Přesně před dvanácti lety, o půlnoci mezi 13. a 14. zářím 1994 desítky po zuby ozbrojených policistů zatkly kurdského lékaře, publicistu a podnikatele MUDr. Yektu Uzunoglu a tři další Kurdy. MUDr. Uzunoglu strávil následně ve vazbě dva a půl roku – poslední prodloužení vyšetřovací vazby musel schválit Nejvyšší soud ČR.

Původně byl obviněn z hospodářských deliktů, nedovoleného ozbrojování, přípravy trojnásobné vraždy a mučení několika tureckých občanů. Z hospodářských obvinění ho postupně osvobodily obchodní soudy. Za obvinění z nedovoleného ozbrojování se mu omluvil v poslanecké sněmovně ministr spravedlnosti Jan Kalvoda. Obvinění z přípravy trojnásobné vraždy nenápadně zmizelo ze spisů, protože policie neměla v rukou vůbec nic, co by je mohlo podpořit. Mučení se také nepodařilo prokázat. Naopak, na dobu, kdy měl Uzunoglu kohosi mučit, měl nevyvratitelné alibi a když se soudu nakonec, po mnoha letech, podařilo přimět hlavního svědka (člověka s různými jmény a identitami, o němž Inspekce MV napsala, že byl tajným agentem české policie), aby se dostavil k soudu, prohlásil Otan Goksel alias Gurkan Gonen, že ho Uzunoglu nikdy nemučil.

Soudce obvodního soudu pro Prahu 4 Mgr. Vítězslav Rašík jen ilustruje nedávný komentář Jiřího Hanáka (Právo 1.9.), že mnozí z našich soudců dostali definitivu, aniž by měli nutné znalosti, praxi a hlavně lidskou moudrost. Soudce Rašík si s případem Uzunoglu neví rady. Nejdříve, v roce 2003, chtěl kauzu předat do Turecka, jakoby nikdy neslyšel, že tam jsou Kurdové pronásledováni a že tento fakt je jednou z příčin, proč EU váhá s přijetím Turecka do EU. Když české nevládní organizace zabránily předání Kurda, který již 25 let žije v Česku a má občanství SRN, a Turecko případ odmítlo přijmout (aby ještě více nezkomplikovalo své vztahy s EU), zastavil v témže roce Mgr. Rašík trestní stíhání, protože „délka trvání soudního procesu (9 let)“ porušuje článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To ale náš hrdý Kurd nepřijal a Městský soud v Praze mu dal za pravdu.

Při vedení procesu soudce Rašík předvádí školácké chyby, za které by mu, podle mého laického názoru, měl být odebrán univerzitní diplom: neví, jak předvolávat obžalované ze zahraničí, přijal a vede proces, v němž spoluobžalovaní nebyli seznámeni s trestním spisem (a ani nemohli, protože neumějí česky a spis nebyl přeložen do žádného cizího jazyka), vydal mezinárodní zatykač na obviněného, který byl již pět let mrtvý, atd. atp.

Po absolvování několika hlavních líčení musím veřejně prohlásit, že pohrdám soudcem Rašíkem a jeho senátem, a pokud v ČR je pohrdání soudcem trestným činem – orgány činné v trestním řízení, konejte svou povinnost!

Při nestranném pozorování celé dvanáctileté kauzy MUDr. Uzunoglu se stále více a více vnucuje otázka: Cui bono? Kdo má v naší zemi zájem, aby proces MUDr. Uzunoglu nebyl zakončen, kdo stojí za desítkami různých nezákonností a podivností, které se splétají do jakéhosi nerozpletitelného klubka organizovaného zločinu a starých, komunisticko-estébáckých struktur?

Na jednom z posledních přelíčení byl v publiku jakýsi Ali Kemal Cinar. Turecký občan, na nějž vydalo mezinárodní zatykač Německo. V ČR mu v roce 1996 byl svěřen prodej (v Turecku a v Iráku Saddáma Husajna) jednoho z nejcitlivějších českých zbrojních výrobků – Tamary. Kdybych na vlastní oči neviděl mezinárodní zatykače a smlouvu o zastupování Tesly, považoval bych to za špatný vtip.

Členu EU, České republice, se v těchto dnech podařilo překonat jeden ze smutných evropských rekordů. Stydím se za to! Před sto lety se ve Francii odehrávala Dreyfussova aféra se slavným Zolovým dopisem. Od zatčení (1894) do odsouzení na doživotí, deportace na Ďábelské ostrovy, návratu do Paříže, plné soudní rehabilitace, slavnostního navrácení vojenských hodností a vyznamenání prezidentem Francie nejvyšším francouzským řádem Legion d‘Honeur (1906) uplynulo necelých dvanáct let. A to v době, kdy nebyl ani telefon, xerox, fax, počítače, elektronická pošta či trysková letadla.

Způsob, jakým soudce Rašík vede proces, se spíše hodí do doby Dreyfussovy. Rašík nepochopil, že ho stát vybavil počítači, magnetofony a jinými vymoženostmi, aby urychlil proces. To ovšem asi soudce Rašík nechce!

V roce 1971 byl ve stejné soudní budově souzen přítel Karel Kyncl. Do soudní síně mě nepustili. Od zatčení do odsouzení uplynulo necelých osm měsíců. Co je však nejsmutnější – tenkrát jsem byl mnohem optimističtější, než jsem dnes.

Po uplynutí dvanácti let od zatčení MUDr. Uzunoglu se bezradně ptám svých spoluobčanů a jejich politiků: co dělat dál? Vyhlásit hladovku? Svolat mezinárodní tribunál (minulé století poznalo i Russelův, i Sacharovovův), předložit mu Uzunoglův případ a požádat, aby se k němu vyjádřil? Je to asi poslední, co zbývá, chci-li chodit po této zemi, kterou mám tak rád, se vzpřímenou hlavou a bez palčivého pocitu studu za to, co se v naší justici – a to nejen v případě Uzunoglu – děje.

Právo, 13.9.2006

Autor je jaderný fyzik a předseda Nadace Charty 77