Zdeněk Koudelka zde na svém blogu před časem*) napsal:

"Československo uznalo Stát Palestinu po jeho vyhlášení a navázalo s ním diplomatické vztahy na úrovni velvyslanectví. Při rozdělení Československa uznala Česká republika všechny státy, které uznávalo Československo k 31. 12. 1992. Toto uznání bylo učiněno čl. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem Československa, který byl přijat Českou národní radou 15. 12. 1992. Uznání Státu Palestina Československem nebylo pro nás závazné po zániku Československa. Závazné je uznání Státu Palestina ústavním zákonem České národní rady, kdy Česká republika nemusela Stát Palestinu uznat, ale udělala to ze své vůle v době demokratické. Nikdo Českou národní radu nenutil uznat všechny státy, které uznávalo Československo."

A dále:

"Jednou dané uznání de iure je neodvolatelné ..."

Zdeněk Koudelka má pravdu, že jednou dané uznání je neodvolatelné. Uznání znamená přijmout druhého za partnera, za osobu sobě rovnou. Nelze je odestát tak, jako nelze odestát narození dítěte.

Musím se však ohradit proti textu, který jsem zdůraznil. Není pravda, že nikdo Českou národní radu nenutil uznat všechny státy, které uznávalo Československo. Nutil. Tím někým, kdo nás nutil, bylo obecné mezinárodní právo, které pro tehdy nově vzniklou Českou republiku připouštělo dvojí možné právní postavení, navzájem se vylučující, ve smyslu buď to, nebo toto, nic mezi tím:

Buď jsme mohli být zcela novým státem, s bývalým Československem nijak nespojeným, a pak bychom začínali s úplně čistým stolem - ztratili bychom např. právní postavení plynoucí z Postupimské dohody a s tím i mezinárodní pojistku platnosti tzv. Benešových dekretů.

Nebo jsme mohli být právním nástupcem Československa, což znamená převzít po Československu také všechny jeho mezinárodní závazky. (To je stejné, jako s dědictvím, také ho lze buď přijmout, nebo odmítnout, ale nelze si z něj "vyzobávat rozinky").

Česká republika i Slovenská republika měly mimořádný zájem být mezinárodním společenstvím uznány za právního nástupce Československa. Ano, uznány, trpný rod je zcela správně. Vstup nového státu do mezinárodního společenství je v lepším případě smluvní vztah, v horším jednostranný, kde nový stát stojí v roli prosebníka či čekatele. Česká republika i Slovenská republika byly úspěšné, staly se nástupnickými státy, a s tím automaticky vstoupily do československých práv a závazků (s jedinou výjimkou, a tou jsou tzv. lokalizované závazky typu smlouva o státních hranicích - proto spor o Gabčíkovo-Nagymáros byl nadále sporem slovensko - maďarským a nikoli sporem mezi Slovenskou republikou a Českou republikou na straně jedné a Maďarskem na straně druhé).

(Oproti tomu pobaltské státy, Chorvatsko či Slovinsko začínaly a chtěly začít s čistým stolem, nechtěly mít nic společného se SSSR či Jugoslávií, a proto po nich nepřevzaly žádný závazek, a to včetně uznání Palestiny, vše musely sjednávat nově. Pokud by chtěl některý z těchto států uznat Palestinu, paradoxně (a teoreticky) by se směl dočkat i odmítnutí uznání své vlastní existence Palestinou.)

*
Onen ústavní zákon č. 4/1993 Sb., resp. jeho článek 5, na který se odvolává Zdeněk Koudelka, zní:

"(1) Česká republika uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala Česká a Slovenská Federativní Republika.
(2) Česká republika přebírá práva a závazky neuvedené v čl. 4, které pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva s výjimkou závazků České a Slovenské Federativní Republiky spojených s územím, na které se vztahovala svrchovanost České a Slovenské Federativní Republiky, ale nevztahuje se na ně svrchovanost České republiky. Tím nejsou dotčeny nároky České republiky vůči Slovenské republice vyplývající z plnění mezinárodněprávních závazků České a Slovenské Federativní Republiky, které Česká republika převzala podle tohoto ustanovení."

1) Platí pouze pro Českou republiku, nikoli pro ostatní státy světa. Český ústavní zákon je z hlediska mezinárodního práva irelevantní.

2) Pro zbytek světa je jako příslušný právní úkon relevantní pouze Prohlášení České národní rady k parlamentům a národům světa ze 17. prosince 1992.

3) Čl. 5 úst. zákona č. 4/1993 Sb. je tedy fakticky nadbytečný, je tam jen pro pořádek, aby i lid český věděl, k čemu jsme se navenek zavázali, resp. museli zavázat. (Prohlášení samo nebylo např. vůbec vyhlášeno ve Sbírce zákonů, což je s podivem.) To znamená, že čl. 5 v onou ústavním zákoně buď vůbec nemusel být, a pokud jsme ho tam chtěli, pak musel znít právě tak, jak zní.

*
Jen na okraj, na základě shora popsané sukcese (= právního nástupnictví) do práv a závazků Československa jakožto subjektu mezinárodního práva, ke které došlo automaticky s právními účinky od půlnoci z 31. prosince 1992 na 1. ledna 1993, došlo k renegociaci československých bilaterálních smluvních závazků Českou republikou, k jakémusi dělání pořádku "ve skříni". V následujících zhruba dvou letech Česká republika jednala se všemi státy světa, přičemž základní schéma bylo ve všech případech toto:

Česká republika státu X: Dobrý den, vznikla jsem, jsem tady a považuju se za právního nástupce Československa. V evidenci mám tento balík smluv, které mezi námi platily k 31. prosinci 1992. Odpovídá to Vašemu seznamu?

Odpověď státu X - základní varianta: Dobrý den, ano, odpovídá, souhlasí a uznáváme, vítejte mezi námi.

Stát X - horší varianta: Dobrý den, ne, nesouhlasí, my to máme takto ... následovalo jednání, které v drtivé většině případů vedlo k oboustranně odsouhlasenému seznamu smluv, které nadále platí s účinností od 1. ledna 1993, s tím, že některé smlouvy se uznaly za neplatné (chyba v seznamu té či oné strany), jiné byly na návrh náš či druhé strany zrušeny, pak ale nikoli od 1. ledna 1993, ale od určitého budoucího data (to byl případ Naturalizační úmluvy mezi ČSR a USA). Sám jsem takto "vykorespondoval" celou Latinskou Ameriku (vyjma Kuby), což byla poměrně bezproblémová skupina států z hlediska uznání vzájemných závazků, a "zrušil" onu Naturalizační úmluvu.

*) Dozvěděl jsem se o tom článku až nyní.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je právník, byl poradcem prezidenta Klause