25.6.2019 | Svátek má Ivan


PRÁVO: Případ Matula

1.8.2016

Politikou potřísněné selhání justice

V úterý 26. července 2016 zrušil Ústavní soud ústavním nálezem senátu prof. Josefa Fialy rozsudky samosoudkyně Márie Petrůvkové Obvodního soudu pro Prahu 2 a senátu předsedy Jana Kareše Městského soudu v Praze a také usnesení senátu Jindřich Urbánka Nejvyššího soudu ČR v trestní věci bývalého soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimila Matuly, odsouzeného za nadržování Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi, odsouzeným za krádež 74 milionů z auta bezpečností agentury. Věc se nyní vrátí k soudu 1. stupně.

Výtky obecným soudům, uvedené v ústavním nálezu, zní přímo děsivě: jak má občan důvěřovat soudům, když nejvyšší justiční autorita zjistila, že soud 1. stupně uznal bývalého soudce vinným bez důkazů, aniž by prokázal protiprávní úmysl, a odvolací i dovolací soud prvostupňový pamflet bez odporu potvrdily? Ač laik, s přihlédnutím k závažnosti výhrad ústavního soudu si troufám tvrdit, že je prakticky vyloučeno, aby obecné soudy v obnoveném procesu dospěly k jinému než zprošťujícímu rozsudku a potvrdily tak dobové stanovisko spolku Šalamoun.

Vnucuje se otázka, kolik takových zmetkových rozsudků zplodí česká justice každý rok. V tomto případě odsouzení aspoň neskončili za mřížemi, ale kde je jistota, že stejně špatnou práci neodvádějí někdy také soudy, které ukládají vysoké nepodmíněné tresty?

Podle mého laického názoru Ústavní soud nálezem č. j. III. ÚS 1073/15 z 26. července 2016 odhalil jeden z nejhorších polistopadových justičních přehmatů. Nejde jen o to, že Vlastimil Matula byl po celou dobu trestního stíhání postaven mimo službu s polovičním platem a zbaven možnosti vykonávat své povolání, že po právní moci rozsudku byl zbaven funkce soudce a příznivý obrat v jeho osudu zásluhou Ústavního soudu se dostavil až na den přesně za 5 let od zahájení trestního stíhání. Prožitek trestního stíhání, marného zápasu se soudci a pocitu křivdy z nespravedlivého rozsudku obecně působí oběti stres a psychickou trýzeň: tohoto trápení nevinného občana se dopustili rukou společnou a nerozdílnou všichni účastníci řetězce řízení, zvláště pak soudci všech tří výše uvedených soudů, kteří mají nejvyšší kvalifikaci, největší privilegia, a tedy nejvyšší odpovědnost ze všech. Historie procesu navíc dává tušit, že pronásledovatelé slepě plnili přání tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Protože se jedná o pozapomenutou záležitost, připomenu skutkový děj. Souvisí s případem Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, pravomocně odsouzených v r. 2009 za krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Oba podali prostřednictvím své obhájkyně Hany Riedlové podněty k podání stížnosti pro porušení zákona. První podnět, který byl doručen na ministerstvo, zpracovala řadová referentka a navrhla jeho odložení. Když nastoupil na stáž soudce Vlastimil Matula, oba podněty s příslušnými spisy přistály na jeho stole. Přezkoumal je a přestože věděl, že referentka jeden z nich doporučila k odložení, vypracoval k oběma stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí ministryně o přerušení výkonu trestu. Paní exministryně později jako svědkyně před soudem vypověděla, že se s výsledkem jeho práce zběžně seznámila, nebylo jí nic nápadného, prostě listiny podepsala a předala k vyřízení. Z právního i morálního hlediska tím za ně převzala odpovědnost. Protože podání stížnosti pro porušení zákona je výsadním právem ministra spravedlnosti, její podpis sám o sobě činil trestní stíhání zpracovatele nesmyslným. Matulův přímý nadřízený sice s jejím rozhodnutím nesouhlasil, ale - jak uvedl jako svědek u soudu - námitky si nechal pro sebe a poslal do věznice pokyn k propuštění obou odsouzených. Měl prý obavy, že by jej za odpor z ministerstva vyhodili.

Na tomto místě připomínám, že stížnost ministra není zrušením rozsudku, ale pouze podnětem soudcům Nejvyššího soudu ČR, aby přezkoumali rozhodnutí nižších soudů. Rozhodnutí o přerušení výkonu trestu má sice okamžitý účinek, ale v případě zamítnutí stížnosti odsouzeným stejně nezbude, než se vrátit do vězení, protože v dnešním světě je téměř nemožné se dlouhodobě skrývat.

Traduje se, že odsouzení po propuštění uprchli do Thajska. Ve skutečnosti odjeli s partnerkami vzpamatovat se ze zotavného pobytu ve věznici. Cítili se bezpečně, protože naivně věřili, že stížnost paní ministryně zvrátí jejich osud.

Jenže jejich naděje zmařil ministr Jiří Pospíšil, který po volbách vystřídal Danielu Kovářovou a v rámci rozkopávání báboviček, které holčička zanechala na jeho písečku, se snažil prokázat, že cokoli udělala, bylo špatně. Z popudu výše zmíněného Jiřího Balzera a zhrzené referentky těsně po návratu na ministerstvo se rozjel k Nejvyššímu soudu ČR, kde vzal stížnosti Daniely Kovářové zpět. Tehdy již bylo nařízeno veřejné zasedání k jejich projednání. Pokud Nejvyšší soud ČR přijme stížnost k veřejnému projednání, dává tím přinejmenší najevo, že kvalita jejího zpracování odpovídá jeho vysokým nárokům a dává i určitou naději, že stížnosti vyhoví. O nařízení veřejného zasedání rozhoduje až po seznámení se spisem. Jiří Pospíšil neměl spis k disposici, kauzu nemohl znát, spolehl se pouze na důvodnost udání zneuznaných úředníků popuzených tím, že jakýsi stážista si dovolil posoudit věc jinak než oni. Nezávislí soudci Nejvyššího soudu ČR nemuseli ministrovu přání vyhovět, ale usnesením se mu přesto pokořili. Postup Jiřího Pospíšila byl nekolegiální vůči předchůdkyni a bezohledný vůči soudcům, kteří museli odepsat jako ztracený čas věnovaný seznámení s trestními spisy obou odsouzených. Zejména jim projevil nedůvěru a krátil odsouzené v právu na soudní ochranu: protože nikdo z jeho nástupců si nechtěl pálit prsty a nepodal stažené stížnosti znova, už se nikdy nedovíme, jak by je vyhodnotila elita českých trestních soudců. Zato známe jejich hodnocení pokleslými soudci obecných soudů a víme, že Ústavní soud je shledal hanebným.

Zpětvzetí stížností pro porušení zákona bylo pro Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka popudem k rozhodnutí zůstat v Thajsku. Ale tamní policie je zatkla a vydala českým kolegům.

Po zkázonosné návštěvě Nejvyššího soudu ČR Jiří Pospíšil navštívil krajského státního zástupce v Hradci Králové, který kvůli podání stížnosti pro porušení zákona podal trestní oznámení, samozřejmě nezávisle na jeho přání. Případ pak převzala protikorupční policie, která z počátku prověřovala i podezření proti Daniele Kovářové, ale nakonec se spokojila s Vlastimilem Matulou a jeho nadřízeným Vladimírem Chrásteckým. Podstatné je, že policie nikoho neusvědčila z přijetí úplatku za podání zmíněných stížností pro porušení zákona.

Sledoval jsem jednání obou pražských soudů v soudní síni. Během činnosti ve spolku Šalamoun jsem monitoroval řadu kauz a vyslechl jsem mnoho špatných rozsudků. Tolik nehorázností jako z úst Márie Petrůvkové jsem ale snad nikde jinde neslyšel. Věnovala dokonce značnou pozornost rozboru stížností pro porušení zákona, zpochybňujíc tak nejen kvalitu práce podstatně vyspělejšího kolegy, ale zasahujíc do výsostné pravomoci ministryně. Nedovedu pochopit, proč její úvahy “posvětil” odvolací soud. Nakupení pochybení v postupu obou soudů je tak nápadné a natolik budí dojem křečovité účelovosti, že mne vede k podezření, že soudci velmi citlivě vnímali nevyslovené přání kazisvěta ministra.

Poznatky ze soudní síně jsem okomentoval v několika článcích, uložených na “starých” internetových stránkách spolku Šalamoun , zejména v sérii “Soudci sobě”. Spolek Šalamoun v dané věci intervenoval ve prospěch odstranění průtahů v řízení, když po půlroce od podání obžaloby ještě nebylo nařízeno hlavní líčení. Snažil se také vyvolat trestní řízení proti úředníkovi, který zařídil propuštění odsouzených z výkonu trestu, ale narazil na neprostupnou zeď ochranářských postojů státních zástupců. Mimo to požádal ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby zrušil rozhodnutí Jiřího Pospíšila o dočasném postavení obžalovaného Vlastimila Matuly mimo službu, které škodilo nejen jemu, ale i soudu, který za něj jako za pracovní sílu neměl náhradu. Ač korespodenci s ministerstvem pečlivě archivuji, odpověď uloženou nemám.

Strádání, kterému byl nespravedlivým stíháním a jeho následky vystaven Vlastimil Matula, nelze zaplatit penězi a nelze je vrátit. Z toho důvodu je ovšem velmi smutná jistota, že produkt “kmotra” Romana Jurečka bývalý ministr, který celou tu hrůznost spustil věren zásadě, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, bude pod záštitou jinak mravokárné TOP 09 na nás v poklidu plivat přes televizní obrazovku z Bruselu svá moudra a dokonce se možná bude chtít ucházet o úřad prezidenta republiky. A soudci, kteří Vlastimilu Matulovi způsobili příkoří, budou v pohodě soudit do 70 let a možná přivedou do neštěstí další nevinné lidi. Není proti tomu obrany, protože naše pojetí nezávislosti soudců se kryje s nárokem na beztrestnost i extrémních projevů soudcovské neprofesionality, libovůle a neodpovědnosti. “Po lopatě”: soudkyni Petrůvkovou za tento výstřelek nikdo před kárný soud nepošle, a i kdyby poslal, byla by zproštěna obžaloby. Resignaci žádného z provinivších se soudců nelze očekávat, protože všichni trpí iluzí o své neomylnosti, kombinované s právem na beztrestnost omylu.

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, zdá se mi nevyhnutelné nejen vyplacení příslušného odškodného, ale po právní moci předpokládaného budoucího zprošťujícího rozsudku i vrácení Vlastimila Matuly do soudcovského stavu. Podle rozhovoru, který poskytl České justici 27. července 2016, ministr spravedlnosti se s jeho požadavkem bude muset vypořádat. Bylo by ovšem trapné, kdyby se Vlastimil Matula nakonec musel domáhat svého práva správní žalobou, která by patrně byla úspěšná.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 2, poslední 1.8.2016 07:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.