Když se kácí les, lítají třísky. Když jde o osud státu, demokracie jde stranou. Jde-li o prachy, jsme všichni stejného náboženství. A když jde o mrtvoly, kašleme na právo. A tak skloňujeme slovo "prohibice" a buzerujeme každého, kdo nabídne či prodá láhev alkoholu. To vše činíme bez ohledu na škody za hlasitého schvalování obyvatel s odůvodněním, že stát přece musel nějak zakročit, když ve hře jsou lidské životy. Ne že bych sama věděla, jak z této šlamastyky ven, ne že bych znala návod či uměla premiérovi poradit. A ne že by ona myšlenka byla původní a má (díky, Karle) – ale podle mého názoru je prohibice protizákonná.

V právním státě musí být i zákaz legální

Podle české Ústavy "nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá" (článek 2 odst. 4). Práva a povinnosti je tedy možné ukládat pouze zákonem. Podle článku 15 odst. 2 "zákonodárná moc náleží Parlamentu", tedy o zákonech rozhoduje sbor volených zástupců. Umí to i rychle – jak poučená veřejnost dobře ví – a v případech, kdy jde o mnohem méně nebezpečnou situaci, v níž se dosud neobjevili žádní mrtví. Třeba pomocí stavu legislativní nouze nebo zrychleného projednání a schválení v prvním čtení.

Čí podpis pera nám omezí život zítra?

Ministr zdravotnictví může dle zákona o ochraně veřejného zdraví nařídit mimořádné opatření, ale takové oprávnění je mu dáno jako představiteli exekutivy pro okamžitá a blesková řešení akutní situace, než se sejde Parlament. Třeba v pátek podvečer, kdy jsou zimní prázdniny, poslanci na dovolené a Sněmovní ulice je zapadaná sněhem. Hned v pondělí přece mohl zasednout Parlament. Pro ilustraci srovnejme zákon o mimořádných opatřeních z roku 1920, který výjimečně dovoloval omezit nebo dočasně zrušit svobody zaručené ústavní listinou. Ovšem i k jejich vydání bylo třeba podpisu prezidenta a schválení dvěma třetinami vlády. Zatímco dnes akceptujeme pro plošný zákaz podpis jediného člověka. Co bude následovat zítra? Ministr spravedlnosti škrtem pera zavře věznice? Ministr dopravy zakáže auta? Ministr zemědělství kočky a psy? A ministr životního prostředí dýchat? Na mimořádné opatření se přitom nevztahuje správní řád – ani následné přezkoumání soudem není dovoleno. Kde zůstala tradiční dělba moci mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní?

Jak to tedy bylo s prohibicí?

Nedosti výše uvedeného. Tážu se, kdo z čtenářů či posluchačů, novinářů, politiků nebo právníků si dal tu práci, aby citovaná prohibiční rozhodnutí našel? Zní totiž takto: "Provozovatelům potravinářských podniků včetně osob provozujících stravovací služby se zakazuje nabízení k prodeji, prodej a jiné formy nabízení ke spotřebě lihovin o obsahu ethanolu od 20% objemových, včetně tuzemáku a konzumního lihu, a to až do odvolání mimořádného opatření." Velkoryse přejděme vytříbenost slohu, efektivitu takového opatření, otázku po logice oné hranice dvaceti procent i daňové souvislosti, zadržme pochybnosti, proč je zakázáno prodávat, ale nikoli darovat, proč je dovoleno pít. Komu vlastně ministr zakazuje prodej? Nikoli všem a už vůbec ne všem obchodům – to až příští generace prozkoumají, proč bez většího odmlouvání jsme všichni poslechli – obchodníci, výrobci, kupující a zejména kontrolující orgány. Kde zůstaly vztyčené prsty právníků? Proč se neozvali poslanci? Proč opozice nevyužila své předvolební šance? Zákony mají předepsanou formu zveřejnění ve Sbírce zákonů – citované opatření se vyhlásí v televizi a rozhlase. A co když majitel krámku televizi nesleduje, noviny nečte a rozhlas nemá?

Závěrem nalijme si všichni čistého vína – sešli jsme z cesty, pro tentokrát pro bohulibý účel, ale až příště bude zapotřebí, právo možná zas dostane na frak. Koneckonců – komentář má vzbuzovat otázky, tak ještě jednu provokativně přidám: unesou-li vám dítě, možná je na místě kašlat na lidská práva a únosce mučit. Jen je pak pokrytecké se hned další den rozhořčeně právem znovu ohánět.

Psáno pro Lidové noviny

Advokátka, šéfredaktorka Rodinných listů a místopředsedkyně Spolku Šalamoun