Latinsky "peníze nesmrdí", je výrok císaře Vespasiána, který tento vladař pronesl v souvislosti s poplatky za používání veřejných záchodků, jež zavedl. Na námitku svého syna Tita, že jde o daň nedůstojnou, Vespasián prý vzal do prstů jednu minci a svému synovi řekl "podívej, nesmrdí, i když je za moč". Je pozoruhodné a svým způsobem i příznačné, že tento výrok použil náš Ústavní soud (ÚS) při odůvodnění svého rozhodnutí z 31.1.2008, jímž zamítl návrh skupiny poslanců našeho parlamentu na zrušení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, známého jako tzv. "batoh". Ale popořadě.

Uprostřed napínavého prezidentského klání, v úterý 12. února 2008, byl zveřejněn úplný text rozhodnutí ÚS z 31. ledna 2008, jímž byla zamítnuta první část (jež se netýká oblasti veřejného zdravotního pojištění a poplatků v oblasti zdravotnictví ani oblasti sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění) návrhu skupiny poslanců na zrušení zákona č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů (známého jako "batoh"). Není divu, že v dramatickém týdnu mezi první a druhou volbou mu nikdo nevěnoval pozornost. Je to ovšem škoda, neboť tímto rozhodnutím ÚS vytváří precedens, který může na dlouhou dobu poznamenat náš právní řád. Myslím si, že bychom rozhodnutí ÚS měli věnovat několik hodin svého času, abychom pochopili, proč rozhodl ÚS tak, jak rozhodl a jaké to může mít důsledky pro budoucnost. Není to sice snadné čtení, ale ve srovnání s textem "batohu" samotného je to napínavý rokodaps.

Z 15 soudců ÚS jich podpořilo většinový názor 11: Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný a Michaela Židlická, zatímco předseda ÚS Pavel Rychetský a soudci Jan Musil, František Duchoň a Eliška Wágnerová se svých odlišných stanoviscích vyjádřili s rozhodnutím ÚS nesouhlas. Zvláště doporučuji prostudovat společné stanovisko Pavla Rychetského a Jana Musila, jež obsahuje kromě obecných soudů řadu konkrétních námitek a výhrad. Za stejně tak důležité však považuji seznámit se i s názorem většiny ÚS, podrobně odůvodněný v textu rozhodnutí ÚS. Chápu snahu ÚS vyhnout se zasahování do legislativního procesu, ale sdílím názor jeho menšiny, že v této snaze zašel ÚS příliš daleko.

Návrh skupiny poslanců na zrušení batohu byl sám o sobě velmi složitý, neboť se skládal z řady dílčích návrhů, od zrušení batohu jako celku po zrušení jeho konkrétních článků. Základní námitky k batohu lze shrnout zhruba do tří skupin:
* matoucí název a s tím související nesrozumitelný obsah,
* neústavnost procedury jeho přijímání,
* spornost právní opodstatněnosti některých konkrétních ustanovení.

V dalším se zaměřím na první dvě obecné námitky a z třetího okruhu na klíčovou změnu v zákoně o dani z příjmu, jež zavádí zdanění tzv. "superhrubé mzdy". ÚS sám měl k prvním dvěma aspektům batohu kritické připomínky, ale neshledal je natolik závažné, aby vyhověl návrhu batoh jako celek zrušit. Pavel Rychetský a Jan Musil se naopak domnívají, že

"zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, nebyl přijat ústavně předepsaným způsobem. Projednání návrhu zákona v Parlamentu České republiky trpělo mnoha vadami, které mají ústavněprávní rozměr"

Tyto vady spatřují, stejně jako já, v tom, že

"Vládou předložený návrh zákona zasáhl širokou a pestrou paletu zákonů, z nichž část nelze podřadit pod žádnou jednotící ideu. Vládní návrh je spíše konglomerátem všemožných právních úprav. Již samo označení navrhovaného zákona jako "zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů" je matoucí - ve skutečnosti značná část ustanovení tohoto zákona nemá žádnou nebo jen mizivou souvislost se stabilizací veřejných rozpočtů. Dokonce ani nejkontroverznější novinky zaváděné touto novou zákonnou úpravou, tj. regulační poplatky ve zdravotnictví, nemají žádnou bezprostřední souvislost s veřejnými rozpočty - jde o příjmy zdravotnických zařízení, jejichž značná část je soukromá. Bez jakékoli souvislosti s veřejnými rozpočty jsou např. změny v obsazování orgánů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR (část čtyřicátá druhá zákona), změny v zákoníku práce, např. v obsahu potvrzení o zaměstnání v § 313 odst. 1 (část dvacátá sedmá, čl. XLI zákona), změny zákona o elektronických komunikacích (část čtyřicátá čtvrtá zákona), zrušení zákona o registračních pokladnách (část sedmá zákona) atd."

I pokud jde o proceduru přijímání batohu plně souhlasím s názorem Rychetského a Musila:

"Ústavněprávně závadným shledáváme způsob předkládání a projednání rozsáhlých a přitom obsahově nesouvisejících pozměňovacích návrhů (tzv. "přílepků", jak jsou charakterizovány v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Došlo k tomu v podrobné rozpravě druhého čtení návrhu zákona v Poslanecké sněmovně předložením pozměňovacích návrhů poslanců Mirka Topolánka a Petra Tluchoře. Návrhy byly velmi obsáhlé - návrhy Mirka Topolánka obsahují 81 změn na 37 stranách textu; pozměňovací návrhy Petra Tluchoře mají 14 stran textu. Podané pozměňovací návrhy nebyly nijak zdůvodněny, a jak bývá obvyklé u poslaneckých návrhů, neprošly žádnou připomínkovou procedurou, která se jinak vyžaduje u vládního návrhu. Poslanci měli na seznámení se s nimi velmi krátký čas (pět dní před zahájením třetího čtení). Pozměňovací návrhy obsahují rozsáhlé změny vládního návrhu zákona, překračují jeho původní intence, nesouvisejí se základním tématem a účelem zákona.

Doporučuji každému, kdo o těchto slovech pochybuje, podívat se do pozměňovacích návrhů Topolánka a Tluchoře a vžít se do situace poslanců, kteří měli schvalovat pozměňovací návrh Tluchoře ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu Topolánka k jeho batohu, jenž sám má 111 hustě psaných stránek změn v 54 zákonech. Tvrdím, že nikdo z poslanců neměl, ba ani mít nemohl, představu, co vlastně schvaluje! Rychetský a Musil mají podle mého názoru pravdu i ve svém tvrzení že

"Při projednání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně byla porušena demokratická pravidla svobodné a informované parlamentní rozpravy. K předloženým pozměňovacím návrhům, věcně nesouvisejícím s návrhem zákona, nebylo reálně možné vést pro jejich rozsáhlost, složitost (jakož i nepřehlednost) seriozní rozpravu na plénu Poslanecké sněmovny v druhém čtení a kvalitně jim oponovat. K tomu nebyl vytvořen prostor ani v následujícím třetím čtení, které je určeno spíše pro odstraňování legislativně-technických chyb návrhu zákona (§ 95 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny) a pro závěrečné hlasování. Za této situace neměli poslanci, ale ani občané a zájmové skupiny možnost vyjádřit se znalostí věci k předkládanému návrhu před jeho schválením Poslaneckou sněmovnou. Tím byl popřen jeden ze základních účelů veřejného parlamentního projednávání návrhů zákonů."

Poslední věta citovaného odstavce nejlépe vystihuje zhoubnost způsobu, jakým byl batoh přijat. Heslo "účel světí prostředky" je sice v naší dnešní politice velmi populární, ale v právním systému bychom se jeho použití měli na hony vyhýbat.

Legislativní svévole? Prosím, ale jen dobře definovaná!

K obsahovým námitkám proti novelizovaným ustanovením zákona o daních z příjmů ÚS v úvodní části svého nálezu, tzv. analytické právní větě, uvádí, že (podtržení J. Ch.)

"Zákonodárce však musí respektovat hlediska daňové rovnosti a daňové proporcionality. Ani svrchovanost státu nezakládá pro stát možnost ukládání libovolných daní, třeba by se tak stalo na základě zákona; zákonodárný orgán musí podložit svoje rozhodnutí objektivními a racionálními kritérii. Podle Ústavního soudu žádné z napadených ustanovení pod takto naznačený rámec přezkumu ústavnosti právní úpravy daně podřadit nelze. Připustil však, že podle zákona o daních z příjmů [§ 3 odst. 1 písm. a)] předmětem daně z příjmů fyzických osob jsou příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky, daň z příjmu se však vypočítává z odlišného předmětu, z tzv. "superhrubé" mzdy, zahrnující kromě "hrubé" mzdy i odvody zaměstnavatele i zaměstnance na nemocenské pojištění, důchodové pojištění, odvod na státní politiku zaměstnanosti, i veřejné zdravotní pojištění. Základem výpočtu daně z příjmů je tedy i jiný objekt (předmět), než je zákonem stanovený předmět daní z příjmů. To však podle Ústavního soudu nezakládá rozpor s principem materiálního právního státu z důvodu neurčitosti a nejasnosti: přestože zákonodárce použil kategorie předmětu a základu daně v zákoně o daních z příjmů svévolně, posuzovaná úprava nezakládá neurčitost, jež by vylučovala možnost stanovení jejího obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů (čili stanovení základu a sazeb daně). Rozpor s ústavním pořádkem by byl dán toliko tehdy, měla-li by zvolená konstrukce konfiskační dopady, byla-li by extrémně disproporcionální, resp. byla-li by neurčitá v té míře, jež by vylučovala stanovení jejího obsahu obvyklými interpretačními postupy. To se však nestalo."

V podrobném zdůvodnění tohoto rozhodnutí ÚS pak najdeme v úvodu citovaný výrok:

"Zbývá toliko poznámka na okraj, aneb v řeči soudní obiter dictum. Zdanění daně, poplatku, příp. jiné obdobné zákonem stanovené povinné dávky je určitě myšlenka v současné době "originální". Připomíná ale jednu v historii slavnou daň římského císaře Vespasiána, jenž v reakci na výtku svého syna Tita, týkající se její nedůstojnosti, pronesl slavnou větu: "Pecunia non olet".

Od ÚS je hezké, že nám poskytuje jistotu, že peníze vybrané jako daň z příjmu a vypočtené z té části základu, jež naším příjmem ve skutečnosti není, nesmrdí. Představa, že kupující u pokladen všech obchodů očuchávají každou bankovku i minci, zda náhodou nesmrdí, je děsivá. Fronty u pokladen, které by se tím tvořily, by výrazně snížily tržby obchodníků, což by zpomalilo náš ekonomický růst. Aktivní znalostí antické historie tak ÚS zabránil nejhoršímu.

Plně ovšem sdílím názor předsedy ÚS Pavla Rychetského a soudce Jana Musila, kteří ve svém odlišném stanovisku k tomuto bodu uvádějí:

"Nelze než přisvědčit navrhovateli, že zákonodárce použil (při konstrukci institutu tzv. "superhrubé mzdy") kategorie předmětu a základu daně svévolně a v důsledku toho daný zákon zakotvuje daň, jejímž skutečným předmětem nejsou toliko příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků, nýbrž i odvody na nemocenské pojištění, důchodové pojištění, na státní politiku zaměstnanosti a na veřejné zdravotní pojištění. Taková zákonná úprava, opouštějící tradiční pojmové vymezení daně z příjmů, je v rozporu s ústavním pořádkem. Z důvodu neurčitosti a nejasnosti je v rozporu s principem materiálního právního státu dle článku 1 odst. 1 Ústavy ČR. Proto měla být napadená ustanovení zrušena."

Všimněme si, že nejen Rychetský a Musil, ale celý ÚS je toho názoru, že zákonodárce postupoval při konstrukci "základu daně v zákoně o daních z příjmů svévolně". Zdůvodnění proč tento fakt většině ÚS nevadil, považuji z celého nálezu ÚS ze nejvíce alarmující, neboť může mít dalekosáhlé důsledky. ÚS totiž rovnou specifikoval podmínky, za nichž by "svévolná konstrukce" v rozporu s ústavním pořádkem byla. Kromě přirozených požadavků, aby neměla charakter konfiskační a nebyla extrémně disproporcionální podle ÚS již jen stačí aby nebyla "neurčitá v té míře, jež by vylučovala stanovení jejího obsahu obvyklými interpretačními postupy", jinými slovy, aby byla dobře definována. ÚS se tímto svým postojem dostal do role antické Pandory, jež přes varování Dia otevřela svou skříňku (ve skutečnosti spíše antickou amforu) a než se nadála, unikly z ní do světa všechny špatné lidské vlastnosti: hrabivost, pomluvy, závist a marnivost. Co se rozhodnutím ÚS dostane do našeho právního pořádku není jisté, ale myslím, že se máme na co těšit.

Po superhrubé mzdě superzisk?

Z konstrukce základu daně z příjmu fyzických osob posvěcené ÚS, tj. tzv. superhrubé mzdy, si totiž mohou v budoucnu vzít příklad i jiní vynalézaví poslanci resp. politické strany. Je-li možné zahrnout do základu daně z příjmu fyzických osob také částku, kterou platí jejich zaměstnavatel sám za sebe státu jako příspěvek na sociální pojištění, je jistě možný i obrácený postup: do základu daně z příjmu právnických osob zahrnout součet částek, které platí jejich zaměstnanci státu jako jejich příspěvek na sociální pojištění. Toto opatření by jistě nebylo "konfiskační" a ani "extrémně disproporcionální" a protože by bylo i velmi dobře definované, ÚS by nemohl nic namítat. Vedle světového primátu v zavedení pojmu "superhrubé mzdy" bychom tak měli i "superzisk" a svět by čubrněl. Pokud čtenář namítne, že tohle je pitomost, má samozřejmě pravdu, ale stejná pitomost je i ta "superhrubá mzda". Kdyby zaměstnanci platili ze svých standardních hrubých mezd 20,25% vybral by stát u drtivé většiny fyzických osob (všech těch, kteří pobírají méně než čtyřnásobek průměrné mzdy v předešlém roce, tj. letos méně než cca 85 tisíc Kč měsíčně) na daní z příjmu na vlas stejně, jako když nyní platí 15% ze superhrubé mzdy. Kdyby byla sazba daně z příjmu fyzických osob zaokrouhlených 20% z hrubé mzdy, každý by si rychle spočítal, kolik zaplatí. Cena, kterou platíme za ideologickou umanutost ODS a její oddanost čísličku 15 i neschopnost koaličních poslanců pochopit, proč je rozumné, tak jak to dělají všude na světě, odlišovat povinné odvody na sociální pojištění od mzdy resp. platu, je nepřiměřená a především zbytečná. Na výplatních "páskách" stejně žádná "superhrubá mzda" není, ale najdeme tam jen neutrální výraz "základ daně".

Nejde ovšem jen o to, co všechno lze zahrnout do základu daně z příjmu, ale stejné možnosti se rozhodnutím ÚS otvírají i pro definici základu pro výpočet jiných daní, např. DPH, nebo i dalších, s daněmi nesouvisejících pojmů. Vadí-li nám třeba vysoká minimální sazba DPH, kterou nám vnucuje Brusel, stačí vzít za její základ místo "přidané hodnoty" třeba její polovinu a máme vyhráno. Posvěcení legislativní "svévole", jak svým rozhodnutím učinil ÚS, může tak mít zcela nečekané a pro náš právní řád ničivé důsledky. Jsem přesvědčen, že krátkodobý zisk pocházející z protlačení batohu poslaneckou sněmovnou a senátem způsobem, jak to předvedla dnešní koalice, se v dlouhodobém časovém horizontu vymstí.

Podle řecké mytologie Pandora stačila svou skříňku zavřít dříve, než z ní uniklo to poslední, co tam bylo: naděje. Co zůstalo po rozhodnutí ÚS v našem právním pořádku uvidíme. Obávám se ovšem, že má pravdu soudce Duchoň, když na závěr svého odlišného stanoviska píše:

"Zbývá jen připomenout, že hra, hraná bez pravidel, má svou "kvalitu", takže není hrou, na kterou by se dalo dívat. Rovněž právo, přijaté bez pravidel, má podobnou kvalitu. Ve sporu, vedeném podle pravidel, poražený zpravidla uzná převahu vítěze. Ve sporu vedeném bez pravidel či pravidel uzpůsobených vítězi, poražený čeká jen na příležitost, jak později soupeři oplatit stejným. Zdá se, že tento druhý trend dlouhodobě vítězí a můžeme se tedy "jen těšit" na to, co nám v tomto směru budoucnost přinese."