Dne 5. listopadu 2012, tedy tři dny před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, zažaloval Klášter Dominikánů Praha u Okresního soudu Praha-západ město Řevnice o vydání nemovitostí v držení města, které mu kdysi patřily. Tento krok vyvolal nesouhlas i u některých politiků, kteří se dosud tvrdě zasazovali o přijetí zmíněného zákona. Věc se urovnala smírně, neboť dominikáni po několika dnech žalobu zase stáhli.

I když se nakonec nic nestalo, tato událost obnažuje zmetkovost zákona. Nelze totiž vyloučit, že v budoucnu budou podány další obdobné žaloby a dokonce se může stát, že budou vydány nemovitosti, za které byla vyplacena církvím náhrada.

Příčinou je odlišnost právních režimů fyzického vydávání majetku a vyplácení náhrad za nevydaný.

Podle zákona č. 428/2012 Sb. mají církve a náboženské společnosti od 1. ledna 2013 právo požádat o vydání majetku za podmínek stanovených zákonem. Vztahuje se to pouze na majetek držený státem, nikoli na majetek obcí nebo soukromých subjektů. Pokud oprávněné subjekty požádají, stát jim jej vydá, prokáží-li, že jim v rozhodné době patřil. Zákon tedy zavedl jakýsi kontrolní mechanismus, jehož působení by mělo předejít možnosti, že by byl vydán majetek, na který církve nemají nárok.

Úplně jinak je tomu u majetku, jenž nemůže být z jakýchkoli důvodů vydán na základě zákona č. 428/2012 Sb. Náhrady za něj v celkové výši 59 miliard Kč s inflačním navýšením budou vyplaceny církvím a náboženským společnostem, jež ve většině případů nebyly v době záboru evidovány jako vlastníci. Tento majetek převážně patřil různým církevním institucím jako farnostem, řádům, klášterům a podobně. Čili příjemci náhrady podle zákona č. 428/2012 Sb. nejsou formálně totožní s vlastníky, jimž se majetek na základě právě přijatého zákona nevrací.

Analogicky s běžnými restituenty tito bývalí majitelé či držitelé by mohli s odvoláním na rovnost práv i po vydání zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání státu s církvemi žádat o restituci svého majetku, neboť se nemusejí dovědět, že právě za jejich majetek byla státem vyplacena náhrada a není zaručeno, že se na ní budou podílet přiměřeně zabraným hodnotám.

Uplatnění takových nároků by bylo složité a výsledek by byl nejistý, protože v naší legislativě neexistuje speciální zákon o církevních restitucích. Bývalým vlastníkům ale nelze zakázat, aby se dožadovali vrácení majetku na základě analogie s restitucemi a hledali případně spravedlnost u Ústavního soudu ČR nebo až u Evropského soudu pro lidská práva.

Odpůrci zákona z řad veřejnosti soustředili pozornost zejména na vydávání zemědělské a lesní půdy, jímž se cítí pobouřeni do té míry, že režimu výpočtu a vyplácení finančních náhrad věnují jen malou pozornost.

Největší slabinou zákona č. 428/2012 Sb. z tohoto hlediska je utajenost nebo možná i neexistence oficiálního, přezkoumatelného seznamu majetku, za který má být vyplacena náhrada, a jeho ocenění pro tento účel. Jinými slovy: víme, že v době, kdy stát nemá peníze na valorizaci důchodů, na platy lékařů a dalšího zdravotního personálu, soudců, učitelů, policistů, ostrahy věznic, hasičů a příslušníků dalších zaměstnanců ve veřejných službách a kdy se po občanech žádá, aby přinášeli oběti za účelem snížení zadluženosti státu, vláda zatížila veřejné finance závazkem vůči církvím ve výši 59 miliard Kč s inflačním navýšením. Podklady a postup, jímž k uvedené částce dospěla, jsou veřejnosti utajeny, nejsou přílohou zákona, takže výpočet je nepřezkoumatelný. Zatímco oprávněnost nároku při fyzickém vydání majetku se bude přezkoumávat jednotlivě pro každý případ zvlášť a v krajním případě bude možný soudní přezkum, do základu pro výpočet náhrad byly jednotlivé položky zahrnuty neznámo kým, neznámo proč, bez možnosti přezkoumání pochybností správním úřadem nebo soudem. Z veřejných zdrojů navíc víme, že sazby pro ocenění nevydaných nemovitostí jsou podstatně vyšší než v případě náhrad za nevydaný restituovaný majetek, někdy dokonce převyšují reálnou tržní hodnotu.

Z tohoto pohledu se konstrukce systému vyplácení finančních náhrad jeví jako pečlivě promyšlený, veřejností nekontrolovatelný "tunel". Houževnatost a úskoky, jež při prosazování zákona využili politici vládní koalice, vyvolávají podezření, že jim jde nejen o prospěch církví, ale možná také o "odpustky", jimiž budou odměněni.

Intriky směřující k zabezpečení naplnění zákona v jeho schválené podobě pokračují i po jeho přijetí. Do Poslanecké sněmovny dorazila novela zákona č. 428/2012 Sb., předložená poslanci Věcí veřejných, která sice v zásadě zachovává nároky církví, ale výrazně snižuje jejich finanční výnosy z naplnění zákona. Zpráva o ní zůstává před veřejností utajená a její zařazení na pořad jednání Poslanecké sněmovny zřejmě nebudou podporovat ani sociální demokraté, kteří svou vlastní novelou chtějí uvalit na církve pouze povinnost daně z příjmu (nikoli však 5% daně z převodu nemovitostí) při prvním prodeji vydaných nemovitostí. Ovšem sociálnědemokratická novela, stejně jako podobný současně předložený návrh poslance Martina Doktora, má dosah pouze "kosmetických úprav".

Celkový rozsah škod, které může utrpět státní pokladna vyplacením náhrad podle zákona č. 428/2012 Sb., zdaleka převyšuje domnělé předražení nákupů letadel CASA, za které je stíhána exministryně Vlasta Parkanová. V jejím případě není z informací z veřejných zdrojů jasné, zda je případně způsobená škoda výsledkem nevědomého, neúmyslného břídilství, nebo jednání v nepřímém úmyslu (přímý úmysl bych vyloučil). Postup při výpočtu částky 59 miliard ve spojitosti s houževnatým utajováním podkladů a s intrikami provázejícími prosazení zákona při chaotickém popůlnočním jednání Poslanecké sněmovny působí spíše dojmem úmyslného jednání ke škodě veřejných financí. Jako laik si myslím, že v tomto případě by měli státní zástupci a protikorupční policie projevit větší zvědavost než v kauze nešťastné exministryně, bez ohledu na to, že možní pachatelé jsou většinou chráněni imunitou a jejich spojená moc může být zvědavcům velmi nebezpečná.

Částka 59 miliard s inflačním navýšením se dotkne životní úrovně každého z nás a také našich potomků. Nejtrapnější na věci je skutečnost, že náhrady nepůjdou z kapes viníků, kteří církvím kdysi majetky vzali, ale z prostředků všech občanů, včetně těch, jimž byla způsobena majetková křivda již tím, že museli nedobrovolně prožít část svého života v podmínkách socialistického státu s jeho poměrně nízkou životní úrovní. K jejich odškodnění se zatím nikdo nechystá. A církve s čistým svědomím sáhnou do kapes okradených.