Opravování rozhodnutí ministrů spravedlnosti jejich nástupci dvakrát po sobě v poměrně krátkém časovém odstupu a trestní stíhání úředníků ve věcech, za které odpovídal ministr, stáčí pozornost k otázce osobní odpovědnosti ministrů za nesprávná rozhodnutí.

Exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil se nedávno při příležitosti svědecké výpovědi před soudem vyjádřil, že ministr nemůže být stíhán za politické rozhodnutí, které učinil při výkonu své ústavní pravomoci. Mám pochybnost o správnosti jeho názoru a naopak v jeho mlčenlivém uplatňování vidím jednu z příčin mnoha nepravostí, jichž se přední politici dopouštějí ke škodě státu.

Domnívám se, že např. pánové Petr Nečas & spol. by se tolik nehrnuli do zorganizování "převálcování" opozice při schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a nesnažili by se zajistit církvím kořist proti následkům případného zrušení zákona Ústavním soudem uspěchaným podpisem smluv mezi státem a církvemi, kdyby neměli jistotu, že jsou mimo dosah trestního práva.

Stejně tak by asi Jan Kubice nespěchal s propuštěním policejního prezidenta Petra Lessyho ze služebního poměru a pouze by jej postavil mimo službu, kdyby se musel bát, že za tuto nehoráznost bude jednou postaven před soud.

Privilegované postavení členů vlády se ovšem projevuje i jinde. Příkladem je mimo jiné "kauza Vidnava", v které jsou (nebo aspoň byli) trestně stíháni generál Luděk Kula, bývalý generální ředitel Vězeňské služby ČR, a František Steiner, bývalý náměstek ministra spravedlnosti.

Důvodem bylo pořízení budovy bývalého kněžského semináře ve Vidnavě, tedy transakce ke škodě státu, v které neprůhledná obchodní společnost spjatá s římskokatolickou církví dostala 32 mil. Kč a ministerstvo spravedlnosti nepoužitelnou nemovitost. Jiří Pospíšil nebyl volán k odpovědnosti, ačkoli nákup schválil s vědomím, že do rozpočtu ministerstva nikdy nezíská prostředky na nutnou rekonstrukci. Stíhání obou obviněných mi za těchto okolností připadá nespravedlivé.

Ve chvíli, kdy dozorující státní zástupce začal obviněné tísnit a proskočily pověsti o obavách Jiřího Pospíšila, že mu bude také sděleno obvinění, do trestního řízení zasáhl Pospíšilův stranický kolega, ministr Pavel Blažek, který z ryze formálních důvodů napadl stížností pro porušení zákona usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze o místní příslušnosti dozorového státního zástupce. Stížnost byla úspěšná. Odstranění formální vady, která byla z věcného hlediska bezvýznamná, vyneslo stíhaným několikaměsíční zpoždění řízení. Nemám možnost sledovat další vývoj, ale zkušenost z manipulace s trestním stíháním Jiřího Čunka mě vede k obavám, že díky ministrově zásahu se věc dostala do rukou "rozumnějšího" dozorového státního zástupce, který znevýhodnění obviněných proti Jiřímu Pospíšilovi napraví zastavením trestního stíhání.

Dodávám, že ministr spravedlnosti má pouze právo, nikoli povinnost podat stížnost pro porušení zákona. Tuto zásadu ministerští úředníci často uplatňují při odůvodnění rozhodnutí o nevyhovění podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch sprostých obviněných. V daném případě Pavel Blažek směl, nemusel, ale chtěl.

Otázka po odpovědnosti ministra je na místě ve dvou případech podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněných a jejího následného zpětvzetí nástupcem předkládajícího ministra.

V prvém případě podala exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová stížnost pro porušení zákona ve prospěch údajných zlodějů 74 mil. Kč Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, spojenou s neopatrným rozhodnutím o přerušení výkonu trestu. Jako svědkyně před soudem uvedla, že stížnost četla a podepsala, ale nevěnovala jí větší pozornost. Podání stížnosti pro porušení zákona je osobním právem ministra, a tedy věcí jeho osobní odpovědnosti. Podpisem ministryně byly splněny zákonné podmínky pro její projednání Nejvyšším soudem, který ji přijal k veřejnému projednání, což činí spíše výjimečně (většina stížností se projednává neveřejně).

K projednání stížnosti ale nedošlo, protože Danielu Kovářovou vystřídal v úřadě Jiří Pospíšil, který vzal stížnost zpět bez ohledu na to, že již bylo nařízeno veřejné zasedání soudu. Následovalo trestní oznámení na paní exministryni, soudce-stážistu, který vypracoval text stížnosti, a na ředitele odboru, který mu tuto práci zadal. Ač mi to připadá neuvěřitelné, oba úředníci se dostali před soud a byli odsouzeni k podmíněným trestům spojeným u pana soudce se zánikem soudcovského mandátu a u jeho dočasného nadřízeného se zákazem výkonu vedoucí funkce v orgánech veřejné správy. Jejich "zločin" spočívá v tom, že se pokusili umožnit přezkoumání rozsudků obecných soudů elitou českých trestních soudců. Úředník, který zařídil vykonání rozhodnutí o přerušení výkonu trestu s vědomím, že jde o pochybení, nebyl trestně stíhán, ačkoli bylo v jeho moci provedení zabránit. Od tohoto rozsudku je pro ministerského úředníka přijetí pokynu k vyhodnocení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona rizikovým krokem: za vypracování nadějné stížnosti může být stíhán, zatímco ministr si umyje ruce.

V rámci projednávání před soudem se prokázalo, že věc zmíněných odsouzených původně vyhodnotila referentka, která návrh na podání stížnosti pro porušení zákona zamítla. Její stanovisko schválil vedoucí oddělení, jenž nakonec nechal propustit odsouzené. Ředitel odboru se s jejich názorem neztotožnil a nechal věc znova posoudit odborně vyspělejšímu trestnímu soudci, který byl na ministerstvu na stáži. Původní zpracovatelé se tím cítili frustrováni a po nástupu Jiřího Pospíšila běželi žalovat.

Velmi podobná "nehoda" se přihodila exministryni Marii Benešové, která krátce před koncem svého mandátu podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného miliardáře Pavla Tykače. Vše nasvědčuje tomu, že text stížnosti podobně jako ve výše uvedeném případu vypracoval někdo jiný než obvyklí referenti. Také v tomto případě Nejvyšší soud ČR přijal stížnost k veřejnému projednání. A historie se opakovala i jinak: paní ministryně Helena Válková za pár dní po nástupu do funkce vzala stížnost zpět, a to údajně na základě upozornění odborníky z řad pracovníků ministerstva. Nejsem asi daleko od pravdy, když se domnívám, že posloužili stejní lidé jako v případě stížnosti Daniely Kovářové. Na rozdíl od Daniely Kovářové se exministryně Marie Benešová hlásí k odpovědnosti a trvá na tom, že stížnost byla důvodná. Jsem zvědav, zda využije postavení poslankyně k obhajobě své profesní pověsti.

Ve dvou případech tedy ministryně spravedlnosti podaly stížnosti pro porušení zákona, které podle hodnocení jejich nástupců byly tak špatné, že neměly být podány. Nic se jim ale neděje: do jejich rozhodování se prostě jen vloudila chybička, za kterou nenesou odpovědnost. Upřesňuji, že policie prověřovala motivaci jednání Daniely Kovářové a neusvědčila ji z přijetí úplatku. Není mi známo, že by policie začala obdobným způsobem zpytovat svědomí Marie Benešové.

Zatímco na "nesprávnou" stížnost pro porušení zákona, podanou Danielou Kovářovou, doplatili dva úředníci odsouzením, totožnost "subdodavatelů" stížnosti Marie Benešové není zatím veřejnosti známa a nevíme, zda budou rovněž vystaveni pronásledováni.

V každém případě v tolerantním přístupu k podepsání sporné stížnosti pro porušení zákona ministryní spatřuji znevážení významu ministrova podpisu: jestliže ministr podepíše rozhodnutí, pak platí a nemělo by být zpochybňováno, ale je-li skutečně tak špatné, že zpochybnění je na místě, měl by nějakým způsobem nést odpovědnost. Trestní stíhání podřízených by ministrovi nemělo přinést rozhřešení.

Otázka po odpovědnosti je ale na místě také ve vztahu k hodnocení rozhodnutí o zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona jiným než podávajícím ministrem. Především se domnívám, že oba ministři překročili svou pravomoc nad rámec, daný trestním řádem. Ten sice dovoluje ministrovi vzít do určité chvíle stížnost zpět, ale výslovně uvádí "kterou podal". Jiří Pospíšil ani Helena Válková nic nepodali, neměli tedy právo napravovat domnělá pochybení svých předchůdců.

Oba hodnotili stížnosti pro porušení zákona jako účelové, podané ve snaze zprostředkovat odsouzeným neoprávněný prospěch. Aby ovšem stížnosti splnily účel, musely by být buď skutečně důvodné (a pak je jejich zpětvzetí zločinným zásahem ke škodě odsouzených) nebo by do nezákonné akce museli být zapojeni i všichni soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR. Za těchto okolností je zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona buď projevem trestuhodné zvůle ministra nebo vyjádřením jeho nedůvěry k soudcům Nejvyššího soudu. V obou případech má soudcovská komunita vážný důvod, aby hájila svou čest a postavení proti svévolnému počínání moci výkonné.

Za předpokladu, že důvěřujeme soudcům Nejvyššího soudu ČR, má zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona především účinek odnětí odsouzeného zákonnému soudci a zbavení práva na soudní ochranu proti možnému chybnému soudnímu rozhodnutí, napadenému stížností. Z tohoto hlediska se zákrok jeví jako protiústavní.

Jiří Pospíšil bezprostřednímu skládání účtů za pořízení vidnavské ruiny a za svévolný zásah do osudů odsouzených ušel, ale vyšší spravedlnost si jej stejně našla: pozdě, ale přece jej Petr Nečas z dosud neobjasněných důvodů nechal odvolat z funkce a také v jeho politické kariéře nastoupil strmý pád.

Paní ministryně Helena Válková ale zdaleka "není za vodou". Soudcovská komunita má ještě stále čas ohradit se proti projevu nedůvěry k Nejvyššímu soudu ČR. Také poslanci mají možnost projevit znepokojení, což je před hlasováním o důvěře vlády nemilé. V zemi, která nezávislost soudů prohlašuje za jeden z pilířů své vnitřní politiky a kde se soudci domáhají zřízení soudcovské samosprávy, se nehorázný zásah do pravomoci soudu nemusí vyplatit.

Na rozdíl od Jiřího Pospíšila, kterému již "ujel vlak", má paní ministryně Helena Válková možnost věci aspoň částečně napravit obnoveným podáním obou stížností pro porušení zákona. Ať už by pak Nejvyšší soud ČR rozhodl jakkoli, bylo by to legitimní rozhodnutí soudu, nikoli projev zášti a nekompetentnosti ministerských úředníků či svévole ministra.

Na pozadí výše uvedených případů je ale zcela nepochopitelné trestní stíhání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Posouzení nezákonnosti trestního stíhání Petra Lessyho, vhodnosti pořízení vidnavského objektu a důvodnosti podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona jsou záležitosti přiměřené znalostnímu vybavení všech výše zmíněných ministrů. Posouzení přiměřenosti pořizovací ceny letadel bylo ale zřejmě zcela mimo možnosti paní obviněné, takže nemůže být naplněna subjektivní stránka trestného činu.

V každém případě státní zástupci by se měli zamyslet nad svým nazíráním na odpovědnost ministrů za škodlivá rozhodnutí.