Zločin horší než hloupost a diletantství zasluhující si pohnání za velezradu, míní o aktu milosrdenství dosluhujícího panovníka jeho nástupce, předseda ústavního soudu a Olga Sommerová. Nějak se mi nechce mezi giganty práva připojit, a to jsem musel po Silvestru do noci trávit den v base a dalších pár měsíců máme o práci navíc vystaráno.

Obraz prezidenta nemám, ale určitě bych ho za to ze zdi nesundal. Sám nevrle nesu, pokud kdejaký hejhula moudře analyzuje soudní rozsudky. Proto necítím potřebu kafrat do pravomoci chvilkovému kolegovi, který se na Woodyho vteřinu stal též orgánem v trestním řízení činným. Byť jí zbortil stovky mých rozsudků. Každý ale máme svoje: Policajt zatýká, návladní žaluje, soudce vynáší tresty a mocnář je občas promíjí. No a co? Jsou snad mé rozsudky tak geniální, že jiné rozhřešení nad čórkařem než nucené práce nebo jaro ve vězení zastaví hvězdy na obloze? Milosrdenství panovníka je součástí trestní represe, co lidstvo pamatuje. Jeho narozeniny často otevírají cely smrti a obvinění z velezrady by si zasloužili naši bývalí místodržící za vše jiné, než za občasné větrání pevností u příležitosti osvobození Ivanem. K životu patří stejně jako špatně vyspalý soudce, který opálkuje zlosyna víc, než po dobrém obědě, nebo bonzující mukl, který dosáhne díky nezaslouženému hodnocení ředitele žaláře podmíněného propuštění. Pokud s milosrdenstvím mocnáře nelze předem počítat, nenaruší nijak prevenci a vědomí o neodvratitelnosti trestu, atributy trestního řízení vtloukané do hlav už studentům v Plzni i Oxfordu.

Aktuálně se proti poslední amnestii brojí u ústavního soudu a přihřívá politická polívčička v TV. Že nebyla domyšlená, předjednaná a vládou schválená. Jsem dalek toho, abych výsledek ústavní stížnosti předjímal, koneckonců tamní předseda to dle svého zvyku udělal za mne. Ale to vím, že pokud by o její přípravě vědělo víc hlav než tři, vykecala by se hned. "Kdo moc ví, snadno zradí"- J.V.Stalin. Což by byl průser, neb dřív každé blížící se výročí probouzelo nepokoje ve věznicích a kdekdo by si chtěl ještě do Vánoc rychle nakrást a pak se spěchal udat na stanici, aby ho stihli odsoudit a lapka tak mohl milosrdenství využít. Představuji si průběh zasedání (imaginární) vlády, která před jejím vyhlášením zkoumá její dosah: stařičkému ministrovi školství se zdá moc široká, ministryni sportu naopak, kolega zemědělec by z ní vypustil zloděje koní, zástupce vnitra hřímá, že pokud se dotkne korupčníků, jejichž stíhání má jeho strana v programu, podá demisi. Rázem nejde o akt hlavy státu, ale o politické hašteření.

Taky prý je moc důležité zjistit, kdo ji sepsal. Myslím, že každý, kdo už zvládl napsat deset odvolání, žalob nebo rozsudků, by to s přispěním předchozích amnestií zvládl, kostru by nechal (klidně ještě socialistickou, měly úplně stejné terminologie) a připsal čísla. Pátrání po autorovi konečného návrhu má stejný význam jako po úředníkovi sestavivším jídelníček na ministerskou recepci. Ministr si vybere své oblíbené lahůdky a ostatní škrtne, za ostudu nebo spokojené pomlaskávání pozvaných žroutů zodpovídá on. Stejně tak panovník za amnestii. Komu má kolik prominout anebo nechat být, si vybere sám nebo po dohodě se svými královskými rádci.

Ta letošní byla dost veliká, o tom nic, i když nesrovnatelná s poslední Husákovou a první Havlovou. Její zásadní důsledek je v podstatě nová startovní čára pro řadu recidivistů. Zahladila většinu podmíněných trestů, velkou část nepodmíněných, všechny obecně prospěšné práce a domácí vězení. Z čehož vyplývá, že běžní podsvětští se hned tak za katr vracet nebudou, neboť získali často čistý rejstřík, a tak za běžnou delikvenci nejprve okusí zase tresty alternativní. Kupodivu tento důsledek prezidentovi nikdo moc nevyčítá, dav, političtí mluvkové a Zdeněk Troška ("Od kdy v kriminalistice rozhoduje nátlak několika kumštýřů a novinářů?!") souhlasně mručí, že bagatelním lapkům se odpustit mohlo. Ústavní velezrada dle nich měla nastat až zastavením trestního stíhání delším osmi let. Jak to říkal ve 24. dílu Zeman Kalinovi? "Vašku, kam dojdeme, když budeme obyčejný lidi stíhat a nepřátele propouštět?"

Nejen dvě právnické mediální kapacity dokola vecou, jak teď budou úpět práva obětí. Nedomůžou se odškodnění, Berka začne zas vyhlašovat konkurzy a kdo ví, na čí míru byla amnestie ušita! Nejveselejší mi přišly titulky o jakémsi podnikateli, který se prý podezřele vrátil ze zahraničí pár týdnů před Novým rokem, čímž se zbavil postavení uprchlého, který by na aminu nemohl dosáhnout. Nikdo už však nerozebíral, že ač uprchlý, dosáhl v 1. kole zprošťujícího rozsudku. Proč by tedy zrovna on měl zasvěcené informace z Hradu, netuším. Bývalá poslankyně, stejně jako její kolega doktor obojího práva, horují za poškozené, jejichž nárok je prý po zastavení trestního stíhání promlčen, čímž ostrouhají a budou muset třít bídu s nouzí. Určitě se už před dveřmi jejich kanceláří řadí zástupy klientů, nadšených z jejích chápavého rozhořčení a fundovanosti. Přitom myslím, že i v Plzni učili, že přihlášením nároku na náhradu škody do trestního řízení se promlčecí doba staví. Jediným důsledkem amnestie je pak pro poškozené to samé, co pro 99 % dalších oprávněných věřitelů, kteří mají tu smůlu, že jejich dlužníky nikdo nestíhá: Vést civilní spor. Díky důkazům, které poškozeným ve vlekoucích se trestních řízeních v jejich prospěch a za ně obstarala policie a soudy, mají postižení amnestií určitě větší šanci na úspěch. Pokud už v přípravném řízení orgány zajistily majetek obviněných k uspokojení jejich nároků, mohou promptně navrhnout jako předběžné opatření zákaz s jeho nakládáním, když návrh na jeho realizaci by do dvou měsíců po pravomocném trestním rozsudku museli podat tak jak tak. Jediná změna pro ně je, že teď budou muset zaplatit soudní poplatek, případně advokáta (stejně jako těch 99 %). Ovšem problém s uspokojením poškozených v trestních věcech v drtivé většině případů neodvisí od toho, že v rozsudku výrok ohledně nich chybí. Ale v tom, že není se hojit na čem. Neboť odsouzený je švorc nebo své polnosti v mezidobí převedl na milenku. Pokud tak amnestovaný neučinil a oběť bude mít co si na něm vzít, určitě mu zbude i na náklady občanskoprávního sporu, k jejichž hrazení je poražený žalovaný v zásadě zavazován. Pokud byl za léta stíhání mazanější, poškozenému je i při odsuzujícím trestním verdiktu vykonatelný výrok o náhradě škody na pendrek. Ona v podstatě každá amnestie zasáhne do sféry řady poškozených. Např. u podmíněných trestů, jejichž součástí je podmínka darebovi (aminou přirozeně odpadlá), aby ve zkušební době uhradil škodu. Jinak si může jít sednout, proto často jen s touto vidinou cáluje. Nevšiml jsem si ale, že by tato otázka byla předmětem ústavních stížností u dřívějších amnestií.

A to vůbec není řeč o tom, že z těch asi šestnácti mediálně nejpropíranějších kauz vůbec nevyplývá stejné číslo předpokládaných odsouzení jako podmínky výroků o škodě. Mohlo by stejně tak dojít ke zproštění obžalovaných či nepřiznání nároků poškozeným z různých důvodů. A radši nemluvím ani o tom, že v případě dlouholetých nepodmíněných trestů by vymáhání náhrady mohlo být naopak ještě obtížnější.

Smršť se snesla prezidentovi na hlavu za jeho odůvodnění, že se řídil rozhodnutím Evropského soudu, který už šest let stíhání považuje za příliš. A že to není pravda. Bývalá soudkyně ústavního soudu hřímala, že ona sama to dávno judikovala. Možná. Ale pamatuji doby, kdy i pod vlivem (už překonaného) rozhodnutí nejvyššího soudu tahle doba k zastavení stíhání občas vedla. ESLP sice nic nenařizuje, ale formu kompenzace v podobě odškodnění, zmírnění trestu a dokonce zastavení trestního stíhání za nepřiměřené průtahy připustil. Kongres v USA např. už v r. 1974 přijal Zákon o rychlém soudu, v němž je stanovena maximální lhůta mezi zatčením a přelíčením. Nepodaří-li se zahájit líčení do 100 dnů, má to, až na přesně vymezené výjimky, zásadně za následek zrušení obvinění.

Že osmiletá doba trestního řízení nemusí být přemrštěná, že čtení tisíců stran něco zabere, znalci se těžko popohánějí, svědci shánějí a obvinění rádi zdržují, vím já. Ale musí to zajímat každého, panovníka nevyjímaje? Osm let se navíc týká doby od obvinění do právní moci rozsudku. Obvinění podezřelého však přichází často po mnoha letech šetření a rozkrývání policií. Pak přilétá URNA, vrtulníky, vyrážejí se dveře, znáte to z televize. To už však má mít policie nabito, takže k těm osmi letům si ještě připočtěte tak dva. Proč ostatní neméně složité případy tak dlouho netrvaly? Pokud jsem si v tisku četl o těch pár kauzách, které se přetřásají už v každé harendě, moc důvodů k vlastní hrdosti jsem neměl. Některé si nejprve pinkaly různé soudy, kdo je vůbec začne řešit. Další se párkrát vracely z odvolací instance dolů a pak zas nahoru. Obžaloba byla podána po 9 letech. Obvinění čtyřikrát zrušeno. Žaloba třikrát vrácena soudem k dopracování. Říkám to nerad, ale neznamená to, že my, co se živíme trestním právem, jsme asi někde udělali chyby? Když nám nadřízený soud několikrát spis hodí na hlavu nebo my žalobcům a policii? Moc nevěřím olomouckému vrchnímu žalobci, který tuhle v TV sváděl vinu na obhájce a obžalované, kteří se domáhají práva statisícístránkový spis studovat po skončení vyšetřování třeba rok. Lhůtu k prostudování spisu určuje vyšetřovatel s návladním a ti se nemohou alibisticky vymlouvat, že míň než rok žalované straně dát nemohou. Přece vědí, že většinu spisu beztak dostal obhájce dávno v kopiích, např. výslechy osob. Těch 100 000 stran je fakt hrozné číslo, ale polovinu beztak zabírají faktury, takový výpis z jednoho účtu za pět let aspoň sto. Ještě jsem se nesetkal se situací, že by námitka o nedostatečné lhůtě k seznámení se spisovým materiálem vedla k vrácení věci k došetření, byť určitě takový stav nastat může.

Nový prezident už slíbil, že nikoho nepustí, ani Kajínka, byť prý Plzeňáci jsou zaujatí. Budeme teď pět let asi žít s citáty, proto možná zas přijdou k chuti slova pomocníka VB Maštalíře Zemanovi z 26. dílu r. 1969: "Dá nám to ještě dost práce než uklidíme svinčík po těch loňských nesmyslech." Já mám rád jiný: "Člověk by měl každé ráno sníst žábu. Pak už ho ten den nic horšího potkat nemůže."

Autor je soudce Městského soudu v Brně