„Mít něco je vždycky podezřelý, vždycky podezřelý,“ odpovídá tajemník národního výboru (v podání Miloše Kopeckého) v českém filmu Bílá paní (1965) na slova příslušníka Veřejné bezpečnosti, který na tom, že stará Blažková má vodovod, nevidí nic trestného. Že tomu tak ale skutečně je, měl možnost se přesvědčit jeden můj známý. Stalo se to před osmi lety a problémy způsobilo vlastnictví studny. Ale pěkně od začátku, oč vlastně šlo.

Dotyčný má v Beskydech nemovitosti, které kdysi jeho předkům sloužily ke skromné obživě. On je využívá k rekreačním účelům. Vše se tam snaží udržovat, aby nemovitosti jednou odevzdal v takovém, ne-li lepším stavu, než je od rodičů získal. Po generální rekonstrukci završené novými krovy a krytinou jej napadlo, že by se mohl podívat na studnu.

V obci je vodovod a studna je od domu řadu let odpojena. Sám se do toho pochopitelně nepustil, ale s lidmi, které si najal, pracoval. Chtěl být u toho. Když se betonová deska kryjící studnu odsunula, všichni si prý hvízdli. Žádné betonové skruže, pouze asi metr cihlového zdiva, na kterém ležel kryt a pak už vše vyzděno z kamenů. Bylo suché léto, ale hluboko dole se světlo reflektoru odráželo od vodní hladiny.

Odřezali potrubí vedoucí k čerpadlu, které bylo vysoko nad vodní hladinou. Neklamný důkaz toho, že hladina spodní vody skutečně výrazně poklesla. Vše šlo ze studny pryč, stejně se jako kdysi před instalací čerpadla a potrubí odstranil rumpál s vědry.

Nic neukazovalo na to, že by se stěny studny někde bortily. Nebylo co dávat do pořádku, ani betonové víko, které má nejméně 50 let (podle stáří fotek zahrady, na kterých byla studna vidět), se nerozpadalo. Stačilo tedy studnu jen dole vyčistit. Za odčerpávání vody ponorným čerpadlem se ze dna vybral necelý metr usazenin. Dole se kamenné zdivo střídalo se skálou, kterou studna procházela. Musela to být kdysi dřina prorazit kamenné podloží a studnu vyzdít plochými kameny. Odshora až na dno úctyhodných 12 metrů. Po vyčištění vodní hladina vystoupila na 4 metry ode dna.

V hromadě těžkého mazlavého jílu vyneseného ze dna byly střepy nádob a kupodivu velká stříbrná mince – pětikoruna s portrétem Františka Josefa I. z roku 1908. Bůhví, jak se tam dostala, v každém případě to byl pro toho, komu tam spadla, malér. Bylo to kdysi dost peněz. Takže nakonec i nějaký „poklad“. Betonové víko vyspravili cementovým potěrem, aby bylo jako nové, a zavládla radost z dobře vykonaného díla. Bohužel trvala jen krátce – do návštěvy orgánu na obci s rozšířenou působností. Jedná se o správní orgán zvaný vodoprávní úřad.

Dnes už si asi málokdo vzpomene, ale kolem roku 2008 se v médiích objevovaly články související s novou právní úpravou stavby studní, odběru vody ze studní, hovořilo se o tom, jak se týká starých studní, atd. Přetřásání těchto témat způsobilo, že majitel studny, o které je zde řeč, se vypravil na vodoprávní úřad, aby zjistil, jak to vlastně s jeho studnou je. Rčení „kdo se ptá – moc se dozví“ zapůsobilo dokonale.

Úředníci byli na podobné dotazy proškoleni, takže se dozvěděl, že jeho studna, ke které – jak sám na úřadě potvrdil – nemá žádné doklady, je nepovolenou stavbou se všemi s tím spojenými právními důsledky. Musí se zahájit řízení o odstranění nepovolené stavby. Pokud si však zažádá o dodatečné povolení, řízení o odstranění nepovolené stavby se přeruší. Musí ovšem předložit patřičnou žádost, v níž kromě spousty dalších věcí nesmí chybět dokumentace zpracovaná autorizovaným inženýrem a vyjádření odborně způsobilé osoby, jíž je hydrogeolog. Seznamy státem pověřených osob jsou tam a tam, víc pro něj v té věci nelze udělat. Z úřadu se vrátil zdrcen pohromou, která jej jako majitele studny postihla.

„Kdybych to býval věděl,“ řekl mi při líčení, jak na úřadě dopadl, „tak bych už dávno tu nešťastnou studnu nechal zasypat kameny a byl by teď pokoj.“ Není přece už k ničemu, když je dům napojen na vodovod. Tak jsme si chvíli povídali a v nejbližší úřední den jsme se vypravili na vodoprávní úřad společně.

Na argument, že jde o studnu existující před rokem 1955, která spadá do kategorie tzv. historických studní, a podle zákona jsou nepovolenými stavbami pouze studny vybudované od roku 1955, reagoval pracovník úřadu nejprve vstřícně. Tohle samozřejmě ví, ale tvrzení, že jde o studnu zbudovanou před rokem 1955, se musí náležitě prokázat. A jak to chceme udělat, když ke studni není žádná dokumentace?

Zkusili jsme to s logikou. Zákon sice neříká, že se musí myslet „logicky“, ale logické myšlení se snad samo sebou u myšlení předpokládá. Existuje mapa z 19. století, na které je dům zakreslen. Pravda, studna na mapě není, ale ani jinde na ní nejsou studny vyznačeny a je celkem rozumný předpoklad, že zemědělská usedlost nějakou studnu mít musela. A tahle je hned vedle obytné budovy, takže jistě jde o původní studnu.

To už úředník pokyvoval chápavě hlavou, ale stále se nechtěl naší argumentaci poddat. Je to prostě takové tvrzení, důkazy ovšem k němu nejsou. Pak jsme vynesli jako další argument způsob, jakým byla studna kdysi zbudována. Nemá betonové skruže, obvyklé u kopaných studní, nýbrž je vyzděna z velkých kamenů, místy prochází skálou a tak je provedena až do hloubky minimálně 12 metrů. Je přece vyloučeno, aby v 50. letech 20. století někdo nepoužil prefabrikované betonové skruže a místo toho se s tím tak strašně nadřel.

Co ale s dokumentací studny, kterou zákon požaduje? A pak vlastnické vztahy, kdo je majitel stavby (rozuměj studny), o tom přece nikde záznamy nejsou. Zde jsme však již triumfovali. Měli jsme s sebou kopii geometrickém plánu, na kterém jsme vlastnoručně modrým kolečkem vyznačili polohu studny, u toho dole popis, že jde o vyznačení „odběrného místa“, jak se tomu úřední mluvou říká. Takže žádné dokumentace zpracované autorizovanými osobami, stačil starý geometrický plán a na něm místo studny vyznačit. Jistě by jako dokumentace zcela postačoval vlastnoručně nakreslený plánek.

Řešit dnes vlastnické vztahy k studni z 19. století je zbytečné. Jestliže studna existovala před rokem 1950, patřila tehdy tomu, komu patřil pozemek. A to není těžké zjistit. Stávající majitel je od té doby třetím majitelem nemovitostí, které tak stále vlastní jedna rodina. Do konce roku 1950 platila zásada římského práva superficies solo cedit, podle níž stavby patří vždy vlastníkovi pozemku. Teprve občanský zákoník z roku 1950, který u nás s účinností od 1. ledna 1951 zrušil rakouský všeobecný zákoník občanský z roku 1811, zrušil i tento princip. Avšak i v dalších letech se tato zásada rakouského občanského zákoníku musela na vztahy existující před rokem 1951 uplatňovat, a tak není pochyb, že současný majitel pozemků je také majitelem studny.

Nakonec stačilo písemné oznámení stavu – odběru vody ze studny (odběrného místa) zbudované před rokem 1955 - a k tomu situační plán s vyznačením místa odběru. A čestné prohlášení s popisem provedení studny, která zde podle svého vzhledu musela být spoustu let před rokem 1955.

Věc, která zprvu vypadla hrozivě, se tak vyřešila jednoduše. Pro vlastní domácnost si z „historické studny“ každý majitel může brát vodu podle libosti. To je třeba výhoda při suchu, kdy se k zalévání zahrad nesmí používat voda z vodovodu. Ovšem k odběru vody pro podnikatelské účely musí již být úřední povolení a za odběr se platí.

O povolení k odběru vody musí požádat i individuální odběratelé – domácnosti čerpající vodu ze studní vybudovaných po roce 1954. S tím je už spojena řada povinností, avšak poplatky za odběr vody z vlastní studny se platí až při velkých objemech vyčerpané vody, které u domácností nepřicházejí do úvahy.

Bohužel, co se dá jakkoli hlídat a regulovat, to se dříve či později nejspíše regulovat bude. Hladina spodní vody klesá a s rostoucími technickými možnostmi se můžeme dočkat i měření odběru vody a jeho zpoplatnění u historických studní. Důvodem by mohla být „diskriminace“ těch, kteří takové studny nemají a jsou již v odběru regulováni. Pokud by se na všechny studny bez rozdílu jednou musely dát měřiče odběru studniční vody s dálkovou kontrolou a odečtem, byl by to zajisté pro někoho i dobrý byznys.

Autor je advokát