V pondělí 17. března 2008 začal u Krajského soudu v Praze proces, jaký nemá v naší novodobé historii obdoby. Pět státních zástupců v čele s nejvyšší státní zástupkyní Renátou Veseckou a dva soudci v něm žalují bývalou nejvyšší státní zástupkyni, dnes bezvýznamnou advokátku, o omluvu za její výroky, jimiž se cítí poškozeni na cti. Věc má vztah k zlopověstné kauze Jiřího Čunka a nestandardnímu zásahu Renáty Vesecké v jeho prospěch.

Marie Benešová se v této souvislosti vyjádřila nelichotivě o jednání žalobců. Problém není ve smyslu jejího sdělení, který je přibližně shodný s veřejně přednesenými soukromými názory veřejností respektovaných osobností, jakými jsou předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský či ochránce práv Otakar Motejl, ale v pokleslých výrazových prostředcích, jichž použila. Je nezadatelným právem občana, aby zveřejnil hodnotící soud o činnosti veřejného činitele, placeného z jeho daní. Měl by ovšem při tom použít přiměřeného výraziva, aby se nedotkl cti hodnoceného. Zde je kamenem úrazu její tvrzení, že žalobci jsou součástí justiční mafie a pracují na politickou objednávku. Nebude to poprvé, kdy se soud bude muset v řízení na ochranu osobnosti vypořádat s názorem na hanlivost výrazu „mafie“.

Nemohu předjímat výsledek soudního jednání, nicméně musím poukázat na to, že nikoho z žalobců nenapadlo žalovat Pavla Rychetského, jehož uměřené výroky na účet postupu Renáty Vesecké v kauze Jiřího Čunka mají v přijímání veřejností určitě větší váhu než hokynářské „plácání“ Marie Benešové. Problém je skutečně v kultuře vyjadřování, která je obecně úměrná kultuře osobnosti.

Na řízení je zajímavé, že je to patrně první případ v naší novodobé historii, v němž si současní a bývalí příslušníci orgánů činných v trestním řízení vyřizují účty před soudem, v řízení na ochranu osobnosti. Je to o to zajímavější, že všichni žalující státní zástupci byli dlouhou dobu podřízenými Marie Benešové a spojuje je s ní společná minulost služby v represivních orgánech protiprávního režimu. Perou se tedy mezi sebou bývalé opory kolaborantského režimu, spojené ideologicky ovlivněným vzděláním a dlouholetou politickou indoktrinací, vycvičené k používání myšlenkových postupů, odvozených z teorie a praxe sovětské prokuratury. Mohu přitakat zápornému názoru Marie Benešové na postup Renáty Vesecké a jejích podřízených ve věci Jiřího Čunka, musím však připomenout, že žalobci si v ní počínali v duchu principů, v jejichž duchu byli vedeni nejen ve službách protiprávnímu režimu, ale také v pseudodemokratickém státním zastupitelství pod „velením“ soudružky prokurátorky Marie Benešové.

Zákrok Renáty Vesecké je jen extrémní špičkou ledovce, prozrazující působení prokurátorské svévole v trestním řízení, kterou by bylo možné vysledovat v méně nápadné formě i v jiných kauzách, probíhajících v době působení „jediné svaté spravedlivé“ Marie Benešové v úřadě nejvyšší státní zástupkyně, kdyby nějaký skutečně nezávislý reprezentativní orgán veřejnosti dostal příležitost prověřit spisy z doby jejího panování. Hodnotu obou stran sporu vyjadřuje lidové přísloví: žalobci a žalobkyně jsou jeden za devatenáct, druhý bez jedné za dvacet.

Marie Benešová má možná pravdu, že soudní řízení je projevem snahy ji umlčet. Žalobě by se neměla divit. Její podání možná uspíšil tradiční špatný vztah mezi ní a její bývalou podřízenou a dnes nástupkyní Renátou Veseckou. Mezi oběma dámami zajiskřila nevole již víckrát při méně významných příležitostech. Ale hlavně si o ni přímo řekla ustavičným oživováním přízraku kauzy Jiřího Čunka. Tím nejen existenčně ohrožuje žalující státní zástupce, ale zpochybňuje přístup vládní koalice k principu rovného postavení občanů před zákonem a nestrannosti orgánů činných v trestním řízení. Její argumentaci v podstatě nelze vyvrátit, zbývá proto pouze umlčení jako obrana proti dalšímu ovlivňování veřejného mínění. Jde ovšem o to, zda hromadná žaloba na ochranu osobnosti je tím nejlepším možným řešením. Lidová moudrost praví, že lejno páchne tím více, čím více se rozmazává. To platí i pro tento případ.

Žalobci sotva mohli najít vhodnější prostředek, jak znova oživit debatu o zákonnosti zásahu Renáty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka a rozvířit ji do dosud nebývalých rozměrů. Navíc se vystavili přímému ohrožení zpřístupněním Čunkova trestního spisu straně žalované. Marie Benešová byla sice jen sotva průměrná prokurátorka, ale jistě ovládá své prokurátorské řemeslo natolik, aby dokázala ze spisu vytěžit podklady pro kvalifikované útoky na žalobce, zejména na Renátu Veseckou, možná i na sestrojení kvalifikovaného trestního oznámení pro zneužívání pravomoci veřejného činitele. Zatím prokurátorská solidarita chrání státní zástupce před trestním stíháním. Dosud na ní troskotají pokusy o trestní stíhání Marie Benešové za různé její hříchy z doby působení v úřadě nejvyšší státní zástupkyně, ač již od vynuceného odchodu do advokacie uplynula dost dlouhá doba. Za těchto okolností lze pochybovat o tom, že by se našel žalobce, který by na základě trestního oznámení Marie Benešové nebo jejích ochránců obžaloval Renátu Veseckou. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se jde pro pivo…

Spíše se divím, že nejvyšší státní zástupkyně nevyužila možností daných svým postavením k vyvolání trestního stíhání původců sledování jejích pohybů a odposlouchávání její kanceláře. Je možné, že by zasáhla i loutkoherce, kteří vodí po scéně Marii Benešovou.

člen spolku Šalamoun