23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


PRÁVO: Právo na odpor

26.8.2010

V souvislosti s případem Mašínů zamyslil se Václav Žák ve svém článku Mašíni aneb Smutné svědectví o stavu společnosti (Neviditelný pes, 11. 8. 2010) nad tím, nakolik dnes určité postoje vybočují z kontextu evropské civilizace. Přitom, jen tak na okraj, zmínil americké ústavní experty (předpokládám, že šlo o osoby z USA), kteří se na své návštěvě České republiky při čtení příslušného článku Listiny základních práv a svobod, umožňujícího použití individuálního násilí proti státní moci, křižovali. Možná by nebylo na škodu podívat se na toto ustanovení trochu blíže.

Jedná se o článek 23 Listiny základních práv a svobod, podle nějž „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založených Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

Jak na věc „v detailu“ pohlížejí čeští ústavní experti, můžeme zjistit například z publikace Ústava a ústavní řád České republiky, komentář (prof. JUDr. Václav Pavlíček a kolektiv, Linde Praha, 1999). Bohužel, moc se toho nedovíme, neboť výklad je víc než opatrný (z celého komentáře Ústavy a ústavního řádu čítajícího přes 1700 stran jsou článku 23 Listiny věnovány sotva 2 stránky textu). Podle nich „právo na odpor je založeno na přirozenoprávním principu lidských práv“, souvisí s principem svrchovanosti moci lidu a jeho tradice sahá do daleké minulosti. Citovaná publikace pro naše území uvádí pouhé dva případy práva na odpor (v pojetí odpovídajícím čl. 23 Listiny). Prvním případem je odpor v době druhé světové války, kdy prezident vyhlásil princip kontinuity československého státu a vyzval z emigrace národ k odporu. Druhým českými ústavními experty uváděným případem je „odpor proti invazi pěti zemí Varšavské smlouvy a jejich kolaborantů“.

Aby nezůstalo jen u historie, vypořádává se komentář s možnou aplikací práva na odpor, ovšem jen krátce. Je zde evidentní snaha možnou aplikaci článku 23 Listiny omezit. Právo na odpor je vázáno na některé podmínky, které lze ze znění článku sotva přímo vyvozovat. V podstatě jde o typický příklad zužujícího výkladu nemající příliš opory v samotném textu, který tak vyvedl z míry americké ústavní experty, zvyklé zřejmě dávat slovům ten význam, jaký obvykle v určitých souvislostech mají, na rozdíl od expertů českých, navyklých pružnému žonglování se slovy.

Existence práva na odpor tak podle našich ústavních expertů vyžaduje řadu podmínek. Předně musí být splněn „princip přiměřenosti“. Dále – postavit se na odpor a nerespektovat příkazy orgánů státu údajně nelze v případě, kdy jde o porušování „jednotlivých práv“ a nápravy se lze „reálně domoci jinými ústavními či zákonnými prostředky“. Přestane-li tedy stát respektovat pouze jednotlivá práva, jako např. právo každého na život (čl. 6 Listiny), nebo začně porušovat osobní svobodu (čl. 8) budováním koncentračních táborů, pak by porušení jednotlivých práv nezakládalo právo na odpor proti státní moci? Věta z komentáře, naprosto eliminující jakékoli právo na odpor podle čl. 23 Listiny, stojí za ocitování: „Práva na odpor se nelze dovolat tehdy, jestliže toliko některá ustanovení ústavy nejsou naplněna, a proto dostatečně nepůsobí instituce ochraňující demokratický řád lidských práv a lze-li legálními prostředky, např. volbami, dosáhnout změny tohoto stavu.“ Představa autorů komentáře, že se ten, kdo se postaví na odpor proti zvůli státní moci, bude „dovolávat“ práva na odpor, je komická. Nikdo se žádného práva na odpor dovolávat nebude, prostě se na odpor vůči státní moci postaví a podobné soudy ponechá na případných budoucích právních rozborech a komentářích, budou-li nějaké.

Je pak zcela již v duchu komentáře článku 23 Listiny, že právo na odpor nepřiznává cizincům ani osobám bez státní příslušnosti a ze „systematického zařazení“ článku 23 dovozuje, že právo na odpor souvisí s potlačováním práv politických, která patří jen občanům České republiky. Zde už je komentář zcela mimo, vždyť právě onen princip přirozeného práva (zmiňovaný hned na jeho začátku), ze kterého právo na odpor vychází, lze sotva vázat na úzce chápanou státní příslušnost. Navíc tvrzení v komentáři, že právo na odpor je možné jen v případě, že jde o potlačování práv politických, je vysloveně nesmyslné. Autoři komentáře tak usuzují z formálního zařazení čl. 23 do hlavy druhé, druhého oddílu Listiny – Politická práva. Právo na život a právo na osobní svobodu, jakožto práva nepolitická, by proti zločinnému státu odporem bránit nešlo?

Právo na odpor předpokládá ochotu bránit nejen sebe sama, nýbrž i práva a svobody druhých. Je složité teoretizovat a uvažovat o okolnostech, které by ospravedlňovaly právo na odpor, když i v těch nejběžnějších situacích není ochota pomoci bližnímu. A nejde přitom o odpor proti státní moci. Alespoň dva případy z mnoha, které se kolem nás dějí. V televizních zprávách jsme nedávno měli možnost vidět kamerový záznam útočníka, který na nástupišti metra někoho mlátil a kopal do něj za naprostého nezájmu ostatních cestujících, postávajících v blízkosti. Obdobný případ se stal pár dní před tím v Ostravě, kde útočník na ulici bil a kopal do ženy, aby se zmocnil její kabelky. Ani tady nikdo z diváků nepomohl a napadené se dokonce dostala výtka ze strany policejní mluvčí, že měla raději kabelku hned pustit a nebránit se (pro policii je lepší, když nevyšetří krádež, než když se jim nepodaří objasnit loupež).

Lze souhlasit s tím, že právo na odpor proti státní moci a proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, je krajním prostředkem. Dojde-li k němu někdy, nebude na pořadu dne otázka, zda se jej lze oprávněně dovolávat nebo zda je odpor přiměřený. Z povahy věci nelze ani očekávat, že by tyto věci s konečnou platností rozhodly současné orgány toho státu, proti němuž by odpor směřoval.

Autor je advokát