18.8.2017 | Svátek má Helena


PRÁVO: Pokrokáři v talárech

3.8.2017

Ústavní soud udělal z českého „veřejného pořádku“ veřejný dům

Snad každý právník je poctěn, když jeho odborné texty cituje ve svých rozhodnutích Ústavní soud. Za normálních okolností (by) to byl i můj případ. Když jsem ale našel svoje jméno v nálezu I. ÚS 3226/16 z 29. června 2017, nejenže jsem z toho žádnou radost neměl, ale byl jsem naopak nanejvýš rozezlen a pobouřen.

Když jsme s kolegy před několika lety psali komentář k zákonu o mezinárodním právu soukromém (C. H. Beck, 2014), nikdo nemohl tušit, že jednou naše kniha poslouží Ústavnímu soudu jako argumentační berlička pro prosazování pomýlených levicově-pokrokářských vizí a k destrukci institutu veřejného pořádku.

Ústavní soud v uvedeném nálezu zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu z července 2016, kterým bylo částečně odepřeno uznání kalifornského rozhodnutí, jímž byli určeni jako rodiče dítěte dva homosexuálové, kterým dítě odnosila nájemná náhradní matka. Nejvyšší soud již dříve uznal otcovství jednoho z mužů, českého občana, nepřipustil nicméně uznání jeho dánského partnera („manžela“) jako druhého rodiče namísto matky pro rozpor s českým veřejným pořádkem. Ústavní soud naopak rozpor s veřejným pořádkem neshledal, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu považoval za neslučitelné s právem na rodinný život a nerespektující hledisko nejlepšího zájmu dítěte. Při svém závěru ohledně veřejného pořádku se bohužel opřel i o náš výklad k tomuto institutu v uvedeném komentáři (viz odst. 57).

Pokud jde o základní hodnocení případu, to nejdůležitější již bylo řečeno. Ztotožňuji se zejména s kritickými příspěvky Zdeňka Koudelky (Ústavní soud – ohrožení demokracie), Ivo Telce (Kritický pohled na nález Ústavního soudu: uznání kalifornského rodičovského statusu stejnopohlavního manžela), Hany Lipovské (Destrukce rodiny Ústavním soudem pokračuje) a Institutu Václava Klause (Pozor na Ústavní soud). Několik dodatečných poznámek si nicméně zasluhuje problematika veřejného pořádku a ideová východiska našeho výkladu v komentáři.

Výhrada veřejného pořádku je v právních řádech států světa standardním institutem. Jde o jakousi záchrannou brzdu v rukou soudů, popř. dalších orgánů daného státu, která umožňuje pro rozpor s veřejným pořádkem výjimečně vyloučit působení prvků z cizího právního řádu – zejména použití ustanovení cizího práva nebo uznání cizího soudního rozhodnutí – v situacích, kdy zákon (mezinárodní smlouva, předpis EU) takové působení jinak předpokládá.

Nakolik je možno zobecnit přístupy jednotlivých zemí, veřejný pořádek zahrnuje základní zásady a hodnoty právního řádu, základní zájmy státu a společnosti. V českém právu se tento pojem tradičně definuje jako zásady společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Nauka dovozuje, že jde zejména o ty zásady, jejichž zachování směřuje k uspokojování základních zájmů státu a společnosti, a o zásady právního státu. Výhrada má bránit tomu, aby element z cizího právního prostředí přinesl důsledky, které by byly v tuzemsku nesnesitelné a neudržitelné.

Mělo by být tedy např. vyloučeno použití ustanovení cizího právního řádu, které by diskriminovalo ženy nebo příslušníky některé rasy, národnosti, apod., nemohlo by být uznáno cizí rozhodnutí vzešlé z řízení, kde nebylo dodrženo právo na spravedlivý proces, nemohl by být uznán poměr otrokáře a otroka apod.

V nauce mezinárodního práva soukromého dlouhodobě panovala představa, že výhrada bude nejčastěji směřovat proti působení prvků z méně vyspělých států, např. těch, kde se uplatňuje právo šaría nebo kde nefunguje justice. K jednotlivým případům využití této brzdy ovšem tu a tam dochází i mezi vyspělými státy, zejména při uznávání cizích rozhodnutí, a to hlavně pro nedodržení podmínek spravedlivého procesu ve státě původu rozhodnutí.

V posledních letech někteří z nás začali cítit, že výhrada bude muset sloužit také ve vztahu k extrémním výdobytkům levicového progresivismu v zemích na Západ od našich hranic, předně v souvislosti s rychlým a agresivním prosazováním agendy sexuálních menšin, jehož výplody (homosexuální „manželství“, náhradní rodičovství apod.) jsou českému prostředí a zdejší představě o přirozenosti a zdravém rozumu většinově velmi cizí. Nejvyšší soud tuto linii v zásadě držel. Po červnovém nálezu Ústavního soudu však vidíme, že toto pojetí padá.

Výhradu veřejného pořádku jsem vždy považoval za klíčový nástroj pro ochranu českého právního řádu a českých občanů před takovými vlivy z jiných civilizačně-kulturních okruhů, které jsou v hrubém rozporu s naším vnímáním lidskosti, přirozenosti a základního uspořádání mezilidských vztahů, s naší představou o právním státu, a obecně s našimi základními hodnotami.

Ústavní soud svým rozhodnutím tuto záchrannou brzdu paralyzoval. Ukázal maximální otevřenost zahraničním vlivům a minimální vůli chránit základní hodnoty české společnosti. Podrývá tím nejen institut veřejného pořádku, ale i to, co má tento uvnitř státu chránit. V rozbouřené době, kdy na jedné straně rychlým tempem postupuje rozklad společenských struktur Západu, a na druhé straně Evropa dále čelí migračním tlakům a lze očekávat vzrůstající interakce s cizí právní kulturou, pokrokáři v talárech postupně rozleptávají (už tak dost zrezivělou) kotvu tradičních hodnot. Co přijde dál? Budeme uznávat muslimské mnohoženství, nezletilé manželky, skupinové svazky, sňatky lidí a zvířat? Ani se nechce všechny důsledky domýšlet.

Podtrženo a sečteno: Ústavní soud udělal z důstojného a významného institutu veřejného pořádku – kulantně řečeno – veřejný dům, který vyhoví všem choutkám a vášním dovoleným zahraničními právními řády. Na vlastní hodnoty a vzorce chování sdílené po generace máme rezignovat, respektive máme je přizpůsobit cizím modelům.

Je to velmi smutné. Stejně tak mě mrzí, že si přitom soud vzal do úst náš komentář k zákonu o mezinárodním právu soukromém, který žádný podklad pro něco podobného nedává.

* * *

Nedávno jsem v jednom rozhovoru k migrační krizi na otázku, jestli hrozí v souvislosti s migrační vlnou zánik evropské civilizace, odpověděl:

Domnívám se, že migrační krize při vší své závažnosti představuje pouhý střípek a příznak mnohem dalekosáhlejšího rozvratu Evropy. Jde jistě o ohrožení evropské křesťanské civilizace zvnějšku ze strany konkurenčních civilizací. Mám však obavy, že naše civilizace je v mnohem podstatnější míře ohrožena zevnitř vlastním úpadkem a nebezpečnými ideologiemi, které rozleptávají její základní stavební prvky a brání reprodukci jak fyzické, tak duchovní.

Evropské národy stojí v mnoha ohledech na šikmé ploše. Vymírají, přestávají si uvědomovat sebe sama, upadají mravně a kulturně, vězí v těžkopádném a degenerativním sociálním systému, jsou zadlužené, dobrovolně se vzdávají správy svých věcí. Na vlnách genderové ideologie, kultu sexuálních menšin, multikulturalismu, politické korektnosti, environmentalismu a dalších výhonků levicového progresivismu se řítí k antiutopické společnosti, která bude mnohem vzdálenější staré evropské civilizaci, než je kulturní prostředí nynějších migrantů, a která už nebude něčím, co by za obranu před vnějším světem vůbec stálo.

Rozhodnutí Ústavního soudu mě jen utvrzuje v tomto pohledu.



Diskuse


J. Kanioková
20:21
3.8.2017

M. Krátký
10:52
3.8.2017

Z. Klouček
10:46
3.8.2017

J. Kanioková
20:25
3.8.2017

V. Student
5:32
3.8.2017

I. Dekyský
3:10
3.8.2017

M. Krátký
10:46
3.8.2017

P. Dvořák
2:38
3.8.2017

P. Švejnoch
9:01
3.8.2017

A. Alda
Jo.
9:17
3.8.2017

počet příspěvků: 15, poslední 3.8.2017 08:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.