemků, elektrárenský gigant ČEZ, argumentuje tím, že pozemky řádně koupil od předchozího vlastníka, tedy státu. Ten je však, jak to tak vypadá (a jak to bylo ve své době zvykem), kdysi převzal na základě rozsudku nad emigrantem, což je právě onen občan, který dnes uplatňuje své nároky.

Ten rozsudek, pokud samozřejmě nemá nějaké formální nedostatky, byl patrně vynesen v souladu s tehdejším právním řádem, opuštění republiky klasifikoval podle příslušného paragrafu jako trestní čin a propadnutí majetku se jako efektní doplnění trestu používalo již ve starověku. Co teď s tím? Současný stát, který se deklaruje jako právní a demokratické uspořádání věcí veřejných má oproti tomu předlistopadovému (který je naopak definován jako neprávní a nedemokratické uspořádání) několik výrazných handicapů. Své postavení získal revolucí (tak jako ten předchozí), ale ta samotná revoluce byla přece jen poněkud jiná a logicky také vyústila do jiného právního prostředí.

V moderní historii revolucí, coby náhlých a zásadních změn společenské kvality, můžeme vysledovat z pohledu našeho problému tři základní typy. První dva jsou na tom z hlediska řešení obvyklých porevolučních problémů docela dobře, třetí musí mít nutně potíže.

Prvním typem je revoluce, která z určité úrovně demokratického uspořádání udělá totalitu (příkladem je všeobecně známý únor 1948). Pokud nové zřízení a nové státní orgány po této revoluci něco chtěly, kupříkladu pozemky, sdělily větou oznamovací dosavadnímu majiteli, že od pondělí je pozemek v majetku státu a současně ho upozornily, že v případě soudního projednávání je i soud v majetku státu. Žádný problém.

Druhým typem je revoluce, která prakticky jen vymění jeden totalitní řežim za jiný totalitní režim. Vše zůstane na svém místě, know-how pro řízení státu se jednoduše převezme a stát funguje bez narušení dál, jen s jinými prapory, s jinými hesly a maximálně se ve školách vymění učebnice. Tedy ještě menší problém, než u předchozí varianty.

Bezkonkurenčně nejobtížnější je revoluční transformace totalitního uspořádání na demokratické tak, jak se o to prakticky až do dnešních dnů pokouší ta česká sametová. Nový stát musí totiž samozřejmě řešit stejné problémy jako ten předchozí. Musí také stavět silnice na vybraných pozemcích, musí také stavět bytové domy a musí také provozovat elektrárny na pozemcích, o kterých se někdy pošetile domnívá, že jsou jeho a že je může kupříkladu kdykoli prodat. Chybí mu ale ta kouzelná a zákonem daná možnost hájit svůj zájem bez ohledu na zájem jiný, na zájem jednotlivce. Pokud to totiž udělá, je zranitelný a žalovatelný. To v totalitě skutečně nepřichází v úvahu.

Jak z toho ven? Na to jsem sám zvědavý. Těch možností jak řešit výše uvedený problém náš současný stát nemá nazbyt. Buďto bude muset zrušit původní výrok soudu a v souladu s podstatou listopadové revoluce konstatovat, že touha žít mimo tehdejší totalitní stát nemohla být trestným činem, byť to tak bylo kodifikováno zákonem, a následně pak zrušit i propadnutí majetku, nebo hájit svůj okamžitý zájem (a současně i zájem stávajícího vlastníka, tedy ČEZu) a výrok tehdejšího soudu de facto potvrdit s tím, že retroaktivní zásah do tehdejšího práva není únosný. První přístup bude znamenat, že se vlastnické právo současného vlastníka bude houpat na velmi tenké nitce a pozemky budou vlastně patřit onomu jihočeskému spoluobčanovi. Pokud by se jednalo o nějakou majetkovou drobnůstku, řešit by to nějakým způsobem jistě šlo. Pokud se ale jedná o kauzu v rozsahu a významu Temelína, problém to je, a dokonce vzhledem k evropskému věhlasu tohoto jaderného zařízení to je problém velmi značný. Naopak druhý přístup, pokud bude použit, může cíle a smysl listopadové revoluce postavit do pozice jakési zbytečné tragikomedie bez jakéhokoli praktického významu. Současný stát se totiž v tomto případě zachová stejně totalitně, jako se choval ten předchozí.

Našemu státu to dilema rozhodně nezávidím. Jedno z hesel sametové revoluce „nejsme jako oni“ se totiž může stát jakýmsi Damoklovým mečem, který bude jako stálá hrozba současnou politickou reprezentaci a státní správu trvale strašit. Osobně jsem dokonce přesvědčen, že některým našim politikům a státním úředníkům se občas v noci zdá o krásné možnosti rozhodovat totalitně, řešit problémy od stolu a s definitivní platností.

Dělat revoluci není nic jednoduchého a snadného. Revoluce velmi rychle, prakticky naráz změní zakonzervované poměry, ale celá minulost zůstává. Křivdy je tak třeba o to rychleji napravovat a problémy je nutné o to rychleji řešit. Na lavírování v realitě a na postupná a příliš rozvážná opatření není čas a jeden nevyřešený, nebo špatně vyřešený problém přinese desítky dalších. Revoluce zkrátka není evoluce.