Případ „katarského prince“ patří již pět let k trvalkám zájmu naší pokleslé žurnalistiky. Jeho ustálený mediální obraz lze shrnout takto: „katarský princ“ se dopustil sexuálního zneužívání nezletilých dívek. Byl za to odsouzen, ale trestu unikl, protože „mafián“ Pavel Němec jej vydal do Kataru, kde trestní řízení proti němu nepokračovalo.

Díky horlivosti senátu Petra Stutziga (jednoho z „oblíbenců“ umělecké skupiny Malik urvi) Městského soudu v Praze se dnes o věci znova píše a mluví s tím, že bude třeba na „prince“ vydat mezinárodní zatykač, aby mohl být postaven před náš soud.

Předesílám, že sám případ „katarského prince“ není příliš zajímavý. Skutků, kvůli kterým byl obžalován a vězněn, se skutečně dopustil. Jsou nepřijatelné nejen z hlediska právního, ale v našem kulturním prostředí jsou hodné odsouzení i z hlediska mravního. Mohli bychom se snad pouze ptát, proč bylo „princovo“ stíhání zahájeno právě v daném období, když policie se o něho z různých důvodů zajímala i dříve a patrně musela vědět o jeho zálibě v lolitkách, či proč a kam zmizela nejhorlivější z jeho „náborářek“, která mu přivedla největší část zneužívaných dívek (lépe řečeno spokojených obchodních partnerek, prodávajících svá těla).

Případ mě zajímá jako příklad účelové mediální manipulace se skutečnostmi, která je určitě cílená, i když někdy není jasné, komu a čemu slouží. O pravdu a spravedlnost v ní nejde.

Nikomu nevadí, že obraz případu je v mnoha ohledech velmi nepřesný, v citlivých bodech neúplný. Neúplnost umožňuje zkreslovat jej v neprospěch odsouzeného i exministra Pavla Němce a zastřít nepřístojnosti soudců Moniky Křikavové a Petra Stutziga a také sesazené nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorky Marie Benešové.

Zamlčuje se například, že předání trestního stíhání „prince“ do Kataru doporučilo Pavlu Němcovi ministerstvo zahraničí s tím, že katarská strana se zavázala, že se zachová stejně velkoryse, pokud se v budoucnu dostane v jejich zemi do potíží náš občan.

Pokud dnes Česká televize informuje o případu a sděluje, že „princ“ byl za své jednání nepravomocně odsouzen, účelově zamlčuje, že jeho odsouzení je nejen nepravomocné, ale dokonce i nicotné, právně neúčinné, protože byl odsouzen v nezákonně vedeném procesu.

Je skutečností, že exministr Pavel Němec rozhodl v souladu s ustanovením trestního řádu v tehdy platném znění o předání „princova“ trestního stíhání do Kataru. Od dne 8. dubna 2005, kdy byla jeho rozhodnutí doručena soudu, soud podle práva nesměl nic, než propustit Katařana z vazby. Místo toho byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a bylo nařízeno hlavní líčení, v kterém byl nezákonně odsouzen. Pokud Česká televize považovala za nutné zmínit, že Pavel Němec nevyčkal rozhodnutí soudu, klamala veřejnost: zákon nesvazoval ministrovi ruce ohledy na jednání soudu, naopak soud tím, že soudil, porušil svévolně zákon. Navodil tak situaci, která nyní dovoluje „princi“ žalovat stát o odškodnění za vazbu, protože byl držen po dobu déle než čtyř měsíců ve vězení nezákonně.

Zákonnost postupu Pavla Němce i pražských soudů posoudil v srpnu r. 2005 Nejvyšší soud ČR, který potvrdil zákonnost ministrova postupu a výslovně se vyjádřil, že pražské soudy konaly nezákonně. O propuštění „prince“ z nezákonné vazby pak nerozhodl Pavel Němec, ale přímo Nejvyšší soud ČR.

K matení veřejnosti slouží i tvrzení, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ovlivnil jeho místopředseda Pavel Kučera, který v odborném měsíčníku Trestní právo vydal článek, jenž se myšlenkově překrývá s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Článek vyšel počátkem května r. 2005, kdy ani ministr Pavel Němec nemohl tušit, že bude muset kvůli nepřístojnostem pražských soudců podat stížnost pro porušení zákona. Pokud by si novináři, pronásledující kvůli této věci Pavla Němce i Pavla Kučeru, dali práci s porovnáním a hlavně s pochopením složitých textů článku i rozsudku, měli by zjistit, že každé jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by odporovalo zákonům logiky.

Jen částečně pravdivé je i tvrzení, že „princ“ unikl bez trestu. Byl nezákonně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Ve vazbě se choval jako vzorný vězeň, takže měl značnou naději, že bude po odpykání poloviny trestu podmíněně propuštěn. V den, kdy opustil vazbu, měl za sebou třináct měsíců pobytu za mřížemi. Má to do beztrestnosti hodně daleko.

Není také pravda, že jeho trestní stíhání v Kataru nepokračovalo. Katarské orgány s ním naložily podobně, jako naše státní zastupitelství s případem Jiřího Čunka: generální prokurátor Kataru po seznámení s trestním spisem trestní stíhání zastavil s tím, že délka pobytu ve vazbě je přiměřeně k závažnosti provinění dostatečným trestem. V našich podmínkách zastavení trestního stíhání státním zástupcem je rovnocenné se zastavením trestního stíhání soudem a nelze je žádným způsobem zvrátit. V Kataru je tomu patrně podobně.

Nejsou úplně jasné důvody, proč bezvýznamná trestní kauza vyvolala takovou mediální bouři a jaký zájem na jejím vystupňování měla Marie Benešová. Česká televize nabídla podnět k zamyšlení tím, že zprávu o středečním jednání Městského soudu v Praze o této věci podbarvila archivní dokumentací z r. 2005. Ukázala nám zajímavý záběr ze soudní síně, na němž se nachází jeden z kritiků Pavla Němce, advokát Pavel Smutný, ve společnosti vysokých představitelů Kataru. Kancelář, v které působil, obstarávala záležitosti katarské ambasády a stala se prvním útočištěm Marie Benešové po jejím odchodu z Nejvyššího státního zastupitelství. Mezi klienty této kanceláře má být jistá obchodní společnost, která má zájmy v oblasti Perského zálivu. Marie Benešová si později otevřela kancelář v její budově a stala se členkou představenstva akciové společnosti. V téže budově měl kancelář její první obhájce v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců, původně důstojník 1. správy StB. Vztah Marie Benešové ke Kataru má tedy daleko ke křišťálové průhlednosti a také zběsilá zloba na Pavla Němce kvůli předání „princova“ trestního stíhání do Kataru má zvláštní příchuť. Nejsem si ovšem jist, že Marie Benešová věděla, komu a čemu svými útoky na Pavla Němce slouží.

Obhájci „katarského prince“, z nichž v současném řízení je činný jen Umar Switat, jsou překvapeni, že se Městský soud v Praze pokouší obnovit trestní stíhání jejich klienta.

O účelnosti nového řízení lze skutečně pochybovat. Jediným předvídatelným výsledkem jsou náklady na jeho vedení. Je málo pravděpodobné, že by se podařilo obžalovaného přimět, aby se vrátil do České republiky, kde by mu hrozila útěková vazba. Městský soud může ovšem dosáhnout vydání mezinárodního zatykače, ale to ještě není záruka, že dosáhne svého. Byť okrajový, ale přece jen člen katarské panovnické rodiny a spoluvlastník londýnského obchodního domu Harrod´s bude jistě dost opatrný na to, aby se vyhnul cestování na svůj pas do země, v které by mu hrozilo zatčení.

Nicméně snažení Městského soudu není zcela nedůvodné. Je sice pravda, že v Kataru bylo trestní stíhání „prince“ pravomocně zastaveno, to by ale mohlo mít u nás právní účinky pouze tehdy, pokud by došlo k uznání katarského rozhodnutí naším soudem. Soud má tedy právo si myslet, že z hlediska české justice obžaloba nebyla dosud legitimně projednána, a snažit se to napravit, aniž by současně přemýšlel nad reálnou dosažitelností cíle.

O uznání platnosti rozhodnutí katarské prokuratury by musel požádat stát Katar cestou našeho ministerstva spravedlnosti, což dosud neudělal a možná ani neví, že to je nutné.

K projednání žádosti by ale stejně byla nutná „princova“ přítomnost u jednání, nebo aspoň doručení jeho omluvy soudu se žádostí, aby se jednalo v jeho nepřítomnosti. To je ovšem problém, protože soudu se nedaří doručení obsílky a s „princem“ nemají spojení ani jeho obhájci.

Formální podmínky pro uznání platnosti katarského rozhodnutí a pro následné zastavení řízení jsou podle mého laického úsudku víceméně naplněny. Pokud by k témuž názoru dospěl soud, řízení by zastavil. Selský rozum se proto vzpírá pochopit smysl jeho podnikání. Nenahraje-li soudu náhoda, která pošle prince do tenat našich orgánů činných v trestním řízení, bude se proces nejspíš odvíjet jako nekonečný příběh podle schématu známé písně o psovi, jenž jitrničku sežral… Za těchto okolností nabývá snažení soudu povahu kratochvíle placené daňovými poplatníky.