„Řidiči autobusů v Česku, stávkujte. Nebo udřený umřete za volantem hlady...“

Ten podtitulek vypadá jako nadsázka, která velmi expresivně komentuje fakt, že řidiči autobusů v Česku hrozí stávkou. Nu, zatím autobusy stále jezdí. Mám ale pocit, že veřejnost, dopravní odbory i vlastníci dopravních firem vážnost situace bagatelizují. Dnešní praxe zaměstnávání a odměňování řidičů autobusů je totiž výsledkem dlouholeté tiché dohody prakticky všech vlastníků a provozovatelů hromadné dopravy v Česku, za mlčenlivého přihlížení státních a odborových orgánů, a mám pocit, že si všichni stále myslí, že to tak zůstane navěky.

Moje profese je zcela jiná, nicméně vládnu i řidičským oprávněním na cokoli, co má kola, pásy, volant či rajčáky. A tak když mne přestane bavit hádat se s lidmi v mé běžné profesi, najdu si na rok dva práci coby řidič autobusu. Je to možná s podivem, ale já si za volantem docela dobře vyčistím hlavu. Když jsem to poprvé udělal někdy v roce 1990, bylo to celkem bez problémů. Když jsem to udělal naposledy letos, jímala mne hrůza. Moje omezené zkušenosti profesionálního řidiče jsou rozloženy pravidelně v čase od roku 1990 až do letoška. Ale mohu si přesto dovolit prohlásit, že profesionální řidiči, především řidiči autobusů, se stali dnes nejvykořisťovanější skupinou námezdních pracovníků v Česku.

Ale kecy jsou kecy, proto raději uvedu vlastní zkušenosti. Pracoval jsem letos například pro jednu autobusovou firmu provozující pravidelné linky do zahraničí. Přestože firma měla o řidiče velkou nouzi, ve vztahu k nim se to nijak neprojevovalo. Smlouva byla pro řidiče tak nevýhodná, že z něj dělala prakticky otroka. Plat – základní, ze kterého se odvádějí daně státu - činil 15 tisíc hrubého, výplatní termín měl téměř měsíční lhůtu, kterou často zaměstnavatelé stejně nedodržují. Zažil jsem kolegu, který se kvůli tomuto nešvaru dostal do exekuce a nikde se nedovolal. Pracovní povinnosti a odpovědnost – prakticky neomezené. Pracovní smlouvu mi předložili hotovou na vedení společnosti, a neexistovala žádná diskuse. Buď ji podepíši tak, jak je, nebo prostě nebudu jejich zaměstnanec. Nu, na měsíc jsem to zkusil. A za ten měsíc jsem najezdil cca 360 hodin! O tom, kdy a kam pojedu, jsem se dozvídal na poslední chvíli z esemesky, téměř vždy večer před odjezdem, soboty či neděle nevyjímaje. Samozřejmě, že jsem dodržoval zákonné pracovní přestávky, také jsme proto jezdili v autobuse ve dvou, ale co je mi to platné, že mám volno, když sedím v jedoucím busu někde na dálnici mezi Berlínem a Hamburkem a v lepším případě jen čekám, kdy na mne přijde zase řada s řízením. Běžná byla třeba linka o délce cca 12 hodin jízdy šest dní v kuse za sebou, pak dva dny volna a pak dalších šest dní v kuse. Když uvážíte, že musíte být u autobusu nejméně hodinu před odjezdem a po dojezdu na konečnou jej musíte uklidit, dotankovat a zaparkovat (další nejméně hodinka času), máte tu každý pracovní den fakticky cca 14hodinovou směnu.

V inzerátech takovýchto firem se objevují nabídky příjmů kolem 30-35 tisíc čistého. Tady je veřejnost asi nejvíce klamána. Hotové peníze, jdoucí z dopravní firmy do rukou řidičů jezdících pravidelně do zahraničí, skutečně dosahují i této hranice. Ale je třeba říci, že kromě základní mzdy cca 12 tisíc čistého jde o peníze z takzvaných cestovních náhrad. Tj. peníze, na které má řidič, pracující v zahraniční, tj. na služební cestě, zákonný nárok a nelze je zaměňovat za mzdu. Peníze, které nejsou mzdou, se nezapočítávají řidiči do důchodu ani do nemocenské a v okamžiku, kdy několik dní nemůže z jakýchkoli důvodů vyjet, o ně nenávratně a bez náhrady přichází. A pokud nedejbože řidič dlouhodoběji onemocní, nemocenská se mu počítá právě jen z té malé základní mzdy, na cesťáky nikdo ani nevzdechne.

Přesto je toto hlavní argument zaměstnavatelů při mzdových jednáních, když tvrdí, že řidiči mají vlastně mzdy vysoké až dost. A bohužel také důvod, proč mnozí řidiči jezdí za každou cenu, nemocní, unavení, a jsou tak hrozbou nejen pro sebe, ale i pro cestující a ostatní účastníky provozu na silnicích. Dvakrát se mi stalo, že jsem odtáhl prakticky celou jízdu, protože kolega řidič měl takovou chřipku, že nebyl schopen řídit.

Ještě hůře jsou na tom řidiči autobusů z vnitrostátní dopravy. I tu jsem v českých luzích letos pokoušel. A výsledek? Například u jedné české firmy jsem dostal nabídku jezdit pravidelnou linku – za cca 18 tisíc čistého měsíčně. A žádný „cesťák“, pochopitelně. Pracovat pro tuto firmu by znamenalo, že budu vyjíždět každý všední den ve čtyři hodiny ráno, budu jezdit s jednou 40minutovou přestávkou cca do oběda, pak budu mít pauzu a neplacenou přestávku na konečné (cca 35 km od mého domova). Pak dojezdím ještě čas až do 16 hodin, kdy bych bus předával svému kolegovi. Ten by zatahoval až po půlnoci. A jezdit se musí i v neděli. Po týdnu bychom se s kolegou vyměnili. Autobus musím převzít v garáži hodinu před odjezdem, jak se do garáží dostanu, je na mně. No, já nevím jak vy, ale já takovéto „zaměstnání“ považuji za novodobé otrokářství. Schválně jsem zkusil vyjednávat alespoň o mzdě a prohlásil, že za 21 tisíc čistého to beru. Sice slušně, ale naprosto jednoznačně se mnou hned vyběhli. Byl jsem pro ně prostě jen blb, který má právo pro ně pouze makat a podepsat to, co mu k podpisu strčí.

Tahle zkušenost mne vedla k pokusu, při kterém jsem obvolal řadu firem hledajících inzerátem řidiče autobusu. Chtěl jsem po nich jediné, aby mi připravili svoji smlouvu se svými podmínkami, ve které by mně ale garantovali základní mzdu ve výši 20 tisíc Kč čistého. Všude a všichni to bez rozmýšlení odmítli. Snad jedinou výjimkou je údajně DP v Praze, ale to jsem si ověřit nedokázal. Zato jsem slyšel spoustu výmluv a různých slibů, které měly v sobě spoustu „ale“ a háčků vydávajících mne jako případného zaměstnance na milost i nemilost zaměstnavateli (jsem profesí auditor a ekonom, takže si myslím, že o tom něco vím). Dokonce jsem dostal nabídky typu „jděte na úřad práce a pro nás budete jezdit načerno, na DPP, ta se nikam nehlásí, a my vám pak příjem dorovnáme na 20 tisíc korun měsíčně“.

Je příznačné, že v inzerátech je řada nabídek na práci řidičům nákladních vozidel, kterým jsou nabízeny výrazně vyšší platy než řidičům autobusů. Přitom řidič autobusu má o řád vyšší odpovědnost a o řád vyšší kvalifikaci než držitel oprávnění k řízení pouze náklaďáku. Stresových situací a zátěží zažívá řidič autobusu dle současných výzkumů dokonce více, než pilot dopravního letadla, a rozhodně více, než řidič kamionu. Zdá se ale, že dopravovat lidi autobusem je mnohem podřadnější než dopravovat zboží nákladním vozem, a podle toho se vlastníci dopravních firem i stát k řidičům staví.

A ještě jedna věc mne v této oblasti zaráží. Vztah státu k profesionálním řidičům. Můj osobní názor je, že stát tím, že požaduje tzv. „profesní průkaz“, zcela jednoznačně diskriminuje tuto skupinu zaměstnanců a potlačuje jejich osobní ústavní práva. Jak může chtít stát po někom, komu sám vydal po komisionálním přezkoušení řidičské oprávnění skupiny D na autobus, aby se poté znovu za téměř stejný peníz (v řádu desítek tisíc korun) tento člověk musel nechat přezkoušet od státu ještě pro získání takzvaného „profesního průkazu“ pro řízení autobusu, a to jen proto, aby mohl být jeho držitel jako řidič autobusu zaměstnán. Přitom je co do obsahu zkoušek prakticky shodný se zkouškami skupiny D běžného řidičského oprávnění. To tedy znamená, že státem garantovaný a vydaný řidičský průkaz skupiny D platí, jen kdybych jezdil s autobusem jen tak pro zábavu a nikoho v něm nevozil? Kdepak to máme v jaké právní normě napsané? Nebo jde jen o svévolnou snahu státu co nejvíce vybrat peněz? Nebo jak to je? Tady se divím nejvíce tomu, že odbory v tomto směru ještě nepodaly proti této praxi státních úřadů žádnou ústavní stížnost. To jsou mi pěkní ochránci zájmů řidičů z povolání.

A tak mi nezbývá, než nyní zcela vážně znovu opakovat: „Řidiči autobusů v Česku, stávkujte za svá práva na přiměřenou mzdu. Nebo udření umřete za volantem hlady!“