Profesor Přibáň se ve své úvaze, dá-li se jeho článek Zbytečný Klausův útok na Ústavní soud (LN, 14.9.2007) tak nazvat, pustil do udělování doslova „otcovských“ rad panu prezidentovi. Zároveň podrobil zdrcující kritice stav nezávislosti naší justice a rozsáhle plédoval pro příkladné poměry v justici polské.

Snad jen s jedinou větou pana profesora bych mohl souhlasit, že „rozhodování Ústavního soudu však nemůže nahrazovat systémovou reformu soudnictví…“. Ano, to skutečně Ústavní soud nemůže, to přísluší jen a jen moci zákonodárné na návrh moci výkonné této země. Oni to soudci Ústavního soudu velice dobře vědí, jenomže v kauze jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu z řad soudců panem prezidentem se některým z nich tato znalost jaksi nehodila. Stejné plénum Ústavního soudu v jiné kauze konstatovalo doslova: „Ústavní soud dodává, že dle jeho názoru se část osob činných v legislativním procesu domnívá, že přijetím zákona č. 298/1990 Sb. nedošlo ke konečnému řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám. Ústavní soud má za to, že je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmiňované vztahy přijetím dalšího zákona. Kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.“ Jde o stanovisko pléna Ústavního soudu publikované ve sbírce zákonů po č. 13/2006 Sb. Že by ono „pouze moci zákonodárné“ mohlo mít své ale? A Ústavní soud se v případě Ústavy a zákona o soudech a soudcích mohl stát aktivistou, zasluhující pochvalu profesora Přibáně?

Vraťme se však k onomu Polsku. Zaujalo mne tvrzení pana profesora: „Zatímco nezávislost polské justice je nezpochybnitelná, obdobně jako například v Maďarsku, kde výkonná moc může do fungování justice zasahovat jen velmi omezeně, u nás jsou dotyčné jmenovací procedury doposud závislé na orgánech ministerstva spravedlnosti a úřadu prezidenta.“

Dne 6. září 2007 pořádala Rada advokátních a právních společností v Evropě (Council of Bars and Law Societies of Europe - CCBE) ve Varšavě „Kulatý stůl“, případně nazvaný „Obrana vlády práva v Polsku“. Ke kulatému stolu se sjeli právníci nejenom z Evropy, ale z celého světa, byli přítomni zástupci celosvětové Mezinárodní asociace advokátních komor (International Bars Association – IBA). A naslouchali polským soudcům jako je paní Maria Teresa Romer, prezidentka asociace polských soudců IUSTITIA, anebo pan Stanislav Dabrowski, předseda polské Národní soudní rady. Přítomni byli vysocí funkcionáři Sejmu a Senátu a samozřejmě představitelé polské advokacie a Národní rady rádců právních. Měl jsem tu čest zastupovat zde Českou advokátní komoru a zároveň jsem byl přítomen jak člen Multi-jurisdictional Law Firms Committee CCBE. Informace, kterých se nám od polských kolegů dostávalo, byly zcela opačné, než tvrdí pan profesor Přibáň. Nejenom polská advokacie a rádcové právní se oprávněně cítí ohroženi ve své nezávislosti, ale stejně mluvili i zástupci soudců. A obdobná zjištění učinili členové společné mise CCBE a IBA, jejíž dvoudenní šetření situace v Polsku „Kulatému stolu“ předcházelo. Mimo jiné bylo konstatováno, že veškeré novely příslušných zákonů týkající se právních profesí, zahrnujících soudce a státní zástupce, porušují nezávislost těchto profesí. Jde o to, že nová legislativa opravňuje Ministerstvo spravedlnosti podstatně zasahovat do působení soudů tím, že mu umožňuje určovat příslušné úkoly a přiřazovat řešení případů konkrétním soudcům. Stejné ministerstvo může zbavit soudce imunity či jej bez jeho souhlasu delegovat k jinému soudu. Jmenuji jenom ty nejkřiklavější záležitosti, situace je velice vážná a je zcela zjevné, že v Polsku dochází soustavně k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Je tedy na místě věřit tezi pana profesora o nezpochybnitelné nezávislosti polské justice? Naštěstí výklad práva není založen na víře, ale především na znalostech a racionální úvaze. A ta mne vede k tomu, že přemýšlím o tom, zda se polská právnická veřejnost obrátí na pana Terryho Davise, generálního tajemníka Rady Evropy s tím, aby učinil dotaz podle článku 52 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na polskou vládu, aby jako Vysoká smluvní strana Úmluvy podala vysvětlení o způsobu, jakým její vnitrostátní právo zajišťuje účinné provádění všech ustanovení Úmluvy anebo zda polští právníci požádají Výbor ministrů Rady Evropy, aby situaci monitoroval.

Uzavřu společně s Cicerem: „Dicere Enim Bene Nemo Potest, Nisi Qui Prudenter Intellegit“ ( Nemůže dobře mluvit ten, kdo není znalý věci).

V Brandýse nad Labem 15. září 2007

autor je advokátem