16.12.2017 | Svátek má Albína


PRÁVO: Protikuřácký zákon

4.7.2007

aneb Majetková práva a mýtus veřejného prostoru

V Anglii začal 1. července platit zákaz kouření ve veřejných místnostech, restauracích a na pracovištích. Po podobných zákazech v Severním Irsku a Skotsku tak zákaz kouření v restauracích a hospodách platí v celé Velké Británii. Je jisté, že tato událost vlila nový elán do žil českých bojovníků za zákaz kouření, z nichž nejhlasitěji se v poslední době projevuje poslanec ODS (tedy strany, která by teoreticky měla respektovat svobodu jednotlivce) Boris Šťastný.

Protikuřácký zákon je ukázkový příklad cesty dlážděné „dobrými“ úmysly, která však někde v dálce vede přímo do pekla. Při líčení situace nebohých nekuřáků, kteří musejí v hospodách a restauracích denně svádět marný boj s kouřem pocházejícím z cigaret bezohledných kuřáků a stávají se tak nedobrovolnými konzumenty zdraví poškozujících tabákových výrobků, jako by nikdo nepomyslel na fakt, že o návštěvníky restaurací zde vůbec nejde, a hlavní princip, podle kterého tento problém posuzovat, jsou majetková práva vlastníka restaurace.

Představme si hypotetickou situaci: Začalo jaro a vy si usmyslíte, že pro své přátele a známé, a případně i pro některé jejich známé, uspořádáte na své zahradě nebo pod svou střechou akci, na které se bude maso grilovat, guláš vařit a pivo pít, a vůbec se všemožně veselit. Jenomže jakmile položíte na rozpálený rošt první kus masa a narazíte první štěně piva, vynoří se odněkud z temného křoví hygienický inspektor a začne vás poučovat, že jakožto kuchař máte mít na hlavě síťku, musíte si v předepsaných intervalech mýt ruce a vůbec - kde máte povolení k provozování veřejného stravování? Vaše námitky, že jde o soukromou akci, nebudou nic platné, protože se jí účastní spousta lidí, kteří se třeba navzájem ani neznají. Nakonec pan inspektor celou akci z moci úřední rozpustí, zabaví vám gril a vám udělí tučnou pokutu za porušování zákona a ohrožování veřejnosti nedbalou hygienou.

Zdá se vám to absurdní? Je to ovšem naprosto v souladu s tím, jak kolektivisté nahlížejí na pojem soukromý majetek ve vztahu k podnikání. V současné době se kolektivistický přístup k soukromému majetku vyskytuje hlavně při debatách o problematice zákazu kouření v hospodách a restauracích, i když jde o mnohem širší problém a současná debata o zákazu kouření je pouze špičkou ledovce.

Kolektivisté samozřejmě neuznávají nic jako neomezená vlastnická práva, ale celý spor kolem cigaretového kouře v hospodách vidí jako spor kuřáka, který si po guláši chce dát cigaretu, a vedle sedícího nekuřáka, který svůj guláš právě jí a nechce, aby mu někdo kouřil pod nos. Vidí právo nekuřáka na čistý a čerstvý vzduch. Ve své zaslepenosti vůči právům jednotlivce opomíjejí to hlavní: oba se nacházejí v soukromém majetku, který patří majiteli hospody. V rámci jeho majetkových práv je kuřákova chuť na cigaretu a nekuřákova touha po čistém vzduchu něčím naprosto rovnocenným.

Pouze majitel může určit pravidla, podle kterých se budou ti, kteří do jeho majetku vstupují, chovat. Stejně jako jakýkoliv majitel bytu, do kterého si pozve pár kuřáků i nekuřáků, může kuřákům dovolit, aby jeho byt naplnili nikotinovým smradem, nebo je prostě vykázat na balkon, má i majitel hospody právo určit, zda jeho podnik bude kuřácký nebo nekuřácký. Mezi soukromým bytem, kam přijdou majitelovi přátelé posedět, a soukromou hospodou, kam chodí neznámí lidé, totiž není v principu vůbec žádný rozdíl. Přestože v žádném z obou příkladů nejde o veřejný prostor, do majetkových práv v tom druhém se kolektivisté snaží zasahovat.

Majetkové právo má přímou souvislost s právem na svobodu. K tomu, aby člověk mohl být svobodný, musí mít možnost libovolně (ale nenásilně) nabývat a zacházet s majetkem. Pokud je pošlapáno právo člověka na volné zacházení s jeho majetkem, je pošlapáno i jeho právo na svobodu. Svoboda je nedělitelná - člověk buď svobodný je, nebo není. Neexistuje nic jako poloviční svoboda nebo poloviční nesvoboda. Je třeba nahlas říct, že v případě plošného zákazu kouření v restauracích je právo majitelů hospod pošlapáváno a o nic jiného v tomto sporu nejde. Pojem majetkového práva je však dnes natolik zničen, že jej většina lidí nechápe jako něco absolutně platného, ale jen jako společenskou dohodu - tedy že se společnost (nejspíš většinově) může dohodnout, které určité majetky zatíží nějakým omezením. Tedy v tomhle případě svobodu zacházet se svým majetkem - hospodou - zatíží stát zákazem stanovit si, jestli se v něm bude kouřit, nebo zda kuřáci musí jít kouřit na chodník.

Zpravidla je udáván jeden rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací, díky kterému se kolektivisté domnívají, že restaurace je veřejný prostor. Restaurace je zřízena za výdělečným účelem a podléhá koncesní povinnosti. Majitel musí své podnikání ohlásit, platit z něj daně a chovat se podle státem vymezených podmínek. Zákaz kouření je tedy pouze další z takových podmínek, o jednu víc nebo méně - vždyť na tom nesejde! A majiteli přece svoboda volby zůstává - může se svobodně rozhodnout, zda za těchto podmínek v pohostinství podnikat bude nebo nebude! Tyto argumenty jsou samozřejmě falešné a pouze vykreslují kolektivistický pohled na svět. To, že návštěvníkem hospod a restaurací může být široká veřejnost, totiž neznamená, že jde o veřejný prostor, stejně jako veřejným prostorem není žádná jiná provozovna soukromého podnikání.

Jakékoliv podnikání není dnes většinou chápáno jako výdělečná činnost provozovaná za účelem zisku majitele, ale jako instituce, která má v první řadě zajišťovat potřeby společnosti a starat se o její blaho. Pokud kolektivisté přijímají fakt, že majitel dosahuje zisku, s kyselým pohledem jej tolerují pouze jako určitou motivaci k činnosti, která prospívá společnosti, zvyšuje HDP a snižuje nezaměstnanost. Vesměs však pokládají snahu o zisk za nemorální zájem pouze o vlastní prospěch. Podnikatel má mít podle nich v první řadě na srdci prospěch celé společnosti a až teprve potom se smí starat o vlastní zájmy. A kdyby společenské blaho vyžadovalo omezení těchto soukromých zájmů, má se podnikatel pokorně obětovat ve prospěch celku. Hospoda nebo restaurace je tedy chápána jako veřejná instituce zajišťující společenský zájem mít možnost slušně se najíst. A podle kolektivistů je společenským zájmem, aby každá hospoda byla otevřená každému bez výjimky.

Ve skutečnosti však nic jako společenský zájem neexistuje. Společnost není bytost, která by mohla hodnotit, nějak se chovat, nebo mít nějaké zájmy a preference - je to pouze souhrn jednotlivců, a pouze ti mohou mít nějaké zájmy. Jednotlivci svoje zájmy a preference jasně vyjadřují - chováním na svobodném trhu. Skutečnost, že nekuřáci, zcela jistě lidé se svobodnou vůlí, navštěvují zakouřené putyky, znamená, že je navštěvovat dobrovolně chtějí, a jejich momentální preference najíst se nebo posedět s přáteli je vyšší, než preference nezakouřeného prostoru. Jejich momentální užitek z posezení s přáteli, byť v zakouřené hospodě, po jejíž návštěvě musí dát důkladně vyvětrat kabát, je vyšší, než momentální nepříjemnost kouře.

Zatímco tedy při snaze odvodit nějaký "společenský zájem" nezbývá kolektivistům než se odvolávat na arbitrární stanoviska a statistiky, svobodný trh je skvělou a jasně doložitelnou ukázkou preferencí a zájmů jednotlivců. Pokud existuje na svobodném trhu poptávka po nějakém statku, je tato poptávka velmi rychle následována nabídkou. Samozřejmě u nás existují striktně nekuřácké restaurace, ale není jich mnoho - proč tomu tak je? Zcela jistě proto, že o nekuřácké podniky lidé prostě nemají zájem. Pokud by ve společnosti byl skutečně tak velký zájem o nekuřácké hospody a restaurace, byly by tyto podniky nacpané k prasknutí a houfem by vznikaly nové a nové. Tradiční zakouřené hospody by zely prázdnotou nebo by v nich seděli jen kuřáci. Tak by měla vypadat situace, pokud by na svobodném trhu byla poptávka po nezakouřených podnicích. To, že nekuřáci sedí v zakouřené hospodě a čekají, až za ně jejich rozhodování násilím vyřeší stát, nemá se svobodným trhem ani svobodnou společností nic společného.

Není lépe, než spoléhat se na viditelnou ruku státu, klást důraz na individualitu a odpovědnost za svůj vlastní život? Pokud mi vadí zakouřený prostor, sám si můžu zvolit, zda do něj vstoupím nebo ne. Pokud mi vadí natolik, že se s ním nejsem schopný smířit ani na chvilku, můžu vyhledat nekuřácký podnik. Pokud chci navštívit hospodu s přáteli, mám také na vybranou, jestli navrhnout návštěvu nekuřáckého podniku nebo vyhodnotit posezení s přáteli jako momentálně vyšší hodnotu než čerstvý vzduch a s kouřem se na jeden večer smířit. Stejně tak si každý zapřísáhlý nekuřák může otevřít vlastní nekuřáckou restauraci a postavit si na čerstvém vzduchu svou konkurenční výhodu. Volba je na každém jednotlivci. Znamená to, že když mi bude v restauracích vadit hlasitá hudba (a občas mi skutečně vadí), přes kterou je jen stěží možné se domluvit s člověkem na druhé straně stolu, budu čekat, že stát přijde s nějakou prima regulací? Anebo bych si měl raději sám vytipovat takové podniky, kde je míra hluku snesitelná (případně žádná) a komunikaci umožňující? Já volím druhou možnost.

Jen jako perličku uvedu jeden z úsměvnějších argumentů, kterým se zastánci protikuřáckého zákona ohánějí při jeho obhajobě: lidé, kteří musejí vyjít ven z restaurace a vychutnat si cigaretu na chodníku, mají prý možnost se sblížit s ostatními kuřáky a navazovat vztahy a kontakty. Je to asi stejné, jako by zastánci znárodnění poukazovali na to, že pro bývalé továrníky je lepší, když byli připraveni o své továrny a musejí pracovat, protože při fyzické práci zesílí a zhubnou. To jen na okraj.

Dalším nesmyslným pošlapáním práva na majetek ve jménu veřejnosti je zákaz diskriminace při poskytování pohostinských (ale vlastně jakýchkoliv jiných) služeb. Pokud majitel hospody nechce dejme tomu obsloužit příslušníka národnosti X, vystavuje se riziku trestního postihu. Přitom jaký je rozdíl mezi tím, když si majitel bytu rozhodne, koho k sobě pozve na návštěvu a nabídne mu kávu a třešňový koláč, a tím, když se majitel hospody rozhoduje, komu v rámci svého podnikání šálek kávy a porci koláče prodá? O nesmyslnosti zákona, který výběr na základě svých preferencí a zájmů zakazuje, se více rozepisuji v článku Lesk a bída antidiskriminačního zákona (http://www.virtually.cz/?art=11031)

Restaurace, čajovna, kavárna, putyka nebo jakékoliv jiné podobné zařízení není veřejnou budovou, ale stejně soukromou jako kterýkoliv jiný soukromý podnik a jako kterýkoliv soukromý pozemek nebo byt. Neexistuje jediný logicky přijatelný důvod, proč by soukromé akce v soukromém bytě neměly pod takovou regulaci spadat, a prostory soukromé hospody ano. Pokud kolektivisté a etatisté chtějí regulace a ochranu občanů před kouřem, měli by se chovat konzistentně a před tabákovým smradem chránit nejen zákazníky hospod, ale i případné návštěvy přátel a známých v soukromých bytech. To, zda je majetek využíván k výdělečné činnosti, přece nehraje vůbec žádnou roli, protože práva platí jako princip a ne jako něco, co někdy platí a někdy ne, co jednou můžeme respektovat a podruhé zcela odmítnout. Ale povídejte kolektivistům, pro něž je vše relativní, něco o principech!

Kolektivisté zpravidla argumentují, že stát má právo regulovat a určovat prostředí ve stravovacích zařízení, a zakázat tedy zamoření prostoru kouřem, stejně jako stanovuje bezpočet závazných hygienických norem. Pro hygienické normy však platí stejný princip Stejně jako je zákaz kouření v rámci soukromého majetku pošlapáním práva, jsou jím i jakékoliv hygienické normy. Místo direktivně nařízených a bez jakéhokoliv vztahu k realitě stanovených norem by ve svobodné společnosti kvalitu služeb a hygienické standardy zařizovaly tržní, na vůli jednotlivce postavené mechanismy. Například komerční prodej informací o kvalitních a nekvalitních podnicích, dobrovolné certifikace nebo sdružování kvalitních podniků do sdružení, která by znamenala určitou úroveň kvality. Na svobodném trhu by se takové mechanismy vyvinuly zcela určitě. Pokud ne, znamenalo by to, že lidé prostě o kvalitu, čistotu a hygienu nemají zájem. A jestliže o nic takového zájem nemají, proč to vnucovat zákonem? Pokud by ve svobodné společnosti došlo k situaci, kdy nic netušící zákazník, který v restauraci snědl párek nevalné kvality, o němž číšník prohlašoval, že je zcela čerstvý a neškodný, řešil by to soud jako jakýkoliv podvod v obchodním styku. Je jasné, že v takovém systému budou fungovat i podniky, které budou prolezlé špínou, ale protože lidé jsou svobodné bytosti, navštěvoval by taková místa jen ten, kdo by o jejich služby měl z nějakého důvodu zájem. Dovolím si jako důkaz, že výše uvedené názory nejsou jen výplodem nějakých naivních fantastů, ocitovat úryvek z knihy významného ekonoma tzv. rakouské školy Murraye Rothbarda:

"Není (zde) třeba žádného systému státních "standardů" ani armády inspektorů. Prodá-li někdo druhému člověku jídlo, které má nepatřičné příměsi, pak prodávající zcela jistě spáchal podvod a prodejem porušil smlouvu. Prodá-li tedy A člověku B snídani a pak se ukáže, že je to sláma, A spáchal nezákonný čin podvodu, když řekl B, že mu prodává jídlo, a ve skutečnosti mu prodával slámu. Tento čin je postižitelný dle "libertariánského zákona", tedy dle právního řádu svobodné společnosti, který zakazuje veškeré útoky na člověka a jeho majetek. ... Prodává-li někdo výrobek, který nazývá chléb, musí tento výrobek jednoduše splňovat obecnou definici chleba, kterou určují spotřebitelé, a nikoli nějakou arbitrárně stanovenou specifikaci. Jestliže ale prodávající specifikuje složení bochníku chleba, nese trestní odpovědnost v případě, že lže. Je třeba zdůraznit, že samotné lhaní není zločinem. ... Zločinem je porušení smlouvy, tj. že někdo získá majetek druhého člověka pod falešnou záminkou, a je proto vinen spácháním podvodu. Jestliže na druhé straně vadný výrobek poškodí zdraví kupujícího (je-li například otráven), je prodávající dále trestně odpovědný za poškození a ohrožení osoby kupujícího." (Murray Rothbard: Ekonomie státních zásahů)

Je zřejmé, že stejná situace je jak u slámy vydávané za chleba, tak i hygienických standardů, které zákazník očekává a které nebyly splněny. Pokud je hospoda vydávána za příklad čistoty a zatím je její kuchyně ráj salmonely, úplavice a podobných nemocí, jde o podvod a jako takový má být tento čin ve svobodné společnosti postihován.

Frázi, že "trh vše vyřeší", často odpůrci libertariánů vytahují jako ukázku absurdity libertariánského přemýšlení. Přitom zastánci svobody nic takového neříkají - pouze tvrdí, že v oblasti výměny hodnot je zapotřebí svobodného prostředí, tedy trhu. To neznamená, že trh řeší naprosto vše, mnoho otázek lidského života nemá s trhem nic společného. Ovšem oblast podnikání, poskytování služeb do trhu samozřejmě spadá a jedině svobodné prostředí směny hodnot dokáže soukromé vztahy jednotlivců korigovat takovým způsobem, aby se užitek všech zúčastněných zvýšil. Ovšem to je pouze utilitární obhajoba svobody.

Je třeba uznat, že svoboda jednotlivce a absolutní přístup k ní je nejen funkční, ale především morální - a platí to i o absolutním právu na svobodu a majetek vlastníka restaurace, který musí mít možnost sám rozhodnout, zda se v jeho podniku bude kouřit nebo nebude.



Diskuse


jiří s
pub
0:07
5.7.2007

Karel
23:19
4.7.2007

jdu jen tak kolem
20:27
6.7.2007

jan
22:21
4.7.2007

zp
21:14
4.7.2007

J.G. Pašek
19:29
4.7.2007

Štěpán Votoček
18:42
4.7.2007

Ladislav N.
20:22
4.7.2007

Dušan
16:42
4.7.2007

Šnek
16:07
4.7.2007

M.Lapin
16:53
4.7.2007

Viktor
17:03
4.7.2007

brok
17:05
4.7.2007

Ladislav N. :-)))
19:52
4.7.2007

M.Lapin
7:40
5.7.2007

Kubeš
16:00
4.7.2007

Viktor
16:07
4.7.2007

jindřich
12:38
5.7.2007

jenda
13:55
5.7.2007

jdu jen tak kolem
20:41
6.7.2007

Moll
15:37
4.7.2007

Viktor
16:03
4.7.2007

Šnek
16:11
4.7.2007

withson
16:17
4.7.2007

A.D.
17:03
4.7.2007

Viktor
15:19
4.7.2007

marek
13:51
4.7.2007

vladimír314
12:40
4.7.2007

PetrH
14:06
4.7.2007

Mi
12:40
4.7.2007

Jura Jurax kuřák
12:01
4.7.2007

vládík
11:43
4.7.2007

Honza42
13:05
4.7.2007

vládík
15:19
4.7.2007

pf
11:30
4.7.2007

R
11:33
4.7.2007

Jura Jurax kuřák
12:08
4.7.2007

pf
12:37
4.7.2007

darny
12:10
4.7.2007

Jura Jurax kuřák
9:52
9.7.2007

swe
11:25
4.7.2007

počet příspěvků: 232, poslední 10.7.2007 08:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.