Ve stenozáznamu vystoupení poslance Klause na 27. schůzi sněmovny konané 12.3.2019 k návrhu zákona o zpracování osobních údajů mne zaujalo: „To je nařízení Evropské unie, to sem přilítlo a my tady jenom zoufale teď hledáme, jak to trošilinku zmírnit… Já tyhle pocity mám hrozné, protože tady 57 % zákonů jsou nařízení Evropské unie, kde my jako ovce pro to zdviháme ruku a v nějaké podobě to posíláme dál českým občanům.“

V archivu Ústavního soudu ČR lze nalézt návrh podání, které jsem v zastoupení senátorů vypracoval v řízení o souladu tzv. “Lisabonské smlouvy“ s českým ústavním pořádkem. Včetně dodatku ze 27.10.2009, korigujícím texty pod mým záhlavím a bez mého vědomí kýmsi upravené (spíše sabotované), a předané ÚS ČR „koordinátorem“ senátorů…

Na str.6, v odst.7 jsem uvedl: „V čl.17, odst.3 …se uvádí „Členové Evropské komise jsou vybíráni podle...evropanství“… toto ustanovení… odporuje… čl.21, odst.4 Listiny „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.“

Pro stručnost dále cituji z pouhé Wikipedie: „Důležitou pravomocí je účast na tvorbě legislativy, právo předkládat návrhy legislativních předpisů má výhradně Komise. Další pravomoci jsou vydávání doporučení a stanovisek, Komise vykonává i pravomoci v přenesené působnosti (delegovaná legislativní pravomoc).“

A do třetice cituji z čl. 10a, odst. 1 „euronovely“ Ústavy ČR, „Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.“

Co vyplývá z uvedených citací, které doplňuji konstatováním, že Lisabonská smlouva zavedla supremaci, nadřazenost práva eurounijního nad právem členského státu? Tak za prvé, jak známo, vedle práv zákony ukládají občanovi povinnosti. Tím jej omezují, donucují... Pokud je to v jeho bytostném zájmu, budiž. Ale nesmí to být na jeho úkor, tedy v „cizím zájmu“. Proto občan „chodí“ k volbám do zákonodárného orgánu, aby do něho za sebe poslal osobu, které důvěřuje, že zná jeho potřeby a zájmy. A bude je chránit a prosazovat v procesu, zdůrazňuji, právotvorby vycházející z vůle lidu. Neboť jak vyplývá z čl. 2, odst. 1 Ústavy ČR „Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné…“. Zákonodárný orgán je tudíž suverénním orgánem „vůle“ lidu, nikoli výkonu vůle např. zahraničního úřadu. To je smysl demokratické tvorby zákonů v právním státu, v němž je „suverenita státní moci“ svázána „suverenitou moci lidu“. V tomto smyslu k nám promlouvá už „Prohlášení práv a svobod člověka a občana“ či „Všeobecná deklarace lidských práv“. První dokument je znám již od roku 1789, druhý od roku 1948, kdy OSN začala vést členské státy k respektu nadřazenosti zájmu občana nad zájmem byrokratické moci.

Za druhé. V návrhu Ústavnímu soudu ČR jsem varoval, že pokud ČR ratifikuje Lisabonskou smlouvu, tak se její ústavně proklamovaná nezávislost promění na závislost na vůli EU.

Např. zda využije čl. 17, odst.3 „smlouvy“ a prosadí nátlakem na členský stát za zástupce ČR do legislativního orgánu EU jen osoby povolně upřednostňující před zájmy občanů ČR zájmy „evropanství“. Varoval jsem před tím, že projevem ve „smlouvě“ nedefinovaného „evropanství“ může být ad hoc třeba i to, co jsme nyní zažili v otevřené, excesivní podobě. Když z Bruselu přišel do Česka zákaz nekontrolovat zdraví ohrožující potraviny!

Žel, moje obavy z roku 2009 během deseti let nebyly vyvráceny jinak, než nálezem ÚS ČR, který je odmítl. Ani na slibované kompenzace za omezení suverenity tehdejšími zastánci ratifikace „smlouvy“ nedošlo. Nebyla ale omezena jen státní suverenita. Byla zároveň omezena „suverenita lidu“, suverenita občana a reálnost jeho základních práv. Připomínám v úvodu zmíněný čl. 21, odst. 4 Listiny.

Došlo na úhelný kámen reálnosti právního státu a demokratické právotvorby. Což se promítlo i do faktického chápání čl. 10a), odst. 1 „euronovely“ ústavy ČR, umožňující přenést pravomoci orgánů ČR na „mezinárodní organizaci nebo instituci“. A negativně zasáhlo podstatu suverénní pravomoci zákonodárného orgánu ČR, parlamentu.

ČR je povinna „implementovat“, neboli uskutečňovat a naplňovat ve vnitrostátním právu legislativní normativy a instrukce příslušných orgánů a institucí EU. Příslušným vykonavatelem se stal zákonodárný orgán, jenž takové legislativní pokyny transformuje do podoby zákona. Pokud by to do určeného termínu nestihl, EU by ČR mohla sankcionovat.

Nechť proto občan sám posoudí, zda smysl demokratické tvorby práva splňuje proces, v němž je pravomoc zákonodárného orgánu částečně degradována na pouhý výkon vůle zahraničního úřadu.

A sám také ať posoudí omílané tvrzení, že toto zneužití euronovely Ústavy ČR z roku 2001 „je v pořádku, když se k tomu ČR přijetím zejména Lisabonské smlouvy zavázala“. Čili zda může mít před přirozenoprávními principy lidských práv přednost jim odporující smluvní ujednání…

Pokud poslanec Klaus vyjádřil nespokojenost, že jeho poslání zákonodárce je omezováno, lze mu s ohledem na výše uvedené jen přisvědčit.

JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc. je advokát a přednáší ústavní právo a státovědu na VŠE a PF UK.
V roce 1987 byl USIA pozván na Kolumbijskou univerzitu na stáž k problematice filosofie práva a lidských práv.